Možná znáte tu anekdotu, ve které se tatínek ptá dětí, o čem nes mluvil pan farář v kostele. O hříchu, říkají děti. A co o něm říkal? Byl proti. Proto je, myslím, křesťanská bohoslužba zajímavá pro každého, protože se v ní otevírají temné hlubiny lidské duše, odkrývá se, co se lidské společenství snaží zamést pod koberec, nahlíží se i na ty nadzemské síly zla, které lidi utiskují a drtí. Můžeme si dovolit mluvit o všem, protože máme pevnou a jistou naději, která přemáhá všechny temnoty světa.

Ale zrovna dnešní příběh o hříchu není. Když čtete Janovo evangelium celé, všimnete si, že Jan chtěl nejspíše ukončit své evangelium už v minulé kapitole. Už píše: Ještě hodně se toho stalo, ale tohle už musí každému stačit ke spáse. Ale pak přeci jen přidá tento příběh, třetí zjevení vzkříšeného.

Protože zde se již od prvních řádků ukazuje, jak by vypadal takový svět bez hříchu. Marek a Matouš zaznamenávají Ježíšovu výzvu, aby jej učedníci nádledovali do Galileje. Jan pak nám popisuje, jak ono setkání v Galileji proběhlo. A to zrovna na místě a za podobných okolností, jako když Ježíš své učedníky povolal.

Už na tom, kam Ježíš učedníky poslal a kde především se s nimi chtěl setkat poznáváme jednu z mnoha stránek jeho vzkříšení. Vzkříšení je mimo jiné také návrat domů. V nejhlubším základu návrat k Nebeskému Otci. Ale také návrat ke všemu povědomému, co jsme měli kdysi rádi, co jsme silně prožívali. Ale co odnesla doba a co už je daleko. K tomu, co od nás oddělil čas a velká vzdálenost. Učedníci se vracejí ke svému známému jezeru. Kde to, mimochodem, alespoň kolem kafarnaum a alespoň na podzim, jak jsem sám viděl, vypadá docela jako u nás na vsi.

Přicházejí na místa, kde k nim Ježíš porpvé mluvil o svém budoucím utrpení, ale i vzkříšení. A jistě víte, jak často se něco s planoucíma očima říká v úzkém kruhu, v malé obci. A že se na ta slova pak zapomíná, když se člověk, kterému všichni věří a kterého milují, dostane do velkého světa. Ale právě v dnešním příběhu hřích není. A proto se učedníci vracejí na vesnici. Co jim Kristus říkal tam, se nezměnilo. Co jim naléhavě říkal tam, se ve velkém městě pak skutečně stalo. A tak, jak v běžném životě věci odnáší čas, v Kristu se naopak časem naplňuje, co bylo řečeno na začátku. Kristu čas neškodí, Kristu čas slouží. A tak i my, i když všichni nějak trpíme tím, jak čas běží, jsme přeci pány našeho času. Protože vše míří k našemu vzříšení a spoluvládě s Kristem.

Nezměnilo se, co Kristus kázal. Ale hned v druhém verši, z krátké věty poznáme, že se po vzkříšení k dobrému proměnili jeho učedníci i celé jejich společenství.Jan, který sám sebe označuje za toho učedníka, jenž Ježíš miloval, mluví o sobě a o svém bratru Jakubovi, který se pak stal předákem Jeruzalémské církve, až někde na čtvrtém a pátem místě. O sobě a o svém bratru mluví jako o synech Zebedeových. Připomíná nám ty chvíli, kdy ke Kristu přišla maminka Zebedeová za své syny prosit, aby měli každý místo hned vedle Krista, jeden po jeho levici, druhý po jeho pravici. Chvíli docela trapnou. Přitom ve většině příběhů evangelií je to právě Jan, Jakub a Petr, kteří jsou u všeho nejdůležitějšího. Protože Kristus, jako každý člověk, měl své nejbližší a nejdůvěrnější přátele. Nyní, po vzkříšení, každý kdo věří ve vzkříšeného, je jeho nejdůvěrnějším přítelem. A právě proto, že jsme znali Krista i z časů, kdy v Galileji začínal, právě proto víme, že se to neříká jen tak. Sice že svého času skutečně měl své tři nejbližší, jako je mnohý člověk má. Že když je nám nyní blízko, je to takto důvěrný vztah; že když mluvíme o Kristově lásce k nám, je to něco jiného, než když se řekne: Mikuláš má rád všechny děti.

Bratři Zebedeové tedy nyní nejsou mezi prvními třemi svědky. A přesto po vzkříšení není jen jednoduše vše naruby. Sice tak, že kdo byl dříve první, bude nyní doslova poslední. Petr je stále v čele, ten který Krista zapřel. Kristus říká, že mnozí první budou poslední, neříká však, že všichni první budou poslední. Především, jako za stara, i teď platí, že Boží zaslíbení jsou nedvolatelná. Že když mi jsme nevěrní, Bůh zůstává věrný, protože nemůže zapřít sám sebe. Petr se stal prvním z apoštolů a jím i zůstal. Ale ne proto, jaký byl. Ale proto, že Bůh tak určil.

Po tom, který Krista zapřel, je tu hned jako druhý svědek v řadě Tomáš, který v Krista nechtěl věřit. Snad před týdnem, snad před dvěma. Před nedávnem. Ale pak uvěřil. A nyní je tu už jako ten, kdo věří. A není důvod jeho víru zpochybňovat. Přemýšlet nad tím, zda zase nezakolísá.

A jako třetí je tu Natanael. Tohle je druhé z pouze dvou míst, kde se o něm mluví. Je to ten Natanael, který před prvním setkáním z Kristem řekl: Z Nazareta? Co odtamtud může vzejít dobrého? Ježíš o něm potom řekl, že to je pravý Izraelita, v němž není lsti. Protože Natanael měl oprávněné obavy. Jeho předsudek byl celkem trefný – vždyť sám Ježíš se raději z Nazareta přestěhoval do Kafarnaum. Vždyť Ježíše samotného chtěli jeho sousedé po jeho kázání shodit ze skály. Natanael se tedy mnoho nepletl v Nazaretu. Ale pletl se v Ježíši. To tehdy hned vyznal. A nyní v něj věří a je jeho svědkem. Že se kdysi mýlil v odhadu, mu opět nikdo nepředhazuje.

Tito lidé kdysi, nebo spíše nedávno slabé víry jsou teď hlavními svědky Vkříšeného Krista. Na jednu stranu jsou tedy na známém místě. A tedy i na místě svých starých selhání a bludných představ. A přece to staré, jalové, již neplatí. Již, jak říkali naši předkové, už je to zcela vymazáno, před tvář Boží již to nevstoupí, Bůh si na to již nevzpomene. Hřích je zahlazen a zničen.

Nakonec jsou tu ještě jiní dva učedníci. Jejich jméno v tomto světě již nezjistíme. Na tom vidíme, že Jan vypráví tento příběh stejně, jako my obvykle mluvíme o důležitých věcech, které jsme sami zažili. Totiž, i když je příhoda důležitá, sami často zapomínáme, kdo u ní tehdy vlastně byl. Bezpečně víme, že jsme tam byli mi. To je jeden z možných důvodů. A druhý důvod může být ten, že jejich jméno bylo pro lidi tak neznámé a nepodstatné, že ani nestojí za to je jmenovat. Jenže, tito dva lidem neznámí, nezapamatovatelní lidé se přímo setkali s Kristem úplně stejně, jako ti slavní apošotlové. Lidem možná zůstali neznámí, Bohu však známí jsou. Důvěrně a blýzko, jako jeho přátelé.

To je tedy nové společenství těch, kteří uvěřili v Kristovo vzkříšení. Nic si nevzájem nepředhazují, nesnižují se navzájem. Petr zůstává v jejich čele, ne všek proto, že by byl z nich nejlepší, ale proto, že jej k tomu Kristus povolal.

A na závěr zbývá si všimnout, jak to mezi nimi funguje a jak se také pozná láska. Sice petr řekne: Jdu lovit ryby. I když je první mezi nimi, nemusí rozkazovat. Nikho nenutí. On chce jít. To neznamená, že ostatní musí chtít taky.

Ale na druhou stranu, Petr si také nenechává pro sebe, kam by chtěl jít a co by chtěl dělat. Nepřipadá si ani tak důležitý, že by mu ostatní museli vyčíst z očí, co by chtěl dělat. Jsou dvě nemoci, které otravují lidské vztahy: Buď panovačnost, která nebere ohledy na vůli druhých. A nebo bolestínství, ve skterém se trápíme tím, že druhé nedokázali uhádnout, co bychom vlastně chtěli.

Petr řekne: Jdu lovit ryby. A myslí to jistě tak, že pokud nikdo jiný nepůjde, on i tak půjde sám. Ale jistě by rád, aby šli i druzí. A někteří učedníci jdou, protože poznali, že by Petr nerad šel sám. A tak z jen nemnoha slov vidíme, jak vzkříšení Kristovo z těchto lidí dříve namyšlených a někdy řevnivých vytvořilo společenství lásky. Ve kterém člověk čeká i na náznak, aby druhému mohl udělat radost. Ne však v úzkosti, ve které by si člověk říkal: Nesmím si to u druhého pokazit. Ale v jistotě a hrdosti Bohem povolaných čeká toto společenství na příležitost, jak vykonat něco dobrého a laskavého. Následujme svaté apoštoly v této jejich moudrosti, v té moudrosti, která byla u Boha již před stvořením, v Kristu. Amen