Introitus: Žalm 116
Pozdrav:
116
Vstupní modlitba:
1. čtení: Genesis 17, 1(3)-14
334
2. čtení: Jan 20, 19–31

Minula velikonoční neděle. Zpráva o vzkříšení k nám dolehla. Jsme na tom tedy podobně jako ti učedníci. Vždyť jen o verš výše nad dnešním příběhem čteme, že „Marie Magdalská šla k učedníkům a oznámila jim: ‚Viděla jsem Pána a toto mi řekl.‘“ Věřili jí, nevěřili? Inu, můžeme číst, že Petr a nějaký druhý učedník už viděli prázdný hrob. Ten druhý učedník pak uvěřil. Ale také víme, jak to je dnes s tím prázdným hrobem. Z dvanácti ho viděli jen dva a jen jeden uvěřil. A dnes podobně kdejaký profesor theologie ten prázdný hrob popírá, a kdo ho nepopírá, najde si zase jiné vysvětlení, co se stalo. Takže když přijde Marie Magdalská a říká ‚Viděla jsem Pána a toto mi řekl.‘, řeknou si učedníci: Ano, to je taková ta lidová, ženská víra. Tak lze na tu událost také nahlížet, ale upřímně řečeno …

Učedníky prostě ty řeči o prázdném hrobu a setkání se vzkříšeným odradily. Takže už neposlouchali, co Ježíš říká o tom, že vystupuje k Otci svému. A pozor! I Otci vašemu! Bývali by se dozvěděli, že mají Otce v nebesích. A říká se přece „Když Bůh s námi, kdo proti nám?“ Ale to oni nechtěli slyšet a tak jsou raději shromážděni za zavřenými dveřmi. Tedy, přesněji řečeno, čteme, že byli zavření ze strachu před Židy. Už jsem naznačil, že ve stejné situaci se nachází po velikonocích i církev dnes. Co byli tehdy Židé? Inu, řekněme že byli svědomím své doby! Že znamenali nejlepší veřejné mínění své doby! Řekněme, že u nich byla největší moudrost své doby. A jedině tak dokážeme v tomto příběhu najít sami sebe. Jedině tak pochopíme ono Přišel do vlastního, ale jeho vlastní jej nepřijali.

Slyšeli jsme tedy zvěst o vzkříšení. Ale stavíme se k ní různě. Někdo mávne nad prázdným hrobem rukou a raději vzpomíná na Mistrovo učení, na „historického Ježíše“ a jak jeho odkaz nenásilí a spravedlnosti můžeme rozvíjet dnes. A jiný zase, jako ten druhý učedník, sice věří, že hrob zůstal prázdný a Kristus vstal z mrtvých, ale, všimněme si, ten druhý učedník v našem příběhu mlčí. Jiný tu zprávu vezme vážně, ale bude mudrovat nad tím, kam se „ve skutečnosti“ to Ježíšovo tělo ztratilo, kdo ho odnesl či zda to Ježíš nakonec nepřežil a neodešel na důchod do Indie. Konečně, i Marie Magdalská uvažovala podobně. A jiný zase přišel kvůli víře nějaké ženy. Přišel, aby udělal radost manželce, matce, nebo babičce, ale myslí si svoje, myslí si o ní svoje. Dveře kostela se zavřely, takže vlastně ani nikdo nemůže zjistit, kdo se tu dnes shromáždil. Venku je pak svět kritického veřejného mínění. Venku nakonec kdejaký profesor theologie řekne do novin, že nezáleží na tom, jak se to stalo, ale proč se to stalo. Venku nepokřikuje nějaká lůza, ale nejrozumnější lidé doby vyjadřují nad vzkříšením oprávněné pochybnosti, hodnotí jej z odstupu a varují před fundamentalismem. Také učeníci nemají obavu z lůzy, ale z velekněží, zákoníků a farizejů. Mají strach z vysokých představitelů svého náboženství, ze vzdělanců a z osobností. Uvnitř místnosti jsou pochybnosti, sem tam upřímná víra a venku strach ze silnějších osobností. Dveře zůstávají zavřené.

Pohaněl jsem všechny, stejně jako evangelista Jan. Ale teď přichází Ježíš, stojí uprostřed nás a říká: „Pokoj vám“. To je běžný dobový pozdrav a přece tolik znamená! A když se řekne ‚Dobrý den‘ je to také běžný pozdrav a přece tolik znamená! Tento den je dobrý, tento den je pro nás všechny dobrý. Ano, třeba se za ním jednou otočíme a řekneme: To byl tenkrát dobrý den! Ježíš říká „Pokoj vám.“ Nikomu nic nevyčítá, nikoho nerozebírá, na co že doteď myslel, jak doteď smýšlel. Protože, ať se můžeme navzájem rozebírat sebevíc, všichni jsme se nakonec shromáždili. Každý přišel, ať si v srdci přinesl cokoliv, nyní mu Ježíš nabízí pokoj. Kdo přišel, udělal to nejdůležitější. Tento den je totiž dobrý.

A už se neřeší, jaký byl kdo předtím. Protože Kristus je uprostřed nás, ukázal se nám jako živý. Ukázal jim ruce a bok. Je to tedy stejný Ježíš, který předtím učil v Galileji a Judsku. A nelze přijmout nic z jeho učení, aniž bychom přiznali, že ten ukřižovaný je ten vzkříšený. A nejde věřit ve vzkříšeného, aniž bychom přijali jeho učení. A i když mu před chvílí věřil jen málokdo, najednou nás posílá do světa. Učedníci už nemohou zůstat shromážděni za zavřenými dveřmi. A neposílá nás jako svoje poskoky, ale říká: „Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.“ Židovské pravidlo té doby říká: Ten, kdo je poslaný, je jako ten, kdo jej poslal. Čteme: „Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.“ My tedy, ač jsme doteď možná sotva věřili, máme najednou na zemi být jako Kristus. Naše poslání je stejně oprávněné, naše slova a činy stejně osvobozující a uzdravující, třeba ne v takovém rozsahu, ale podstata je stejná. A jistě se tak setkáme i se stejným neporozuměním a záští, jako sám Kristus. Jdeme však do světa se stejnou důstojností a pravomocí jako on, jdeme do světa jako synové a dcery boží.

Protože Vzkříšený říká: „Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ To jsou velmi velké pravomoce pro někoho, kdo do teď sotva věřil. A přece to tak musí být, pokud se stal Bůh člověkem. V poslušnosti Bohu je cesta k překonání lidských omezení, lidského sobectví, jak ukazuje Kristus. V poslušnosti a věrnosti, ve víře. Nejsme už jako pohané, kteří se snaží své Bohy jenom uchlácholit, aby od nich měli pokoj. Přijali jsme Kristův Pokoj, abychom se stali spolupracovníky na jeho díle. Dostali jsme k tomu jeho svatého Ducha, abychom jednali jako on. Jako on nečekal na naše zásluhy, ale rovnou nám dal svůj pokoj, tak máme v jeho Duchu jednat i my.

Proto dnes budeme křtít dvě děti. Děti, které ještě nic nedokázaly, které neprokázaly žádnou životní zralost, připravenost. Děti, o jejichž víře nevíme nic, jejichž duchovní svět je nám dospělým již nepřístupný. Jako se Kristus neptal, zda smí vejít za zavřené dveře učeníků, jako se neptá, zda jim smí dát svého ducha a ve svém jménu je vyslat do světa, tak se neptáme ani my. Ptáme se jen sami sebe, zda tak činíme opravdu ve víře Kristově. Ptát se budeme rodičů, a kmotrů, jestli rozumí tomu, co se zde dnes stane; a budeme od nich chtít závazek, že dostojí tomuto velkému znamení. Ptát se budeme sami sebe. A odpovíme Bohu modlitbou díků za náš křest; a odpovíme Bohu vyznáním víry v něj. Ale zůstává, že to mocné znamení odpuštění hříchů, svatý křest, svěřil Kristus již o velikonocích nám, církvi. Dnes tak nebudu křtít já, protože já pouze předsedám tomuto shromáždění, od něhož je má pravomoc. A nekřtí ani toto shromáždění, protože veškerou moc k odpuštění hříchů dostává od Boha. Jak praví Augustin, kdokoliv je ten, kdo křtí, Kristus předsedá.

Budeme tedy dnes jednat jako Bůh. Jako Kristus vešel a daroval všem pokoj a neptal se, kdo může prokázat svou víru, nebudeme se ptát ani my. A tehdy, o velikonocích, zde byla jen jedna podmínka setkání s Kristem – totiž být ve shromáždění učedníků. Do něj přinesl Kristus pokoj. Zde řekl ‚Dobrý den‘ a protože sem učedníci přišli, byl ten den dobrý.

Jen jeden zde nebyl, Tomáš. A ten pak říkal „dokud neuvidím, neuvěřím“. A chce se mi říci ‚měl jsi být ve shromáždění a viděl bys‘. A jiní se zeptají: ‚Jaký má smysl tento křest, pokud nebudou vidět výsledky v životě.‘ Vždyť téměř v všichni v této zemi, kteří se narodili tak do roku 1950 jsou pokřtění. A jiní, kteří byli i později pokřtěni v této církvi, již sem nechodí a na jejich životech není křest nijak poznat. A opět se mi chce říci, ba musím to říci: ‚Měli být ve shromáždění, a snad bychom pak na nich něco viděli.‘ Protože to odpuštění, které Kristus svěřuje do moci církve, to odpuštění je zde, aby byl člověk osvobozen od hříchu, aby se stal Božím dítětem. To je jistá pravda. Tak křest spolehlivě funguje, každý se skrze něj může k Bohu navrátit, může být s Kristem každé neděle ve shromáždění věřících. Tak křest funguje a na tom přece nemůže nic změnit to, že této možnosti někdo nevyužívá. Ale Kristus se zjevuje i těm, kteří takto pochybují. A tak dnes milióny Tomášů po světě spatřují setkání s Kristem v zázračném uzdravování, v mluvní jazyky, ve skutečně dramatických nápravách zkažených životních cest. I oni s námi vyznávají: „Můj Pán a můj Bůh.“ Blahoslavení jste však, že jste neviděli, a uvěřili.

Ještě mnohé bych mohl říct, ale již umlkám. Toto jsem vám řekl, abyste věřili, že Ježíš je Kristus, Syn Boží, a abyste věříce měli život v jeho jménu.

Amen

Modlitba po kázání:
681
Ohlášení:
Přímluvná modlitba:
Poslání: 1. Janova 5, 4–10a
Požehnání: Budiž s námi milost, milosrdenství a pokoj od Boha Otce i od Ježíše Krista, Syna Otcova, v pravdě a lásce.
579