Lidé mnoho mluví o Božím plánu a jak by ho chtěli najít. Nebo, drzeji, že jej objevili. Ve většině případů jsou to nemístné řeči. V Písmu se daleko častěji mluví o tom, že Boží plány odhalit ani pochopit nejde. Jde pochopit jeho jednotlivá přikázání, ta jsou dost jasná. Kam celek našeho života, ba celek světa míří, to je nemožné poznat. Vždyť proto věříme Bohu: Že budocnost světa ani svou uhádnout nemůžeme, protože ale milujeme Boha, věříme, že nás nakonec vším provede k věčnému životu. A snad i dříve k nějaké časné úlevě, k lepšímu konci té nebo oné věci, než lze teď doufat.

Za druhé, jak vidíme v dnešním čtení: Pán Ježíš Kristus byl jistě ze všech lidí Bohu nejblíže, ba je to Boží Syn. A přece mu jeho plány vůbec nevycházely. Míří do Jeruzaléma. Kdyby měl uzdravovat na každém místě, kam přijde, jak se nyní jeví, do Jeruzaléma by nedošel snad nikdy. Musí proto pověit svých dvanáct učedníků, aby tam dopředu šli za něj, jeho jménem. Učedníci s ním chodli tři roky. Být po třech letech výuky zástupcem Ježíše Krista zní hodně divoce – a přece přesně tak Ježíš učedníky vyslal, protože prostě nelze jinak. Naši nejbližší i nás někdy dovedou celkem dobře zastoupit před lidmi. Vystihnout celkem dobře, co bychom asi sami řekli. Ale i tak není vůbec bez potíží nechat za sebe někoho mluvit.

Ale i toto nouzové opatření, kdy Ježíš za sebe musí poslat zástupce, zdá se, zdaleka nestačí. Postup se moc nezrychluje. A tak Ježíš musí sáhnout do rezerv, do záloh, a poslat další lidi, už daleko méně blízké. A navíc, drasticky, rovnou sedmdesát. Zkusme si sami někdy vyjmenovat sedmdesát lidí, které bychom něčím s důvěrou mohli pověřit. Kolem Ježíše je sice mnoho lidí – ale s počtem lidí, kterým se dá věřit, na tom bude podobně jako každý člověk. S počtem lidí kolem vás důvěrnost nenarůstá. Chápeme tedy snad nyní Ježíšův povzdech, když před cestou promlouvá k druhé vlně učedníků: „Žeň je mnohá a dělníků málo. Proste proto Pána žně, ať vyšle dělníky na svou žeň.“ Ježíš již dvakrát musel změnit plán, dosti obtížně improvizovat. Beží-li někomu život podle plánu, pak Ježíšovi rozhodně neběžel.

Když se všechno takto sype, nezbývá než soustředit se na jednoznačné úkoly. Úkol učedníků nevyhlíží zrovna vábně. Nemá to být cesta, na které potkají mnoho zajímavých lidí: „S nikým se na cestě nepozdravujte“, říká jim Ježíš. Také způsob setkání s těmi, ke kterým jdou, nespočívá v nějakém hlubokém objevování a poznávání: „Když vejdete do některého domu, řekněte nejprve: 'Pokoj tomuto domu!' A přijmou-li pozdrav pokoje, váš pokoj na nich spočine; ne-li, vrátí se opět k vám.“ 'Pokoj tomuto domu' neznělo v Ježíšově době tak zvláštně a slavnostně, jako dnes. Byla to běžná zdvořilost – a přece Ježíš mluví o tomto úkonu zdvořilosti jako o kouzlu, jako o slovu mocném.

Je to trochu podobné, jako když nás rodiče učí: Každého pozdrav, podej mu ruku a dívej se mu do očí. To nás nic moc neučí o lidech, o nějaké hlubiné psychologii. Ale zároveň, na to, jak je to jedoduché, to dost dobře funguje. Dítě, které toto umí, získává obvykle ve společnosti dospělých nemalou pozornost a ocenění. Mám dojem, že si dnes málokdo z věřících všímá, jak je zdvořilost, uctivost k lidem, podstatná. Proto, že věřící vědí o svém dobrém poslání, zapomínají na to, že je druzí lidé vůbec neznají. Že nemohou vědět, co jsou zač.

A protože v tomto padlém světě je člověk člověku přirozeně nepřítelem, lidé došli k promyšleným způsobům, jak jeden druhému dát najevo, že nejsou ohrožením. Ruce si například podáváme proto, abychom druhému ukázali, že nemáme zbraň. Vykáme neznámým lidem, abychom dali najevo, že víme, že za nimi ještě někdo stojí – právě nějaký ten dům, což je orientální výraz pro rodinu, pro klan. Proto si na ně nehodláme dovolovat. Říkáme tím: Vím, že nejste nula, pane. Že pro své lidi, pro někoho, něco znamenáte. Zdvořilost v podstatě vyjadřuje: Nepřišel jsem vás ohrozit – protože vím, že máte na to se bránit. Máte na to mi to vrátit. I k těm, kteří nám nemůžou hrubé chování vrátit, se však máme chovat, jako by mohli. Protože pohrdání malými lidmi trestá sám Bůh. Proto učedníci přejí pokoj. Pokoj není samozřejmost.

Ježíš tedy v zásadě vyslaným sedmdesáti řekl: Buďte zdvořilí. Je to až nudně jednoduché – ale právě nudně jednoduché věci nejsnáze přehlížíme. Ani dále jim neříká nijak složité a velké věci: „V tom domě zůstávejte, jezte a pijte, co vám dají, neboť 'hoden je dělník své mzdy'! Nepřecházejte z domu do domu.“ Víme, jak nepříjemné je, když se s námi někdo baví a my ovšem vidíme, že rychle končí hovor, když se objeví někdo pro něj zábavnější. Tím ovšem pro nás rychle ztrácí cenu, co ten člověk říkal, Neboť, jak se zdá, jen s námi zabíjel čas. Lidé dobře dovedou vypozorovat, když se s nimi bavíme jen tehdy, pokud nemáme s kým jiným. Ježíš také své vyslance učí, aby v tom domě „jedli a pili, co jim dají“. Opět, člověk nedovede dlouhodobě brát úplně vážně lidi, kteří jsou vůči nim jaksi „čistými dárci“. Pro které sami nemohou udělat ani titěrnou laskavost. Od koho jen stále bereme a ani trošku mu nedáme, ten pro nás může být nanejvýš jako rodič. Nikoliv bratr nebo sestra, někdo rovný. Lidé sobě rovní a sobě blízcí si navzájem stále trochu dluží. Proto také sbory živí své kazatele, které ostatně nenazýváme otci, jako někteří.

Ježíš tedy poslal lidi, kteří ho zase tak úplně dobře neznají. Ani my neznáme Krista zcela, ale celý život jej více poznáváme. Jak říká apoštol Jan: „Milovaní, nyní jsme děti Boží; a ještě nevyšlo najevo, co budeme! Víme však, až se zjeví, že mu budeme podobni, protože ho spatříme takového, jaký jest.“ Ježíš poslal ty, kteří jej neznají dokonale. Přece však mluví na jeho místě, v jeho pravomoci. Ježíš sám jim řekl, že kam přijdou, je to jako by tam přišel on sám: „Kdo slyší vás, slyší mne, a kdo odmítá vás, odmítá mne; kdo odmítá mne, odmítá toho, který mě poslal.“ Pokud tedy měli oni tehdy, pokud my máme dnes takovou pravomoc, je potřeba být velmi opatrný. Je potřeba být velmi zdvořilý, protože neznáme druhé lidi a oni neznají nás. Je též třeba si lidi nevybírat, ale kdo se namane, tomu patří naše pozornost. Je jedno, zda je to ten, nebo onen. Stejně do lidí nevidíme, jako oni nevidí do nás. Stejně nevíme, u koho se to slovo ujme, protože plán Boží nemůžeme nijak poznat.

Pamatujme nakonec, co stojí v hned v prvním verši dnešního čtení: poslal je před sebou po dvou do každého města i místa, kam měl sám jít. Chtěl tam pak sám jít. My mluvíme k lidem vždy předběžně. Trochu odtažitě, trochu neosobně, protože je úplně neznáme a oni úplně neznají nás. Protože to je jen začátek. K těm, kdo sylší nás, kdo přijímají nás, přijde časem Kristus sám. Našeho prostřednictví pak již příliš nebude potřeba. Přesto, ke každému člověku přichází evangelium nejdříve skrze lidi, kteří se sami sice mají co učit, které však přece Kristus poslal svým jménem. Amen