Introitus: Žalm 51, 3n.7–12
42
Vstupní modlitba: Všemohoucí Bože, náš Otče, ty který jsi navěky živ, sešli jsme se společně v tento den, kdy se společně radujeme ze vzkříšení Tvého Syna, z vítězství nad smrtí a nového narození pro všechny, kdo věří. Přinášíme dnes také dítě ke křtu, aby spolu s námi bylo účastno této veliké radosti. Vyznáváme, že nejsme hodni Tvé milosti, prosíme Tě o tvé odpuštění a posvěcení. Kéž dojdeme veselí a radosti, na útěk ať se dají starosti a nářek. Amen
1. čtení: Genesis 17, 9–14
158
2. čtení: Kolóským 2, 2–15

„Chci, abyste … hluboce pochopili a plně poznali Boží tajemství, jímž je Kristus; v něm jsou skryty všechny poklady moudrosti a poznání.“ Apoštol píše do doby, které je posedlá tajemstvími. Píše lidem, kterým už jejich vlastní tradice nic neříkají. Píše době, která se ve své duchvní vyprahlosti, všimněte si, už tehdy, obrací k Východu, odkud přicházejí všelijaká tajemná zasvěcování. Nebo k místním naukám, která slibují sestoupit až na kořen života.

A dneska je to podobné. Dříve bylo mnoho věcí dáno: Vyučíš se řemeslu, půjdeš na vojnu, po vojně se oženíš. Nepřátelé jsou Němci, víc jak dvě barvy v oblečení nejde kombinovat, největší hudební skladatel všech dob je Bedřich Smetana, kterého hrají vždy v neděli odpoledne v rádiu.

Dnes žijeme v daleko širším světě. Téměř nic už není předepsáno, ani v životě, ani v oblékání, ani ve vkusu a kultuře. Jsme svobodnější. Ale také nám nikdo neřekne, co má vlastně smysl. Málo nápadití, konvenční lidé opět sázejí na různé osvědčené východní nauky. Pronikavější, originálnější myslitelé se ptají vědy. Snaží se dojít ke kořenům. Co je vlastně člověk? V počátcích své kultury, v počátcích svého rozvoje po narození?

Odpověď, ke které mnoho badatelů dochází, je překvapivá: Zuby. Tak prý člověk na počátku svého lidství zjistil, jak zoufale měkkký, masitý je oproti zubům tygrů, oproti skořápkám různých korýšů a ořechů atd. A představoval si, že má zuby takhle veliké. A od toho byl jen krůček k opracovanému kameni v ruce a – zbytek už znáte ze školy.

Sám člověk, podle jiných, se svým způsobem stává člověkem, když mu vyroste první zub. V té krásně měkoučké dásni trčí náhle něco tvrdého, ostrého. Přímo uvnitř hlavy. Ale dá se s tím kousat, proto malé děti kouškou, jak všichni víme. Ale jak koušou, dochází jim, že by někdo mohl kousnout je. A tak si začínají držet trochu odstup a to sjou prý prapočátky lidské samostatnosti.

Tohle vše jsem vyčetl ze zcela vážných uznávaných knih. A i když cítíme, že je to trochu přitažené za vlasy, to tázání má své kouzlo. Východní nauky vlastně hlásají smrt – nejlépe aby člověk nebyl, aby se rozplynul, protože vše je pokaženo. A je pravda, že po pádu je opravdu vše více či méně pokrouceno. Západní tajné nauky, naše věda o člověku, nakonec také dochází k jisté pravdě. Možná hlubší pravdě, než jsou ty východní: Zlé je pevně prosotlé, přímo zakořeněno ve vývoji člověka. Sama vina dává člověku vyvíjet se a osamostatňovat. Pokusy bylo dokázáno, že chytřejší děti dříve lžou. Že dítě lže dokazuje, že se u něj již rozvynula představivost. Dnešní hledač pravdy se tak obvykle vydává jednou ze dvou cest: Ta mělčí, nelidštější cesta říká: Všechno je špatně a je lépe, aby člověk nebyl, protože sama jeho podstata je zlá. Druhá cesta vlastně dochází k tomu samému, ale říká: Smiřme se s tím, jsme z podstaty dravci. Řešme jen ty nejhorší výstřelky.

Všechny tyhle nauky hlásají vlastně rezignaci před zlem, před vinou. A jsou dobré jen pro lidi, kterým je dobře, kteří si už užili. Ti jsou ochotni smířit se s tím, že jednou nebudou nebo jsou ochotni hlásat zákon silnějšího, protože silnější jsou zrovna oni. Jsou to jen líbivé řeči, jak o nich mluví Pavel, je to prázdné a klamné filosofování, založené na lidských bájích. Plave to na vodě, protože kojence se například nikdy nikdo nezeptá, jaké to je, když mu roste zub.

A přece v tom všem je část poznání: Sice že nás váže naše tělo. Je upřímné a poctivé si říci, kolik z naší víry je v nás ve spánku, v bezvědomí, klik z naší víry v nás zůstává, když nás bolí zub, nebo když se naopak zakousneme do dobrého jídla, napijeme se dobrého vína a vůbec, když nás zcela pohltí zážitek z tělesných věcí.

To tajemství, za které máme „znovu a znovu vzdávat díky“, je tak prosté, že ho ani popsat nejde. S Kristem se proměnilo vše. Když se promění jedna věc, všimneme si jí. Když se změní všechno, změnu nevnímáme. Ta změna je Kristus, který přišel v těle. Ve vesmíru jsou miliardy planet, ale jen jedna země je podstatná, protože zde byl ukřižován Kristus. Většinu země zabírají moře a pustiny. Ale tam jen fouká vítr, to podstatné se děje mezi lidmi, protože mezi ně přišel Kristus. Světem vládnou ekonomické a politické síly. Ale i to nsá jen ofukuje jako vítr a nás nejvíc zajímá, co bude s námi, s naším tělem. V těle konkrétních lidí k nám také přichází veškeré zlo.

Bůh, který přišel v těle, Kristus, se narodil jako nemluvně. Evangelia pokládají za nutné říci, že potřeboval pleny. Jako třináctiletý vedl spor se svými rodiči, jako všichni třináctiletý. Ježíš rád jedl i pil. A trpěl rány, bolesti, při kterých ani pořádně nejde myslet, kdy se člověk jen ptá „Bože můj, Bože můj, proč si mě opustil?“ jako Kristus na kříži.

Teď už není tělo ani vězením, ani soukromým hradem člověka. Nic není stranou zájmu Božího, nikdo a nic není příliš tělesné, aby se to nedělo před Boží tváří. Rozlišujeme sice podstatné a nepodstatné věci, věci vyšší a nižší. Ale na vše vznesl Kristus svým vtělením nárok. Tělo každého z nás a ne nějaké nadoblačné výšiny, jsou místem rozhodnutí. Každý z nás vládne svýma rukama a svýma nohama, i svým jazykem. Všechny pohyby jsou naše pohyby a všechna slova jsou naše slova. Každý hřích vyžaduje, aby k němu svolila duše; aby dala příkaz a tělo pak jedná.

Součástí toho velkého tajemství je vina. Všechny nauky nakonec přiznávají, že „něco je špatně“. A že to nejde vykořenit. Vzpomeňte na to dítě, které lže jen proto, že to dokáže a jen proto, že si musí novou schopnost osvojit. Nakonec, už když se dítě narodí, pláče. Protože člověk ví už od narození, že nemůže být sám, sám se sebou, že nechce být sám.

My dnes křítme maličkou holčičku, droboučkou růžovou Magdalénku. Křtíme ji, abychmo smyli odvěké prokletí člověka, dědičný hřích, kterému nás zasvětil náš praotec Adam. Kříme ji, aby již v předjímce bylo poraženo všechno zlé, co je v nás s dobrým napevno prorostlé. Někomu se možná zdá tvrdé mluvit o hříchu, ale kvůli němu se křest koná, jak nám řekl i náš milý Pavel: „V něm jste obřezáni obřízkou, která není udělána lidskou rukou; obřízka Kristova je odložením celého nevykoupeného těla. S Kristem jste byli ve křtu pohřbeni…“ Divím se tomu, kdo se diví.

Vždyť i tato holčička jednou zalže. Každý někdy zalhal – kde se to v něm najednou vzalo? Už teď spolu v duši dítěte roste dobré i zlé. Nakonec, ty zuby: Když nás malé dítě kousne, i když to bereme shovívavě, stejně je napomeneme, možná i plácneme. Jsme mírní a shovívaví k chybám dětí. Ale nesmiřujeme se s nimi, káráme děti, i když víme, že jsme byli také takoví a že zlobení dětí je přirozená věc. Kořenem zlobení je přesto stále slovo zlo. Zlo, které nepřeroste, dokud je obvímá láska rodičů. Které přeroste, když chybí láska, která i napomíná. Které někdy přeroste v dospělosti, ať už byla láska rodičů předtím jakákoliv. Co křez dokládá a potvrzuje, to se teď bude dít v jejím životě a patří k životu každého člověka: O vině, o zlu v nás, o hříchu víme. Nezatracujeme ale pro ni každé tělo jako na Východě. Nesmiřujeme se s ní ani, jako na západě. U dětí přemáháme vinu kázní, pevně spojenou s láskou a odpuštěním. Jako ji Kristus přemáhá v každém z nás.

Přijímáme tuto naši sestru, toto dítě, mezi nás, Boží děti. Neptáme se jí, zda chce být pokřtěna, jako se nás Bůh neptal, když nás vyvolil k životu. Nečekáme, až přijde sama, protože právě proto jí křtíme, aby nikdy nebyla sama, ale aby spolu s námi byla začleněna do Kristova těla. Vždyť i ten, kdo jako dospělý sám vyznává svou víru, vyznává ji proto, aby již nikdy nebyl sám; aby se vzdal věčné samoty, vyhražené ďáblu a jeho andělům.

Tím křtem dnes se Bůh přiznává k člověku z masa, k tomuto měkoučkému děťátku bez zubů. Nezavrhujeme tělo jako Východ, narození pro nás není prokletím, ale radostí. Křtem mu Bůh zaslibuje odpuštění, protože mu jednou narostou zuby, naučí se kousat. Zaslibuje mu i ochranu v tom světě plném ostrých zubů a přijímá je ve společenství, které se nechce smířit s ostrými zuby ani lokty, i když je má občas samo. Ale smířit se s tím nechce a nemusí: Vždyť Kristus „Vymazal dlužní úpis, jehož ustanovení svědčila proti nám, a zcela jej zrušil tím, že jej přibil na kříž.“ Pokud také jiní lidé jsou schopni lásky a shovívavosti k druhým lidem, i když se zároveň jen tak mesmiřují se zlobením u dětí a se zlem u dospělých, pak to jen dokazuje, co říká Pavel: V Kristu „jsou skryty všechny poklady moudrosti a poznání“.

V něm zapusťte kořeny, na něm postavte základy, pevně se držte víry, jak jste v ní byli vyučeni, znovu a znovu vzdávejte díky! Amen

Modlitba po kázání: 
Ohlášení: 
681

VP

Přímluvná modlitba: v rámci VP
Poslání: Efezským 4, 1–6
Požehnání: Izraeli, doufej v Hospodina, je tvou pomocí a štítem. Áronův dome, doufej v Hospodina, je tvou pomocí a štítem. Vy, kdo se bojíte Hospodina, doufejte v Hospodina, je vám pomocí a štítem. Hospodin na nás pamatuje, on nám žehná: žehná domu Izraele, žehná domu Áronovu, žehná těm, kteří se bojí Hospodina, jak malým, tak velkým. Hospodin ať vás rozmnoží, vás i vaše syny! Požehnej vás Všemohoucí…
182