Introitus: Ž 119,57n (Agenda 259)
Pozdrav: Ve jménu Všemohoucího… Bratři a sestry, vítám vás na dnešních bohoslužbách.
119, I
Vstupní modlitba: Agenda 529
1. čtení: Abk 2,1–3
272
2. čtení: Jan 4,43–54

Jako bych ti sám nestačil. Vždyť já mám všechno v rukou. Nestačí snad jen to, že prostě jsem, aby se rozplynuly všechny tvé chmury? Není má láska tak hluboká, tak široká; má moc tak konejšivá, aby se v ní rozředila všechna tvá bolest? To říká Ježíš svou větou: „Neuvidíte-li znamení a zázraky, neuvěříte.“ A takto mluví i ke mně a k vám.

A je to jeden z mnoha příkladů obrovského Ježíšova sebevědomí. Člověk musí mít opravdu zarážející sebevědomí, aby mohl říci takovou větu tváří v tvář člověku, kterému umírá syn. Na závěr oddílu čteme, že toto je druhé znamení, které učinil Ježíš opět v Galileji, kam přišel z Judska. Tím prvním znamením byla proměna vody ve víno na svatbě v Káni Galilejské. A na první pohled vypadá tato věta, „neuvidíte-li znamení a zázraky, neuvěříte“, podobně tvrdě jako jeho odpověď vlastní matce: „Co to ode mne žádáš, ženo, ještě nepřišla má hodina.“ Vlastní matce říci ženo! A v takové situaci.

Ale Ježíš takto musí mluvit. Musí vystupovat sebevědomě, musí soustřeďovat lidi kolem sebe na svou osobu. Takové chování nám oprávněně přijde u druhých lidí nanejvýš odpudivé. Ale Ježíš nemůže jinak. Přišel přece, jak nám zachoval tentýž evangelista, aby vydal svědectví pravdě. Musí svědčit o tom, že Bůh se stal člověkem. Ale jak z příběhu vysvítá, ani nám by neškodila trocha sebevědomí.

Jak jsem řekl, Ježíš mluví k nám. A neškodila by nám trocha sebevědomí. Naříkáme si na ledacos. Je nás málo, občas to dokonce vypadá, že nás ubývá. Víru se nám často nedaří předávat ani cizím. Natož pak našim nejbližším — prorok přece nemá vážnosti ve své vlasti, to nakonec říká sám Ježíš. Naše víra není ve vážnosti, vlastně jako by o nás nikdo nestál. A někdy chuti pozbude i modlitba, i bohoslužba, i společenství.

A dál? No a co? Závisí snad Ježíšova moc na našem prožitku? To jsme si snad Ježíše vymysleli sami? Pro vlastní potřebu? Je Ježíšovo věčné panství na pravici Otce založeno na tom, jak mocné kousky ve světě předvede? Vyrostl snad Ježíš zespoda ze země, z nějakého mocného haló, které vyvolali jeho učedníci? Vzpomeňte si přece, že ti jeho smrt nedokázali ustát, zapomněli na všechny jeho sliby, svou smrtí pro ně zmizel, přestal existovat. Spočívá jeho sláva v církvi, se všemi rozpačitými momenty první církve, antické církve, středověké církve, novověké církve, církve dnešní? Není ona spíše matným zrcadlem jeho slávy? Amen, amen, Ježíše jsme si nevymysleli, na to nikdo z nás nemá. A tak jeho moc, jeho věčná vláda na pravici Otce nespočívá v tom, jak se zrovna cítíme.

Často si pro připodobnění našeho pobytu na světě vzpomínám na špionážní román Odveta. Agent Izraelské tajné služby, znechucen macešským zacházením svých zaměstnavatelů přijíždí za svou rodinou do kibucu kdesi v Galileji. Otec, rovněž starý ostřílený špión, ho v jeho znechucení jen utvrdí. Ostatně, sám ho již předem před poměry v tajné službě varoval. Od otce jde za svou matkou, tichou jemnou ženou, v hrdinově rodině i v ději knihy dosti upozaděnou. Na jeho vzdechy odpovídá tato tichá žena: „Není důležité, jak se cítíš. Důležité je, co je dobré pro Izrael.“

Takže, přesněji, co znamená věta: neuvidíte-li znamení a zázraky, neuvěříte. Znamená, že náš přítel Ježíš, který nás tolik miluje, je právem dotčen. Tak pro zázrak jste za mnou přišli; přišli jste si pro duchovní zážitek? Přišli jste si pro dobrý pocit z práce, kterou pro mne konáte? Chcete uznání od lidí, chcete spokojenost nad tím, jak dobře jste duchovně utvářeli vlastní rodinu? A nebo jste přišli prostě za mnou, protože mě máte rádi, jako já vás mám rád? Připomíná mi to, co si dobře pamatuji z dětství. Kdo měl počítač, ten měl najednou spoustu přátel. Ale tento šťastný majitel brzy zjistil, co je pravým důvodem zájmu, který o něj druzí projevují. A když nadšení opadlo, mockrát jsme pak od takového člověka slyšeli: ‚Když jsi ke mně chodil na počítač, to sem ti byl dobrej, viď!‘ A byla to pravda. A tak se i tento muž chová k Ježíši dost nedospěle, jako průhledně vypočítavé dítě. A já, ale i vy se často k Ježíši chováme nedospěle, jako vypočítavé dítě. Prostě chceme to, co víme, že má. A co už mnoha lidem jindy a jinde dal, co jsme i my třeba někdy zažili. Velký sbor, rodina pěkně pohromadě v kostele, spousta se toho děje. Nevěřící známí jsou tak trochu zvědaví, co je vlastně to křesťanství a třeba i do sboru časem přijdou. Pana faráře si všichni váží, občas dokonce mluví v rádiu nebo mu něco vyjde v novinách. Práce přináší radost, všichni mají spoustu nápadů.

Ale on opravdu člověk tohle trochu potřebuje a ví to i Ježíš, Ježíš Kristus především. A tak nakonec splní prosbu královského služebníka, ale jinak, než si on představoval. Vede ho jinou cestou. Tak si muž z našeho příběhu představuje, že Ježíš přijde se svým léčitelským uměním k němu domů, že mu uzdravení přinese jako donášková služba. Tak i my často čekáme boží dobrodiní podle měřítek tohoto světa, naše zbožnost by podle nás měla přinášet všem viditelné, vykazatelné ovoce. Služebník naléhá: „Pane, pojď, nebo mé dítě umře.“ Skoro jako by na Ježíšova slova o malověrnosti odpovídal s nechápavým zavrtěním hlavou: Nech mudrování a pojď, tady jde přece o život. Ale Ježíš ho svými slovy donutí polknout jeho výčitku: „Vrať se domů, tvůj syn je živ.“Věc se prostě změnila jen tím, že ji Kristus vyhlásil. Tak jako my vyhlašujeme na bohoslužbách boží odpuštění a smíření mezi bratry a sestrami. Ten člověk uvěřil slovu, které mu Ježíš řekl a šel. Uzdravení proběhlo jakoby přirozeně, zázrak se odehrál skrytě. Kristus mu tak ukázal daleko dobrodružnější cestu. Nyní může nacházet boží dobrodiní ve svém životě jako skryté dárky od svého přítele Ježíše. Protože teď má v Ježíši přítele, je jeho přítelem — vždyť čteme, že uvěřil on i všichni v jeho domě. Ale řekl jsem, že je to dobrodružná cesta a s každým dobrodružstvím se pojí i nebezpečí — jinak by to nebylo dobrodružství. Také mohl mávnout nad celou věcí rukou, říci si: Já běhám za divotvorcem a kluk se nakonec uzdravil sám. Však už k tomu měl trochu náběh, když se jich zeptal, v kterou hodinu se mu začalo dařit lépe.

A na závěr jedno napomenutí, jedno povzbuzení. Jan Kalvín k tomuto místu říká: Tento člověk uvěřil díky jedinému slovu, co teprve my, kteří máme celou bibli, a, dodávám já, víme o vzkříšení, tedy jak to celé dopadlo. Namítnete mi: Ale co když Bůh neuzdraví (což se po pravdě řečeno stává častěji)? Inu, právě díky tomu, že víme více, jsme takto zváni na dobrodružnější cestu, jak rozpoznávat boží jednání vůči nám. Nepřehlížejte to, co u vás již Kristus vykonal. Když jsem se totiž na různých místech vyptával na váš sbor, jako jste se možná ptali i vy na mě, dozvěděl jsem se od mnohých slova příjemného překvapení, kolik že se toho na tak malém, neobsazeném sboru děje, a jak že je to vlastně možné, v tak málo lidech a bez faráře toho tolik vykonat. A snad nezpychnete, když řeknu, že si všichni vážili vaší opravdovosti. Stalo se tak snad samo od sebe? Nepřehlížejte boží divy!

A povzbuzení — máte za přítele Ježíše Krista, Pána nad životem a smrtí, který vyhlašuje nyní i v den poslední, kdo je živ a kdo mrtev. Bůh je opravdu mezi námi, i tady a teď. A i kdyby i jen dva věřící zůstali v tomto městě, má to smysl. Ne kvůli těm dvěma lidem, ale kvůli Kristu, který je jejich přítelem. A o své blízké se nestrachujte. Neslyšeli jste z Písma, že my budeme soudit svět? Koho v Duchu Kristově ospravedlníte, bude ospravedlněn. Jděte, jste živi. Amen

Modlitba po kázání: 
523
Ohlášení: 
554
Přímluvná modlitba: Agneda 260 (a místo tiché modlitby:) Obzvláště ti dnes cheme děkovat za vnuka, který se narodil Balahurovým, vyprošujeme mu tvé požehnání a prosíme tě za uzdravení našeho bratra Milana, který leží se zápalem plic v nemocnici.
Poslání: Zj 22,11–17
Požehnání: Agenda 261
233