Introitus: Žalm 25, 4–7
Pozdrav: Milost vám a pokoj v hojnosti. Amen Vítám vás, bratři a sestry, na bohoslužbách 3. neděle velikonoční.
25
Vstupní modlitba: Všemohoucí Bože Hospodine, ty, který přebýváš v nepřístupném světle a přeci jsi našemu srdci nablízku, náš Otče. Krása tvého stvořitelského díla se nyní ukazuje v plné síle a my Ti děkujeme za požehnaný jarní čas, který jsi nám daroval. Tvé dobré dílo, tvé dary člověku, to je nyní všem zjevné. A my vyznáváme, že jsme přesto nevděční a nevěrní. Předkládáme Ti své hříchy i hříchy tohoto města a lidí, kteří tě neznají a prosíme Tě za odpuštění. O to více tě oslavujeme za tvé dílo skryté a tajemné: Za Kristovu smrt, za jeho sestup do podsvětí, za tajemství jeho vzkříšení, které nedokážeme vypovědět. On je náš Divuplný rádce a dárce pokoje. Pro jeho velkou zásluhu tě prosíme: Dej nám svého Ducha, abychom dokázali alespoň koutkem oka zahlédnout vše, co pro nás činíš, aniž bychom byť jen tušili. Dej nám této chvíle čisté svědomí, dej nám radovat se z Tvé dobroty v tvé blízkosti. Nezavrhuj nás, smiluj se nad námi, pro svého Syna, který s Tebou a s Duchem svatým kraluje na věky věků. Amen
1. čtení: Izaiáš 11, 1–5
2. čtení: Jan 21, 15–1

Kde je nakonec psáno, že přátelství, milosrdenství, odpuštění, že tohle vše musí být jemné, opatrné, mateřské. Ježíš a jeho kruh apoštolů, to je konec konců na naše poměry dost drsný spolek. Kousek před svým zatčením říká Ježíš učedníkům: Nyní však, kdo má měšec, vezmi jej a stejně tak i mošnu; kdo nemá, prodej plášť a kup si meč. A vida, hned se ukáže, že rovnou dva z jeho učedníků jsou normálně ozbrojení, což v té době bylo navíc podle všeho ilegální.

Představte si, že by dnes někdo z učitelů naší fakulty řekl v kroužku svého semináře: Vyberte peníze, pokud nemáte, prodejte třeba bundu a sežeňte si bouchačky. A hned dva studenti by řekli: Pane profesore, tady jsou dvě pistole. Normálně s nimi přišli do školy. Inu, drsný spolek na hranici zákona.

A tak po první radosti ze Vzkříšeného přichází drsné vyrovnání s Petrovou zradou.Petr musel čekat, že na něco takového dojde. Že dříve či později přijde chvilka ticha zakončená výrazným odkašláním. On to byl, kdo měl plná ústa horlivých slibů. Řekl tehdy, cestou do Getsemane, připomeňme si: Pane, proč tě nemohu nyní následovat? Svůj život za tebe položím. Aby byl člověk za někoho ochoten zemřít, musí ho opravdu milovat. Musí k němu tak tíhnout, že život bez toho člověka by pro něj neměl žádný smysl — proto je ochoten za něj zemřít. Musí jej milovat, ne jen mít rád. Rád má člověk kde koho.

Ježíš se tedy ptá: „Šimone, synu Janův, miluješ mne víc než ti zde?“ Ptá se u stolu, přede všemi, toho Petra, který dříve u večeře přede všemi řekl: „I kdyby všichni odpadli, já ne.“ Nu, tak jak to je, Petře, synu Janův, miluješ mne víc než ti zde? No, co byste v takové situaci dělali vy? Petr je v nepříjemné pozici toho, kdo se před všemi pohrdlivě vytahoval a pak selhal ze všech nejhůře. Ptá se zřejmě nejen Ježíš, mlčenlivě se k jeho otázce připojují i jeho učedníci. Petr je náhle sám ve středu zájmu. Takového zájmu, o který jistě nikdo nestojí. Nu, Petře, jak to tedy je?

„Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád.“ Na „miluješ mě“ odpovídá „ty víš, že tě mám rád.“ Milovat ale není to samé co mít rád. Miluje člověk jen pár lidí, snad jen jednoho člověka. Koho člověk miluje, za toho by zemřel. Rád má člověk kde koho. Ještě třeba ani druhého pořádně nezná a říká si: Vida, dobrý chlapík, toho mám rád.

A snad není nepatřičné, když nám ten rozhovor připomene nějakou komedii z rodinného života. Manželka řekne: „Miluješ mne“ a manžel zamručí „ale jo, dyk víš, že tě mám rád.“ Domnívám se, že si je toho Ježíš vědom. Že takový je jeho záměr.Cosi na způsob drsného žertu na Petrův účet. Legrace je totiž vždycky z někoho. Humor je vždy svým způsobem surový. Petr ví, o čem je řeč. Ví také, že nemá nic na svou obhajobu. Nyní už Petr ví, že silnými slovy se má šetřit. A tak odpovídá zdrženlivě: „ty víš, že tě mám rád.“ Ty víš, že mě mrzí, co jsem udělal.

Dostává se nám tak z evangelia první dnešní poučení: Silnými slovy se má šetřit. V řeči má být člověk stejně cudný jako v jednání. V tom, jak se člověk dívá sám na sebe, má být zdrženlivý. Postačí, bude-li mít člověk lidi rád, nemusí je rovnou milovat. Petr sám o sobě zjistil, že není schopen tak veliké lásky, jako Ježíš. Ježíš totiž za své přátele zemřel, Petr svého Mistra zapřel. Ano, velmi nám prospěje, když se sami na sebe podíváme střízlivě. A zjistíme třeba, že vlastně velké lásky schopni nejsme. Že maximum, čeho dokážeme dosáhnout, je pouze to, že máme některé lidi rádi. A potom, když třeba na tohle přijdeme, nebudeme ani od druhých očekávat a vyžadovat, aby nás milovali. Aby se kolem nás točili jako kolem středu světa, aby hned uhádli a plnili všechna naše přání. Aby se nám přizpůsobovali. Bude nám stačit, že nám mají lidi rádi, že nás zdraví na ulici, že s námi občas prohodí přátelské slovo, že se o nás trochu zajímají. Že nám někdy prokáží drobnou laskavost. Člověk má velké oči a obrovská očekávání, ale má-li byť jen toho, má-li jej někdo byť jen trochu rád, tak to už je samo o sobě velké bohatství.

No vidíš, Petře, alespoň jsi zjistil, že mne máš rád. A jedno ti povím: To stačí na to, abys pásl mé beránky. To stačí na to, abys konal mou pravomoc a mou výsadu v mém zastoupení. Zeptal jsem se, jestli mě miluješ. A ty jsi mi na to řekl, že mne máš rád. Jsi upřímný. Máš mne rád a to stačí na to, abys vykonával mou pravomoc nad těmi, které já jsem tolik miloval, že jsem pro ně zemřel na kříži. Máš mě rád. Inu, pas mé beránky. A tu bychom mohli skončit.

Jenže mezi muži to nechodí jako v rodinných filmech, kde si lidé v deseti minutách všechno vyříkají, všichni se všemi se smíří, řeknou si navzájem „mám tě rád“ a je vše vyřešeno. Podle všeho Ježíš a učedníci od společného stolu pak někam jdou — Petr se totiž pak ohlíží po Janovi. A Ježíš svůj špílec na Petra opakuje. Někdy se totiž vtip teprve opakováním stává vtipem. Právě proto, že už všichni mají věc za vyřízenou. Že už nikdo nečeká, že se věc znovu otevře. Humor je vždy nějak proti pravidlům života. Nechá se Petr vyhecovat? Rozpláče se a řekne: Miluji tě, Pane a už tě nikdy nezradím! Na to je tak chvíle příliš důstojná a vážná. Na to už Petr sám sebe až příliš dobře zná. Zůstává pevně u své původní odpovědi: „Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád.“ Zmužile nese svou hanbu dál. Že je mi hřích odpuštěn, že je zapomenut, že mi už nebrání v cestě do Boží náruče, to ještě neznamená, že se nikdy nestal. A že jej nemohu zopakovat.

A Ježíšova odpověď je podobná: Ano, vím, že jste zoufale nedokonalí. Že jste schopni jen docela skromné míry vřelých citů. Ano, vím, že vy lidé hříšní tak docela nedokážete nesobecky milovat. A když to víte i vy, tak s vědomím své chabé lásky, svého vnitřního chladu, s tím vědomím přijměte mou posvátnou pravomoc. Pravomoc vyprávět o lásce Boží, pravomoc přijímat vyznání hříchů, pravomoc udílet odpuštění, o které jste se vy nijak nezasloužili. Ustavuji svou církev z lidí. Nehodným lidem dávám do rukou dary a výsady, které jim nepřísluší. Jen jestli to vědí.

Už je nám snad Petra skoro líto. Vydří ještě třetí špílec? Nu, někdy snad i naše lítost nad lidmi může bránit uzdravující moci Boží. Petra je třeba ještě maličko podusit. Ježíš jedná se svými učedníky skutečně jako mistr s učni. Nejsou to jen tituly — mistr a učedníci. Nyní, do třetice, se Ježíš zeptá už jen na to, co mu sám Petr byl ochoten říci. Petr se zarmoutil nad tím, že se ho potřetí zeptal, má-li ho rád; čteme. Jenže v tom je tajemství a vtip dnešního příběhu: Zda vás má někdo byť jen rád, to mu ze tváře najisto nevyčtete. A tak by se s mírnou nadsázkou dalo říci: Kdo to chce vědět, ten se na to skutečně musí zeptat. Petrovi se vrací jeho laciná horlivá slova. Kdo má opravdu rád, ten pro druhého dělá i věci, které ten druhý nevidí. Prostě proto, že ho má rád. Že nás mají lidé rádi, to se někdy ani nemusíme dozvědět. Jestli nás mají rádi, dělají pro nás i věci, o kterých nevíme. Třeba nás hájí v naší nepřítomnosti. Třeba neprozradí naše tajemství, i kdyby nebyla šance, že se nám to donese. Nejde podcenit, že se pro nás děje mnoho věcí tajně, aniž bychom to věděli. Co my víme, kolik lidí se třeba za nás modlí? Někdy by to lidé ani nepřiznali, nechtělo by se jim o tom mluvit, ale třeba se modlí i právě za nás. A to mluvím jen o tom nejdůležitějším.

Abych to shrnul, jeví se mi, že Ježíš, jako Mistr, jako pravý učitel, s vrchu a názorně, opakováním, ukazuje Petrovi toto: Říci „miluji tě“ „mám tě rád“ to je dost snadné. I proto, dodávám, nezaškodí, když to lidé jeden druhému občas řeknou; není to těžké. Říci to není těžké; ale také to zavazuje. A mnohdy lidem prospěje i více, když místo „mám tě rád“ řekneme také před druhými „toho člověka mám rád.“ Pak si třeba i ostatní řeknou „vida, neměli bychom ho mít rádi také?.“ Protože lidé se mnoho řídí podle ostatních. Petr však řekl: „Neznám toho člověka.“ Teď dostal znovu šanci říci: „mám tě rád.“ I my bychom si tuto druhou šanci měli dávat navzájem. Není to změkčilé, když se toto mohlo říci i v Ježíšově ozbrojené družině.

A kdo dokáže říkat o druhém i před druhými lidmi: Mám ho rád, ten může být pastýřem lidí. Ten se stává pastýřem, když dovede mezi lidmi šířit lásku k někomu třetímu. Především k Ježíši, ale i k jiným konkrétním lidem. Mám ho rád není málo. Petr si dřív chodil, kam chtěl, od Ježíše i od svých bratří utekl. Teď řekl „mám tě rád.“ A pro to nakonec, jak se vypráví, sám skončil na kříži. A nakonec se vidělo, že Ježíše opravdu miloval a ani to nemusel říkat. Začal však skromně a my tak také začněme pro všechny dny příštího týdne a života budoucího. Amen

Modlitba po kázání: 
Ohlášení: Zemřel bratr Hampl. Je třeba domluvit se na cestě do Ústí na pohřeb.
Přímluvná modlitba: 
Poslání: Přísloví 16, 1–9
Požehnání: Kéž rostete v milosti a v poznání našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista. Jemu buď sláva nyní a až do dne věčnosti. Amen