Introitus: 
Pozdrav: 
Vstupní modlitba: 
1. čtení: Píseň 2, 1–7
2. čtení: J 21, 18–25

Všimli jste si také jako Petr toho učedníka, kterého Ježíš miloval? Toho učedníka Ježíš miloval. A ostatní snad ne? O ostatních se to neříká. A ten jeden to zase říká sám o sobě. Na konci evangelia se dozvíme, že je to svědectví právě od toho milovaného učedníka. Sám o sobě vlastně říká: Já jsem ten učedník, kterého Ježíš miloval. V ostatních evangeliích to není, jednoduše bychom si mohli říci: Jan to o sobě musel říci sám. Jako v tom úsloví: Když tě nikdo jiný nepochválí, musíš se pochválit sám.

Jako by něco zaskřípělo. Ježíš, to je pro nás všeobjímající láska. Uzdravuje nemocné, vede své učedníky, rozhoduje jejich spory. Jeho láska je pro všechny, nikdo si na ni nemůže dělat větší nárok. Vlastně to vidíme tak, že Ježíšova přízeň je taková stále nastavená dlaň. Taková zásobárna se stále otevřenými dveřmi. Záleží jen na tom, kdo si z ní přijde vzít. Jako by měl každý ze zákona nárok na Ježíšovu lásku.

Ale který skutečný člověk takto miluje? Láska přece neznamená, že jsme se pro někoho sami rozhodli. Láska nás přemáhá. Předčtěte si Píseň písní! Láska je něco, od čeho si nelze pomoci. Kolik o ní napsali zoufalí básníci! Kéž by ta láska raději nebyla, kéž bych se jí mohl zbavit. Ale nejde to. Přes ty, které miluje, lze člověka nejsnáze vydírat. Pohrůžka: Víme, kam chodí tvoje dcera do školy, ta zabere vždycky. Je to starý trik, který nikdy nezastará. To zabere vždy. Kvůli lásce ztrácí člověk odvahu, aby neohrozil ty, které miluje. Kvůli lásce se vzdává svých plánů. Kolik lidí by se třeba rádo vydalo do Afriky, kolik lidí by se rádo prodíralo někde pralesem a vyzvalo na souboj všechno nebezpečí! Ale co na to rodina? Co moje žena, moje děti, moji rodiče? Láska je něco, od čeho si nelze pomoci.

Jenže nejsme zase takoví romantici, abychom tvrdili: V životě je jen jedna jediná láska. Kdo takto smýšlí, tomu prospěje spíše studená sprcha, trochu více duševní ukázněnosti a střízlivosti. Pokud nevstoupí do hry cosi výjimečného, člověk nerozlišuje mezi svými dětmi, které má raději. Stejně tak nerozlišuje mez svými rodiči, stejně tak nemůže říci, zda má raději svou manželku nebo své děti. Ani v tom nejbližším okruhu přátel člověk nerozlišuje. Má kolem sebe kruh těch, které skutečně miluje. A jiné lidi má rád, hodně, nebo jen trochu. Ale to už je něco jiného.

Ježíš plakal, když zemřel Lazar. Židé řekli „opravdu jej velmi miloval.“ Ale nezaplakal by, kdyby zemřel Petr, Jakub, Ondřej, Filip? Nu, to nikdo neví. Ale Jan jediný řekl: Mne Ježíš miloval. Jan jediný si tím byl jist. Jen to z něj udělalo někoho zvláštního mezi učedníky. Ježíš se Petra ptal: Miluješ mne? Člověk se přece neptá někoho, zda ho miluje, když ho sám nemiluje. Ale jen Jan říká: Já jsem ten učedník, kterého Ježíš miloval.

Tento Jan nám ve svém listě napsal tato slova: „V tom jeho láska k nám dosáhla cíle, že máme plnou jistotu pro den soudu — neboť jaký je on, takoví jsme i my v tomto světě. Láska nezná strach; dokonalá láska strach zahání, vždyť strach působí muka, a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce.“ V tom je Janova výjimečnost: Neměl strach. Nepochyboval, že právě jeho Ježíš miluje.

Naši milí Balahurovi mi jednou vyprávěli příběh, jak ještě na Ukrajině jejich pastor vyzval shromáždění, aby povstal ten, kdo si myslí, že bude spasen. Povstala jen jejich babička a nastalo velké podivení. Nu, takový postoj, jako měla ta žena, můžu doporučit každému. Byla v tom sboru nějak výjimečná? Měla tam nějaký význačný úkol? Byla lepší, než ostatní? Ani jedno z toho. Ale její postoj byl správný. Kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce.

Ale Petr smýšlí spíše jako zbytek toho shromáždění. Jan ví, že jej Ježíš miluje. Neměl by to tedy být píše on, komu se řekne: Pas mé beránky? Nu, Janovi se to nemusí říkat. Tomu stačí, že jej Ježíš miluje. Ten proto také může kráčet vzadu, když jeho mistr s někým důvěrně mluví.

A z Ježíšovy odpovědi se dozvídáme, že je jedno, kdy takový Jan zemře. Takový Jan, ten může žít dvacet, čtyřicet, šedesát nebo třeba sto let — u něj je vyřešeno. Ano, bratři a sestry, mluvím nyní zároveň i o našem bratru Josefovi, který zemřel minulou středu. To je člověk, u kterého jsme si říkali: Co bude s ním? Ten nikdy nezemře, ten tu musí být přece stále. Jej Ježíš miloval, obdařil jej tolika schopnostmi, laskavou povahou.

My takto smýšlíme. Říkáme si: Ten tu ještě měl být. A o jiném zase: Ten by měl mít vedoucí postavení. Ten by měl udělat díru do světa. Jenže nezáleží na délce života, na místě ve společnosti, v církvi. Záleží na tom, zda dokážeme říci: mám plnou jistotu pro den soudu — neboť jaký je on, takoví jsem i já v tomto světě.

Nu, chvála Bohu, není tu jen ta krátká cesta Janova. Není tu jen: Vydávám svědectví a všichni víme, že je pravdivé. Je tu i Petr. Který má pást ovce. Který přece také oslaví Krista. Následuj mne!

A tak, budeme-li pastýři jeden druhému, přijmeme-li každý z nás poslušně: Právě já mám být pastýřem a ochráncem svých bratří a sester, pak se stane toto: Náhle zjistíme, že Kristus stojí za námi. Že je s námi, když se mnoho staráme o tento sbor, o každého, kdo má trápení. Budeme-li trpělivě konat svůj úkol, poznáme najednou, že jej máme za zády, že „jaký je on, takoví jsme i my v tomto světě.“ Poznáme tu konejšivou, radostnou věc. Zprávu nevýslovného pokoje: Já jsem ten učedník, kterého Ježíš miluje. Amen

Modlitba po kázání: 
Ohlášení: 
Přímluvná modlitba: 
Poslání: 
Požehnání: