Introitus: Žalm 147
Pozdrav: Milost našeho Pána Ježíše Krista, láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi Amen.
211
Vstupní modlitba: Bože, náš Otče, děkujeme Ti, že se ve své milosti s námi setkáváš, nehledě na naše znesvěcující hříchy. Děkujeme Ti s vděčností, že oběť tvého syna Ježíše Krista smívá každý náš hřích a nová smlouva v jeho krvi ustavila společenství církve, ve kterém promlouvá Duch svatý a utěšuje nás v bolestech tohoto časného světa Amen.
1. čtení: Marek 8, 27–38
274
2. čtení: Kazatel 9

Bohu budiž chvála, milí bratři, že o počtu knih Svatých Písem nerozhoduje člověk ale Duch Boží. Člověk totiž v jedné chvíli nikdy nevystihne vše potřebné. Bůh dává každému takovou moudrost, aby byl užitečnou částí Kristova těla. Tak nás vede k obecenství, aby si nikdo nestačil sám, ale aby si všichni sloužili podle své moudrosti. Tak židovští učenci a po nich naši prvokřesťanští bratři nakonec uznali knihu Kazatel jako součást Písem svatých. Jistě to bylo z Ducha svatého, protože všude jinde než ve společenství ostatních knih Písma by tato kniha byla nesmírně rouhavá. Posuďte sami:

„Vždyť živý pes je na tom lépe než mrtvý lev. Živí totiž vědí, že zemrou, mrtví nevědí zhola nic a nečeká je žádná odměna, jejich památka je zapomenuta. Jak jejich láska, tak jejich nenávist i jejich horlení dávno zanikly a nikdy se již nebudou podílet na ničem, co se pod sluncem děje.“

Je živý pes, který jen vidí hůl, stáhne ocas mezi nohy a s kňučením uteče, opravdu lepší než důstojný, odvážný a ušlechtilý lev? Jenom proto, že se včas uklidil před nebezpečím, které zahubilo statečného lva? Opravdu nečeká ty, kteří zemřeli pro víru, lásku a naději ve zmrtvýchvstání v římských arénách, na hranicích a v lágrech po smrti žádná odměna? Opravdu ti, kteří umřeli pro spravedlnost, nic nevědí a jejich památka je zapomenuta?

„Jdi, jez svůj chléb s radostí a popíjej své víno s dobrou myslí, neboť Bůh již dávno našel zalíbení ve tvém díle. Tvé šaty ať jsou v každé době bílé a tvá hlava ať nepostrádá vonný olej.Užívej života se ženou, kterou sis zamiloval, po všechny dny svého pomíjivého života. To ti je pod sluncem dáno po všechny dny tvé pomíjivosti, to je tvůj podíl v životě při tvém klopotném pachtění pod sluncem. Všechno, co máš vykonat, konej podle svých sil, neboť není díla ani myšlenky ani poznání ani moudrosti v říši mrtvých, kam odejdeš.“

Žena se kterou máme užívat života dokonce v originále nemá určitý člen a tak lze dokonce pomýšlet na užívání s nějakou, tedy vlastně jakoukoliv ženou, kterou si člověk zrovna zamiluje. Má člověk konat toto požitkářské dílo ze všech sil, užívat si až na doraz, protože pak už nebude nic, po nás potopa? Je pro kazatele opravdu počátkem moudrosti bázeň před Hospodinem? Takhle se snad na svět dívají světci?

Ale buďme ke Kazateli spravedlivý. Podívejme co si předsevzal na začátku svého díla:

„Předsevzal jsem si, že moudře propátrám a prozkoumám vše, co se pod nebem děje. Král Šalomoun nakonec prokázal svou moudrost. Cesta k moudrosti je totiž cesta pokory. Sám sebe omezil, předsevzal si hloubat jen o tom, co je pod nebem, o našem titěrném světě. Vím že nic nevím, prohlásil Sokrates a král Šalamoun s podobnou pokorou mudrců se dokázal uskrovnit a hloubat jen o tomto pomíjivém světě. Opomněl to největší a nejdůležitější, těla z mrtvých vzkříšení po způsobu Pána Ježíše Krista. Opomněl to, co dává tomuto světu skutečný smysl — lásku Boží, která není z tohoto světa a svět ji nepoznal. Zamyslel se tedy jen nad tím omezeným světem kde cenné je jen to, co se dá nahmatat a spočítat. “

Na co přišel? „Jdi, jez svůj chléb s radostí a popíjej své víno s dobrou myslí, neboť Bůh již dávno našel zalíbení ve tvém díle. “Dílo, ve kterém našel Bůh zalíbení, je právě výroba chleba o vína. Co to znamená? Bůh dal člověku nějakou potěchu pro jeho časný úděl na tomto světě ve smutném odloučení od Boha. Toho, z čeho může mít člověk radost v tomto světě, je poměrně snadné dosáhnout. Ve věci časných radostí je už hotovo, neboť Bůh již dávno našel zalíbení ve tvém díle. Pokud chceš být v tomto životě spokojen, opravdu užívej toho nejjednoduššího.

A teď to nejdůležitější! „Na všem, co se pod sluncem děje, je zlé to, že všichni mají stejný úděl a že srdce lidských synů je naplněno zlobou; po celý svůj život mají v srdci samé ztřeštěnosti a pak se odeberou k mrtvým. “To, co se Kazateli nejvíce hnusí, jsou ony klamné naděje, slepé vášně, kterým se obětuje celý život. Přitom jsou jen z tohoto světa. Ztřeštěnost těch, kteří se pachtí, je v tom, že sice uvažují stejně jako kazatel, jen v hranicích tohoto světa, ale snaží se v něm nalézt smysl. Ten smysl, který je jen mimo tento svět, v Bohu. Kazatel se vysmívá bezbožným, kteří v Boha nevěří a přesto si pro nějakou světskou modlu odříkají světských požitků. Říká: Je-li jen tento svět, proč se tedy namáháte, proč se snažíte být velkými umělci, politiky, vědci, vynálezci? V takovém případě je přeci moudřejší sáhnout po tom nejjednodušším, užívat si ženských, jídla a pití! A má pravdu.

Kazatel se za nás posmívá bezbožnému světu, který nemá důstojnost v Kristu a snaží se si ji vydobýt kariérou úspěšného politika, podnikatele, lékaře, herce, hudebníka nebo třeba i theologa.

Ale jako v celém písmu, není zde jen odsouzení pro ty, kteří nevěří, ale i povzbuzení a pomoc těm, kteří věří. Kazatel si mohl dovolit pochybovat a snad se téměř i rouhat. To je dovoleno jen filosofům, protože ti se dokáží držet své myšlenky až do konce. My obyčejní lidé to nesmíme, protože naše myšlenky jsou na to příliš těkavé. Za filosofovým rouháním je bolestná touha po pravdě, ale za rouháním nepřemýšlivého člověka je jenom nevěra. Děkujeme tedy Bohu, že nám vzbuzuje filosofy, z jejichž díla nám plyne poučení aniž bychom museli podstoupit jejich trápení. Co k nám tedy ústy Kazatele mluví náš laskavý Otec?

Bůh zná naši slabost. Ví, že nedokážeme žít jen z očekávání na obecenství s ním v jeho království. Proto stvořil svět se snadnými časnými potěchami. Jsou to jednoduché věci. Nedá velkou námahu jich dosáhnout. Ale všechen svůj um a snažení, bezesné noci, máme věnovat hledání jeho království. Jestliže Ježíš říká „Hledejte nejprve Boží království a spravedlnost a ostatní vám bude přidáno“, pak kazatel praví: To ostatní vám již bylo dáno! Nedá příliš velkou snahu být pozemsky šťastný. O božím království, které máme hledat, ze skromnosti mlčí. Má-li to být jasný, stručný příkaz, pak tedy:

V tomto světě máš plné právo na malé radosti, nemáš však právo chtít být oslavován, vidět naplnění ve svém malém úkolu na tomto světě. Tvé království není z tohoto světa a je ti dáno z milosti. Vlastní silou ho nedosáhneš. Amen

Modlitba po kázání: Bože, náš Otče, Děkujeme Ti za tvé slovo, které je pyšnému k zahanbení, ale pokornému k ospravedlnění. Děkujeme ti za náš vezdejší chléb a všechny malé radosti tohoto světa. Kéž však již ve jménu Ježíše Krista dojdeme pravé radosti ve tvém království, až se budeme s tebou v Duchu svatém radovat už napořád. Amen
690
Ohlášení: 
546
Přímluvná modlitba: Prosíme Tě dnes zvláště za ty, kdo nemohou užívat tvých darů. Za chudé a hladové, za nemocné. Za bratry, na které špatní správcové ukládají břemena odříkání, která těžko nesou. Prosíme tě také, aby prozřeli ti, kteří se nedokáží radovat z tvých darů, protože jim zavřela oči marná honba za pěnezi, kariérou, slávou, uznáním a zejména za mocí. Ale prosíme tě i za ty, o kterých jsme dnes nemluvili, za ty, kterým časná radost brání v životě a mravech očekávání radosti budoucí. Amen
Poslání: Matouš 6, 31–34
Požehnání: Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení Amen.
448