Obvykle máme rádi problémy, které se dají vyřešit jedním činem. Nebo jednou radou. Takto někomu pomoci, řekl bych, většinu lidí těší. Ba dokonce láká; člověk skoro touží, aby ho potkala možnost něco jednou ranou vyřešit. Čas od času někdo zachrání tonoucího, právem dostane medaili. Přejeme mu to, chtěli bychom být na jeho místě. To je něco dobrého, co zůstalo v člověku i po pádu, jak ještě ukážeme.

Člověk od narození slepý, jako v našem příběhu, to je něco jiného. To se obvykle jedním činem nevyřeší. Vlastně, ve zlepšení jde stěží doufat. Znamená to starat se pořád, bez vyhlídek. I to lidé často dělají – ale na rozdíl od rychlých řešení o tom obvykle nesní. Není tak lákavé starat se pořád, zvláště když zlepšení nepřichází.

Není přitom špatně, že máme rádi rychlá, jednorázová řešení. Vždyť člověk touží po tom, aby jeho jednání mělo nějaký dopad, nějakou odezvu. Vlastně již od narození po tom člověk přirozeně prahne: Už kojenec se snaží rozhoupat nějaká chřestítka nad postýlkou: Na něco sáhne a ono to vydá zvuk, točí se to. Dokonce ne jen člověk – někdy můžete pozorovat třeba i kočku, jak se snaží něco shodit třeba za skříně, prostě aby se jejím přispěním něco dělo. Tuto touhu vložil do tvorů, do člověka především, sám Stvořitel. To je vlastně ten hlad a žízeň po spravedlnosti, o kterém mluví Kristus v kázání na hoře: Aby mé jednání mělo nějaký dopad, nějakou odezvu, posouzení, ohodnocení. Aby vůbec něco znamenalo, že jsem na světě. Možná je to ta vůbec nezjákladnější, nejsilnější touha člověka vůbec.

Proto ale, když člověk narazí na hranice svých sil, na něco, s čím nic nemůže, má sklon se ptát: Kdo za to může? Když tomu slepému nemůžeme vrátit zrak, čí je to vina? Kdo se prohřešil: On sám, nebo jeho rodiče?

Když má někdo velké potíže, které se nelepší, stane se mu ke všemu zlému mnohdy ještě to, že mnozí začnou říkat: To není možné, aby se mu stále tak zle vedlo. Jistě si za to může sám, jistě k tomu nějak přispívá. K velkému trápení se právě velmi často připojuje ještě tohle: Lidé kolem začínají dumat a naznačovat, že si za to člověk může sám. I o vážných a těžko léčitelných nemocí mají lidé nesutále sklon hledat duchovní příčinu, kterou u rýmy nebo slepého střeva nehledají.

Strach z vlastní bezmocnosti tváří v tvář trápení a nemoci se tak snadno mění v zášť k nemocnému nebo k tomu, kdo trpí a nelze mu pomoci. Je to dost zlé – člověk se tak stává někým, kdo ještě přidává trápení právě tomu, komu je už tak dost zle. Děje se to však často.

Lidé takto jednají ze strachu z vlastní bezmocnosti. Chtějí si uchovat představu světa, ve kterém se dá všechno vyřešit. Vlastně představu světa, ve kterém jsou oni sami všemohoucí. Nejsou-li všemohoucí, budou tedy alespoň soudci: Od narození slepý se provinil, nebo snad jeho rodiče. A tím je to vyřízeno. Už se s ním nemusíme trápit, můžeme ho pustit z hlavy. A dále žít v dětském světě, kde je všechno snadno řešitelné.

Jistě jsou i trápení, která si člověk působí sám. I svému zdraví může něčím škodit sám. Ale že je tomu tak poznáme na tom, že tomu člověku můžeme zcela určitě říci: Tohle a tohle už nedělej – a když tak udělá, začne se mu opravdu dařit lépe. Nebo, pokud jsme schopni sami naučit, jak dělat věci dobře – a člověku se pak začne dařit lépe. Soudci můžeme být natolik, nakolik sami dovedeme zcela jistě uzdravit. Ne jen možná, případně. Ale zcela jistě uzdravit – to totiž znamená, že pouze tehdy zcela jistě víme, kde je chyba. Když ji dovedeme napravit.

A to rozhodně není vždy. Člověk musí přijmout, že není Všemohoucí. Konec konců, vidí přece, že ne vždy vede jeho jednání k výsledku. Tedy, vidí to, pokud se o výsledky svého jednání zajímá. Což zase není zase tak běžné: Snadno člověk dělá něco prostě neúčinně, nerozumným způsobem. Ale místo, aby se na své výsledky díval, řekne: Já to dělám z dobrého přesvědčení. Za to, že se nedaří, může někdo jiný. Za to může hřích jiných lidí, hřích světa. Vlastně to, že se nedaří, je důkaz, že dělám dobrou věc. Všimněme si, jak mnoho věcí se na světě koná jen jako gesto. Kolik sil se vynakládá na něco, co nikdy nefungovalo, kolik peněz padá do různých černých děr. A tím spíš je to pokládáno za svaté počínání.

Boží jednání se však vyznačuje tím, že funguje. Co Bůh chce, to také dělá. Co Bůch chce, to se také stane. Kristus své učedníky upozorňuje, že se účastní zvláštní chvíle: „ Musíme konat skutky toho, který mě poslal, dokud je den. Přichází noc, kdy nikdo nebude moci pracovat. Pokud jsem na světě, jsem světlo světa.“ Slepého od narození nedovede nikdo z lidí uzdravit. Ale to neznamená, že to není v moci Boha. To neznamená, že by i Bůh byl ohromen zlem, že by si před ním nevěděl rady. Pro Boha není nic nemožné, je však také na jeho rozhodnutí, kdy divy koná. Ježíš též připomíná učedníkům: „Přichází noc, kdy nikdo nebude moci pracovat.“ I na takový čas je třeba se připravit, počítat s ním dopředu.

„Je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží.“ Tak Kristus ukazuje, jak je třeba se stavět k trvalým lidským trápením. Tohoto slepého Ježíš zázračně uzdravil. Ale dále v kapitole čteme o jeho rodičích. Ti se o něj starali celý život – i to je skutek Boží. To je mnoho hodin,dnů, měsíců a let. Nezračí se na tom taková moc, jak v zázraku, který Ježíš náhle provedl. Ale je v tom vytrvalost, stálost a dobrota, které dává tentýž Bůh. Které jsou vlastnosmi téhož Boha. I v té noci, kdy nikdo nemůže pracovat, toto trvá.

„Je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží.“ Tím se dovídáme něco o člověku vůbec. Každý člověk, když se narodí, je zcela bezmocný. Nemusí být slepý. Člověk je tak utvořen, aby druhé potřeboval. Tam se projevuje moc Boží, kde nikdo nezůstává sám.

Podle toho volí Ježíš i podivuhodný způsob divu, jež vykonal: „plivl na zem, udělal ze sliny bláto, potřel slepému tím blátem oči“ Cizí slina, to je opravdu hodně nablízko. To je opak nějakého „dodržování vzdáleností“, jímž se snaží léčit naše doba. Potřel slepému oči blátem a tím nám ukázal, že s lidmi je jaksi třeba se mazat. Pomoc druhému není vždy čistá práce, jeden čin, jedno slovo a je hotovo. Je třeba podstupovat i to, s čím se člověk maže, co je na dlouho, co nevypadá kdo ví jak snadně a do čeho se člověk nežene. Protože o každém je třeba smýšlet tak, že je na světě, aby se na něm zjevily skutky Boží. Amen