Introitus: Žalm 7, 7–12
Pozdrav: Naše pomoc je ve jménu Hospodina; on učinil nebesa i zemi. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 4. neděle v půstu.
Vstupní modlitba: Nebeský Otče, Ty jsi byl především, ty také vždy budeš. Tobě není nic nemožného, k Tobě se s důvěrou shromažďujeme, až jsme Ti nebyli věrni vždy a všude. Ty jsi nám však dal poznat svou moc, tvůj Syn, Bůh z Boha a světlo ze světla byl mezi námi člověkem. Věříme, že se tak nestalo nadarmo, neboť Ty vše dovedeš do zdárného konce. A proto Tě prosíme za odpuštění. Tvůj Duch ať nás posvětí a učiní hodné Tvých Tajemství. Abychom spatřili Tvou moc a mocí z výsosti byli vyzbrojeni. Abychom spatřili Tvé divy, vzdali Ti chválu a byli započteni mezi dědice Tvého království. Amen
1. čtení: Jeremjáš 1, 4–19
2. čtení: Lukáš 10, 1–24

Ježíše jako skutečného člověka můžeme poznat je tehdy, když naprosto pevně věříme, že je také Syn Boží a Bůh sám. To lze poznat právě na dnešním příběhu.

Ježíš měl nepochybně zázračné schopnosti. To k němu nemohla připojit až pozdější doba, protože ty davy lidí chodily za Ježíšem právě kvůli tomu, co uměl. Vymítal démony. Posedlost ďáblem, jak často říkám, dnes spíše neznáme. Ale alespoň si dovedeme představit, jak těžké, téměř nemožné je zbavit člověka nějaké posedlosti. Řekněme člověk chorobně žárlivý nebo chorobně čistotný nebude najednou ze dne na den uvolněný, tak zdravě normální. Ježíš takovou věc ale uměl, a to u lidí, kteří se vrhali do ohně, do vody, bydleli v hrobech atd. – a najednou byli normální.

Muselo tedy být něco žít v Ježíšově době. Když sedmdesát odejde a Ježíš už je sám se svými učedníky, sám jim to řekne: Blahoslavené oči, které vidí, co vy vidíte. Říkám vám, že mnozí proroci a králové chtěli vidět, na co vy hledíte, ale neviděli; a slyšte, co vy slyšíte, ale neslyšeli. Předtím sice říká, že jsou i důležitější věci, ale pak jako by v soukromí učedníkům řekne: Viděli jste to? To bylo dost dobré, ne? Často říkám, že ona zásada: Řekni si, co by udělal Ježíš se moc použít nedá. Přece jen, je to Boží Syn a nikdo dopředu nevěděl, co udělá. A živ je stále a navěky, takže ani mi dnes nevíme, co by udělal. Je lépe myslet na to, že z věcí, které jsou pro nás nemožné, by se Ježíš nesesypal. Uměl vyřešit opravdu hodně. A je pro nás dobře mít v mysli a v srdci Ježíše mocného, který hodně umí. A když to jde, snažit se také spíše věci zvládat, překvapovat druhé, že pro nás něco není problém.

Ježíš má úžasné schopnosti, protože je Bůh. Ale jako u každého člověka, žádná schopnost není zadarmo. Už jenom to, že Ježíš může jako člověk být jen na jednom místě v jeden čas. Nemocné léčí jednoho po druhém, zabírá mu to čas. A i když dovede slovem uzdravit i na dálku, stejně jen jednoho člověka najednou. Nestíhá, jak brzy uvidíme. Ale krom toho, většinu lidí neuzdravuje na dálku. Věštiny se dotýká, protože kdyby na ně nešáhnul, nevěřili by, že se uzdraví. A dost často ja patrné, že na vymítání démonů prostě používá nějakou v té době zavedenou techniku. Protože Ježíš nebyl jediný, kdo uměl vymítat démony. I žáci farizeů to někdy dokázali, jak čteme jinde. Ježíš v tom byl ale nejlepší. Tak někdy nejdříve určuje diagnózu, ptá se „od kdy to má“. Nebo se ptá přímo démona na jeho jméno. Někdy užívá k léčení slin, jednoho slepého musí uzdravit na dvakrát, protože po prvním léčení vidí jen rozmazaně. Tam, kde mu nevěří, nemůže uzdravovat skoro vůbec. Takže, ano, Ježíš je ve vymítání démonů nejlepší. Ale taky ho to stojí čas, často to nejde hned a hlavně se musí vědět, jak na to.

I duchovní věci mají vždy svu technickou stránku. Protože ve stvoření se vždy věci musí nějak fyzicky provést. I Písmo je tištěné inkoustem na papíře. Tudíž i Ježíš dělá ze začátku věci nejprve sám. Tak si za své dílo může plně ručit. Od samého počátku není sám, hned na začátku ustavuje církev z dvanácti učedníků. Ale nespoléhá na ně. Protože když si člověk řekne: On to někdo udělá, neudělá to nikdo. V tom je nám vzorem a často jsme stejní jako on: Žije ve společenství a pro společenství, ale když se něco má stát, musí to udělat sám. Jako každý z nás, i Ježíš je tak trochu sám se svým úkolem.

Jenže času ubývá. Přibližuje se Jeruzalému, soudu a kříži. Musí jít ještě na mnoho míst, ale už tam nemůže každého uzdravovat. Už tam musí čistě jen kázat a učit. Poslal nejdřív svých dvanáct. Ale to nestačilo. Nyní tedy, s v podstatě stejným posláním, posílá sedmdesát. A musí je poslat hrozně rychle, takže ani nemají cestou nikoho zdravit. Jaký to musel být spěch, když Ježíš, který káže vlídnost ke všem, najednou musí dát příkaz: Běžte hned a ani cestou nikoho nezdravte. Nezřídka mají lidé duchovní život spojen s poklidem. S pomalým životem někde na venkovském statku. A protikladem toho je manažer s mobilem u ucha, který nestíhá. Ale přesně tak jedná teď Ježíš, na rychlo zařizuje, říká: Honem, běžte. Protože oni vás ani všude nevemou, tam se ani nezdržujte a jděte jinam.

Dnes se tedy mnoho namluví naprázdno o uspěchané době. Ale nejspíše málo co bylo tak uspěchané, jako tři roky Ježíšovy veřejné činnosti. A tak i tady platí: Není místa, kde by Bůh nebyl. Ježíš v jistou chvíli, ne-li pořád, musí jednat ve spěchu. Jde spíše o to, co si v tom spěchu vybere. Ježíš se musí vzdát toho, čím se proslavil. Jeho uzdravování způsobuje, že ho lidé poslouchají. On jediný uzdravuje a tím jeho slovo dostává váhu. Funguje to stejně i u nás: Když věci zvládáme sami, nespoléháme, že je udělá někdo jiný, lidé nás berou vážněji.

Ježíš se vzdal svého trumfu. Je mu pořád lidí líto, nenechá je bez uzdravení. Ale už to dělá prostřednictvím jiných. Ti mají konat mocné činy a pak říci: Ale to hlavní teprve přijde: Ježíš. Jenže, v podstatě, lidé už dostali, co chtěli. Ježíše už je teď možné ukřižovat.

Proto Ježíš už dopředu svým učedníkům prozradí, co už jsme trochu zmínili: I duchovní věci mají svou technickou stránku. Jděte tam do té vesnice. To je dané. Nemudrujte, proč zrovna tam, ani cestou nikoho nezdravte, prostě to berte tak, že právě tam máte být. A jděte k těm, kteří o vás stojí, tedy k takovým, kteří rovnou neřeknou ne. No a to už je vaše místo. Už nikam dál nechoďte, vydržte tam a ono to bude fungovat.

Bratři a sestry, my sice nežijeme v čase, kdy Ježíš chodil svatou zemí a nemáme dar vymítat démony. Na druhou stranu, tohle je duchovní technika, která skutečně funguje: Nevybírat si lidi, nehledat ideální kandidáty křesťanství. Ale prokázat stálost těm, kteří už jednou řekli: Nejsem proti, zajímá mě to. To, co od nich dostáváme zpět, nemusí vždy třeba být přesně podle naší chuti. Nicméně, přeci jen něco dostáváme, někdy i hodně, nikdy jen nedáváme. A pouhá stálost místa, to, že neopouštíme pro nové ty, ke kterým už jsme jednou vešli, dělá divy. Buďte tu pro jednoho člověka, který už jednou řekl: Zajímá mě Kristus – a oni s ním přijdou další. Řekněte novému člověku, co už jste stokrát slyšeli v kostele nebo sami říkali – a celkem snadno se stane, že bude nadšen. Protože nám už se to trochu oposlouchalo, ale nepřestala to být pravda. My totiž opravdu známe velká tajemství, ale vzpomeňte, že Izraelcům se okoukal i ten ohnivý sloup, co je vedl na poušti; člověk je schopen si zvyknout a začít přehlížet i věci naprosto úžasné. Stálost ve vztazích i stálost ve víře, to je duchovní technika, která má moc, když ne vymítat, tak alespoň krotit démony a vždy přináší lidem kolem jistou úlevu – a spíš větší úlevu, než jsme čekali. Až se pak člověk sám diví, že to funguje.

Ale má-li si člověk toto umění osvojit, musí nakonec myslet v hloubi duše na sebe. Ale neradujte se z toho, že se vám podrobují duchové; radujte se, že vaše jména jsou zapsána v nebesích. My máme podíl na Kristově moci, pokud ho posloucháme. Ale nejsme Kristus. Když si osvojíme stálost ve vztazích a víře, jsme často jako Kristus, ani se většinou nemusíme nutit, máme lidi opravdu rádi, máme z nich skutečnou radost. Ale pořád nejsme Kristus, pořád potřebujeme sami vykoupení – a také občas úlevu ode všech a ode všeho. Nemůžeme o sobě smýšlet tak vysoko a říkat si, že milujeme vždy všechny, které známe. Někdy jsme na všechno sami, vydáváme, ale nedostáváme. A tehdy není třeba řešit druhé, není třeba řešit jejich démony nebo vlastní démony. Tehdy zůstává to jediné. To, co bylo počátkem naší snahy, co vždy bylo na jejím pozadí a co je cílem: Moje jméno je zapsáno v nebi.

Bůh se stal člověkem. Ale lidé se nestali Bohem. A tak to poslední útočiště, vždy, když člověk nemá chuť už na nic, je napořád: Já se dostanu do nebe. Právě mne tam mocný Kristus dovede. Všimněte si, že ani oněch sedmdesát nezůstalo v terénu. Ale vrátili se za Kristem. A tak je pro člověka nutné stáhnout se někdy do sebe, třeba večeř před spaním a jako dítě, jako ti maličcí si říkat: Právě mě divotvorný Kristus vede a ne někoho jiného. Právě mě i dovede. A nebo, ještě lépe, toto prožívat v kostele, kde je vždy společenství, ale nikdy tam nejde jen o společenství.

Nikdo neví, kdo je Syn, než Otec, ani kdo je Otec, než Syn a ten, komu by to Syn chtěl zjevit. Amen

Modlitba po kázání: 
Ohlášení: 

Přčímluvná modlitba: Hospodine, náš Otče, Tebe, jež se neměníš, prosíme: Dej nám stálost. Dej, ať mají naše slova váhu, dej, ať se držíme toho, co promluvíme ve dnech, které přijdou. Dej, ať neodvane čas žádnou dobrou věc, kterou jsme vyslovili, kterou jsme si předsevzali. Dej nám trpělivost s našimi bližními a našim bližním trpělivost s námi. Zakrývej naše slabosti a všemu dobrém, co jsme z Tvé vůle a moci učinili, dej vyniknout. Ty jsi mezi námi, ač jsme nepatrní. Přiveď, Pane, každého, kdo je Ti milý mezi nás a dej, ať i my jsme milí každému, kdo mezi nás přijde. Tvá je všechna moc, k Tobě se v tichosti srdcí modlíme za ty, na kterých nám záleží… Neboť k Tobě, jež modlitby slyšíš, přichází veškeré tvorstvo. K Tobě se modlíme slovy svého Mistra a Pána, s tebou jendé podstaty: Otče náš…

Poslání: 1 Janova 5, 1–13
Požehnání: Jak vzácný skvost je tvé milosrdenství, Bože! Lidé se utíkají do stínu tvých křídel. Osvěžují se tím nejtučnějším z tvého domu, z potoka svých rozkoší jim napít dáváš. U tebe je pramen žití, když ty jsi nám světlem, spatřujeme světlo.1 Uchovej své milosrdenství těm, kdo tě znají, a svou spravedlnost těm, kdo mají přímé srdce. Požehnej vás Všemohoucí…