Introitus: Žalm 110, 1–4
Pozdrav: Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista. Amen
210, 1.6–7
Vstupní modlitba: Všemohoucí Bože, pravé poznání Tebe znamená věčný život. dej nám znát svého Syna Ježíše Krista - - naši cestu, pravdu a život — tak dokonale, abychom mohli pevně následovat jeho kroky na cestě vedoucí do věčného života. Neboť on, náš Pán Ježíš Kristus, s tebou a Duchem svatým žije a vládne jako jeden Bůh nyní i navěky. Amen
1. čtení: Soudců 5, 2–16
438
2. čtení: Jan 20, 19–29

Učedníci byli shromážděni prvního dne po sobotě, tedy v neděli. Téhož dne, kdy byl vzkříšen Kristus — zrovna jako my. Nedělní shromáždění učedníků, do kterého přichází Ježíš. Nedělní shromáždění, ve jehož středu stojí Kristus a udílí pokoj. Pozdravem pokoje to celé začíná — zrovna jako naše Bohoslužby. Pozdravení pokoje se dokonce opakuje; čteme: „Ježíš jim znovu řekl: ‚Pokoj vám‘.“ A když se pozorně podíváme na naše Bohoslužby, i tam zazní pozdrav pokoje ještě jednou: Před večeří Páně. Zrovna jako tomu bude dnes. Jako by tedy bylo shromáždění učedníků z dnešního čtení vzorem křesťanské Bohoslužby. Tak, jak se zhruba slaví již téměř dva tisíce let.

Ovšem pozor! Nečteme tu, že se učedníci shromáždili k oslavě Pána. Byli Shromáždění za zavřenými dveřmi ze strachu před Židy. Kdo čte Židé a představí si zavilé obličeje se zahnutými nosy, jak je známe ze středověkých obrazů, ten se sám připravuje o slova Evangelia. V Evangeliu není Žid sprosté slovo, jako je tomu v Polštině nebo v Ruštině. (Kdo chce v těchto řečech mluvit slušně, používá slovo Hebrej.) Židé v řeči Evangelia jsou ti nejctnostnější, nejvzdělanější lidé své doby. Žid v řeči Evangelia je svědomím doby. O Židech se pak mluví tím víc, čím víc je Ježíš blízko Jeruzaléma, blízko chrámu. (Možná by se i místo Žid dalo překládat Judejec, protože v řečtině je to stejné slovo; ale nechtějme být všichni překladateli Písma.) Židé nejsou lůza z ulice, těch se učedníci nebojí. Židé jsou farizeové — ti opravdu ctnostní své doby. Židé jsou zákoníci — ti opravdu vzdělaní své doby. Židé jsou kněží — ti opravdu vážení své doby. Tak takových židů se učedníci bojí.

Jsou tedy společně ze strachu. Ale to se zrovna tak mohli schovat každý někde jinde. Pak by bylo riziko dopadení menší. Na místo toho jsou spolu. Takže se přeci jen stojí za to zajímat, co je svedlo dohromady:

Tak především, někteří z nich byli příbuzní. Petr a Ondřej byli bratři, Jakub a Jan Zebedeovi také. Všichni dohromady delší čas Ježíše následovali. Také za nimi přišla Marie Magdalská, alespoň k některým, a řekla jim o svém vidění Vzkříšeného. A Petr vlastně viděl i prázdný hrob a Jan dokonce uvěřil, když viděl prázdný hrob.

Ať ale byly nakonec jejich motivy jakékoliv, bylo dobře, že se sešli. Protože „Ježíš se postavil uprostřed nich a řekl: ‚Pokoj vám.‘ Když to řekl, ukázal jim ruce a bok. Učedníci se zaradovali, když spatřili Pána. Ježíš jim znovu řekl: ‚Pokoj vám‘. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás. Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: ‚Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.‘“

Takže nakonec opravdu stálo za to přijít do shromáždění. Učedníci se přesvědčili, že Kristus Ježíš byl opravdu vzkříšen. Co víc, přijali Ducha svatého a byla jim dána pravomoc odpouštět a zadržovat hříchy.

Není divu, že tomu, kdo tam nebyl, se to ani nechce věřit. Vždyť to opravdu zní zvláštně: Deset lidí, které svedly dohromady různé důvody, je zavřeno za dveřmi, skryto před okolním světem. Ti nejcharakternější jejich doby, ti nejvzdělanější, ti nejváženější, ti neví, že tu jsou. A těch deset ani nechce, aby o nich věděli. Nechce být vystaveno soudu tohoto světa. Nechce, aby čestnější lidé je a jejich Mistra měřili svým přísným metrem, nechtějí, aby je v debatách poráželi vzdělanci, nechce si připadat hloupě poměřujíc sami sebe s osobnostmi společnosti. Jsou spolu a důvody jsou různé. Sešli se a úplně nevědí proč. Před těmi, kteří hýbou jejich dobou jsou schovaní za zavřenými dveřmi.

A právě tito by měli být obdařeni Duchem absolutního bytí, právě ti by měli mít mysl Stvořitele a udržovatele všeho, co jest? Právě tato hrstka by měla mít pravomoc rozhodovat, jak si ten který člověk stojí před tváří věčnosti, jak hluboko či nízko se nachází na ose vesmíru? Nebo jednodušeji, tito by měli odpouštět nebo zadržovat vinu? Co vědí o skutečné vině, o nevýslovných krutostech a zločinech, o lidském utrpení. A naopak, co vědí o složitých a těžkých důvodech lidského jednání? Není divu, Tomáš, který s nimi nebyl, tomu nechce věřit. Jestliže na vlastní oči neuvidím hlubiny lidské bolesti, dokud přímo nevložím svůj prst do rány světa, neuvěřím. Nemohu přijmout, že by právě tato skupinka měla mít takové pravomoci, nemohu do ní snad ani patřit. A dál to známe, Tomáš spatří rány vzkříšeného a uvěří.

Na začátku jsem řekl, že to shromáždění učedníků se podobá našemu shromáždění a teď znovu říkám: To shromáždění učedníků a naše dnešní shromáždění je stejné. Z vnějšího pohledu jsme Ježíšovi učedníci, ba opravdu jimi jsme. Ale přeci jen, když se člověk zamyslí, někdy nemá úplně jasnou představu, proč každé neděle přichází do shromáždění, jaký to má vlastně výsledek. Nicméně, někteří jsme příbuzní či přátelé, lidé už si nás s křesťanstvím nějak spojují. Nakonec jsme už dlouho spolu. A dokonce, stejně jako Jana a Petra přivedla k víře Marie Magdalská, i dnes je v křesťanstvu běžné, že někoho přivede k víře žena. Sedí to na vlas přesně. A může se zdát, že jsme se zde za zavřenými dveřmi se svou vírou, se svým křesťanským cejchem, schovali. Schovali před tím velkým světem venku. Schovali před tím a před těmi, co skutečně hýbou světem. Ti venku, to je také stejné. Nevím, kolik je mezi námi populárních osobností Loun, tak moc naše město neznám; ze současných učitelů a vědců a umělců tohoto města mezi námi není ani jeden, nesedí tu s námi starosta a jeho zástupci, náčelník policie ani jiní hodnostáři.

Nicméně říkám jasně: Zde uprostřed nás stojí Kristus a žehná nás pokojem. Na jeho těle spatřujeme všechny rány světa, hlubinu lidské viny a lidského utrpení. Nahlížíme v jasném světle důvody lidského jednání. Skutečně přijímáme Ducha Kristova skrze jeho slovo. A skrze to je nám dáno poměřovat, co je spravedlnost a co je hřích. Skrze to máme moc zde vyhlašovat skutečné Boží odpuštění, které zde sám Bůh pravomocně potvrzuje svátostmi křtu a Večeře Páně. A chvála Bohu, je nás zde o něco víc než těch deset učedníků. Právě mezi námi patnácti dvacíti se děje to nejmocnější v tomto městě.

Tomu se nechce věřit, ale je to tak. Nechce se tomu věřit, dokonce mi tento týden přišel elektronickou poštou přesně takový dopis. Pisatel je zřejmě blázen, přesto píše výstižně a s rozhořčením: Mluvíte o lásce ke Kristu a zatím se tu dějí takové hrozné věci. Kdokoliv by mohl říci: Vás dvacet bude odpouštět a zadržovat hříchy? Kolik toho víte o životě. Odpovídám: Někteří víc, někteří m ně. Ale všichni spatřujeme ruce a nohy Kristovy. Těmi pronikla všechna bolest světa až na skrz, skrze ruce skutečného člověka. V jeho boku zůstává rána všelikého lidského hříchu. Všimněte si, Kristus nese rány na svém těle i po vzkříšení.

Tohle můžeme odpovědět. Učedníci říkali Tomášovi něco podobného. Tomáš jim nevěřil a my asi pochodíme stejně. Přece je to pravda. A jedno zůstává: Ne ten, kdo se jen hloupě neholedbá, kolik toho zakusil, kolik toho ví o bolesti. Ne ten, kdo lidskému nad lidským hříchem mluví o nutných důvodech. Ale ten, kdo skutečně zahlédl bolest v celé její nesmyslnosti; ten, kdo si přizná, že pro své zlé činy nemá žádné skutečné důvody. Takový člověk už se ostýchá položit na Krista svůj prst, ten už nechce rýpat svou rukou v ráně světa. Kdo to všechno z milosti Boží jen zahlédne, zato ale pravdivě, ten snad ještě dříve než my vyzná: „Můj Pán a můj Bůh. “Nechtějme tedy být příliš zkušení v bolesti a hříchu. Strneme v bázni a nebudeme se jich chtít dotknout. Protože i v tomto smyslu platí slova: „Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili. “Amen

Modlitba po kázání: 
398
Ohlášení: 
308
Přímluvná modlitba: 
Poslání: 1. Korintským 2, 9–16
Požehnání: Milost vám a pokoj v hojnosti. Požehnej vás Všemohoucí Bůh Otec i Syn i Duch svatý. Amen
448