Introitus: Žalm 14
Pozdrav: Naše pomoc je ve jménu Hospodina; on učinil nebesa i zemi. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 11. neděle po Trojici.
152
Vstupní modlitba: Mocný Bože, Hospodine, Ty jsi učinil všechny věci, Tobě není nic nemožného. Ty jsi učinil statečné muže a výtečné ženy dávných dob. Ani ti nebyli před tebou bez hříchu a bez chyb. My pak vyznáváme, že nemáme ani velikost těch, kteří byli před námi. Přece však právě nám jsi dal poznat celou pravdu a ne jen znamení. Nám jsi vyjevil život svého Syna, nám jsi dal poznat tajemství jeho smrti i vzkříšení. Nedovedeme pochopit, proč právě nás jsi si vybral a stojíme zde před tebou v pokoře. I v hanbě za to vše, co jsme učinili a řekli, co uráží tvou svatost. Věříme však v tvého Syna. Že jeho oběť za nás nebyla marná. Věříme v moc tvého svatého Ducha a prosíme Tě, aby nás denně proměňoval v lidi lepší a silnější, než jsme dnes. Smiluj se nad námi, pane. Kyrie eleison, Kriste eleison, Kyrie eleison. Amen
1. čtení: Přísloví 19, 1–21
419
2. čtení: Lukáš 10, 21–24

Blahoslavené oči, které vidí, co vy vidíte, říká Ježíš učedníkům. Přitom jim před tím řekl: neradujte se z toho, že se vám podrobují duchové; radujte se, že vaše jména jsou zapsána v nebesích. Cílem víry je věčný život, nikoliv zvláštní zážitky. Ale když nezapomínáme na tuhle hlavní věc, za druhé se dá říci: Co úžasnějšího může člověk vidět, než náhlé úplné uzdravení člověka? A tím myslím uzdravení zcela průkazné, o kterém i lékař řekne: Tohle jsem nikdy neviděl. Uzdravení, které trvá – protože taková byla Ježíšova uzdravení, dílo trvalé.

Taková věc je při tom z podstaty skryta před moudrostí a rozumností. A moudrostí myslíme skutečnou moudrost, kterou nás Písmo stále vybízí získat. A skutečnou rozumnost, kterou když nemáme, působíme druhým škodu. Co dobého vykoná někdo, kdo mluví, co mu slina na jazyk přinese a nedbá vůbec taktu a citů ostatních, člověk nemoudrý? A jak prospěje druhým člověk nerozumný, který nedomýšlí, co dělá, působí škodu sobě i ostatním a stále jej musí někdo zachraňovat. Je jistě dobré být moudrý a rozumný.

Počátek moudrosti je potom bát se Hospodina. Tedy vědět, že nejsem ani všemohoucí, ani vševědoucí, ani neporušitelný. Že jen málo věcí se mi povede – a přece, pokud se má povést vůbec něco, musím se o to snažit. Přes to, že úspěch mi nikdo nezaručí. A nejen, že není zaručen úspěch. Je jisté, že dříve nebo později udělám nějaké rozhodnutí, které mi přímo způsobí problémy – neznám totiž budocnost. A přece Bůh chce, abych byl za svá rozhodnutí odpovědný a nesl jejich následky. Nepodobám se mu svým poznáním, mám a mohu se mu však podobat tím, že neberu své slovo zpět. — Moudrý také ví, že je smrtelný. Že nemůže natrvalo odolávat chřadnutí svého těla i mysli. Moudrý zažívá mnoho hořkosti – a přece nějak žije dál, protože není v jeho moci vidět smysl a konec toho všeho. Má plné právo si stěžovat a všichni proroci i David si také mnoho Bohu stěžovali – nemá však právo se k Bohu otočit zády.

Rozumnost je pak v tom předejít katastrofám, u kterých to v naší moci je. Předejít zlu, které pochází ze mě samého i z mých bližní. Vědět třeba, že pokud se mi druzí podvolí ve všem, tak je utýrám, i když si namlouvám, že mi jde jen o jejich dobro. A naopak, že když budu druhému ve všem ustupovat, utýrá zase on mě, i když své úmysly prohlašuje za ty nejčistší.

Moudrý je tedy připraven vstávat ráno s tíží na prsou. Rozumný si na každého dává trochu pozor, stejně jako sám na sebe. Jenže – čím skončil Šalomoun ve vší své moudrosti: „Viděl jsem všechno, co se pod sluncem děje, a hle, to vše je pomíjivost a honba za větrem. Co je pokřivené, nelze napřímit, a čeho se nedostává, nelze spočítat.“ Šalomoun se tak nakonec poddal svým ženám, obětoval jejich modlám. Když už nic, alespoň to byla zábava.

U příliš rozumného člověka zase vidíte, že vás stále sleduje, dává si pozor a nikdy na sebe nic opravdu srdečního neprozradí. A to skutečně vede k životním úspěchům. Ve všech opravdu bohatých a úspěšných zemích jsou lidé takto v jádru odměření. Také je tam ovšem nuda až k uzoufání.

Moudrost, která už nepotřebuje Boha, skončí v marnosti a znechucení životem. Rozumnost bez Boha z vás udělá robota. Ale pozor, je to stále to menší zlo! Lidé bez moudrosti jsou zejména neskutečně líní. Dále stále ublížení, sebestřední, ufňukaní a v zásadě zbyteční, protože bez trochy moudrosti – tedy pokory a sebeovládání – není možné udělat nic dobrého. A jak je člověk bez moudosti k ničemu, tak bez rozumu, bez toho, že by si dával pozor na zlo v sobě i v druhých, bez rozumu je člověk skutečně nebezpečný. Nejvíce lidí v míru usmrtí ti, kteří neumí řídit auto – kteří nepočítají s nerozumem u sebe, ani u druhých.

Moudrost a rozumnost je tedy nutná, pokud nemáme skončit jako změkčilí zbabělci či nebezpeční maniaci. Jak však dosáhnout toho, aby v nás při vší moudrosti a rozumu zůstal ještě život? — Musíme nutně počítat s tím, že Ježíš Kristus mohl chodit po vodě, mohl sedmi chleby nasytit čtyři tisíce lidí, vrátit zrak slepému od narození a vzkřísit Lazara, který byl mrtvý už čtyři dny a byl již v rozkladu. Což jsou přesně ty věci, na které se nikdo moudrý neupíná a každý rozumný ví, že jsou nemožné. Až na to, že pro Boha možné jsou. Protože logicky, Všemohoucí může všechno. A protože, moudře: Pokud konec všeho není v rukou někoho, kdo naše pinožení dovede k neslýchané dokonalosti, tak hrát nějaké hry na to, že jsem se alespoň snažil, je dost dětinské.

Ano. Proto proroci, kteří byli velmi rozumní a jasně pojmenovávali zlé činy vládců, které nejsou možné bez zlé vůle většiny ovládaných, proto tak toužili spatřit den, kdy někdo pro někoho bude mocen učinit něco, co bude trvale dobré. Třeba jako když Ježíš uzdravil deset malomocných. Jenom jeden mu přišel poděkovat. Ježíše to velmi znechutilo, řekl: „Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět? Nikdo z nich se nenašel, kdo by se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?“ Ale těm devíti se malomocenství nevrátilo. Možná Ježíš litoval, že plýtval silami na lidi bez zákldní slušnosti – ale svoje slovo nevzal zpět. Proroci viděli, jak se celá jejich země žene do zkázy, že jejich země – a každá země, konečně – má takové vládce, jaký je lid. Věděli, že to skončí strašně a že oni to odnesou spolu s těmi, kterým kázali. Věděli, že jim, až se jejich slova naplní, nikdo neřekne: Měli jste pravdu. A taky to tak skončilo. Takže hrozně toužili spatřit den, kdy někdo ze sedmi chlebů nasytí čtyři tisíce lidí, aniž jim to předem nasliboval. Aniž by řekl: Zabijte boháče a jim ty chleby vemte.

A dávní, bohu milí králové! David za ně všechny. Poslechněme, co o sobě říká: „ Když přišel lev anebo medvěd, aby odnesl ze stáda ovci, hnal jsem se za ním a bil jsem ho a vyrval mu ji z tlamy. Když se proti mně postavil, chytil jsem ho za dolní čelist a bil jsem ho, až jsem ho usmrtil. Tvůj služebník ubil jak lva, tak medvěda.“ Jaká to je neuvěřitelná odpovědnost – přitom jde jen o ovce. Jen o to, aby otci Jišaovi večer mohl říci: Počet ovcí je stejný, jako byl ráno. Když se podíváme na Davida, my ani nevíme, co to je odpovědnost, sebezapření. Co to je důstojnost. A při tom můžeme jasně vidět, že David neměl vůbec žádný respekt u svých bratrů. Že mnohým spíš vadilo, že se s ním nemohou měřit. David neměl důvod jednat takto zmužile, kdyby nepočítal s dnem, kdy přijde ten, kdo dovede vzkřísit z mrtvých i toho, kdo je již čtyři dny mrtvý a v rozkladu. Proč před vším neutéci, pokud není toho, kdo nás ve chvílích úzkosti sleduje? A kdo nám jednoho dne pokleme na rameno a řekne: Všechna čest, vedl sis dobře. A proč ovšem věřit, že někdo takový vůbec je, pokud nevěříme apoštolům, kteří nám vyprávějí např. to, jak Kristus chodil po vodě. Je to hodně divné, nicm. opravdu chodil.

Závěrem toho je, že máme být houževnatí jako David a být připraveni na děsné životní zápasy. Že máme mít bystrý zrak jako Elijáš a nic si o světě nenalhávat; vidět všechno to zlo kolem sebe i v sobě. Zároveň máme mít dětskou důvěru v dobré skončení všech věcí. Bohu neříkáme Otče nadarmo. Že Bůh může všechno není teoretická úvaha – důkazem jsou Ježíšovy skutky. Pokud máme vůbec komu z lidí věřit, ať jsou to Matouš, Jan, Juda či Petr, kteří je na vlastní oči spatřili. Amen

Modlitba po kázání: 
469, 1–7
Ohlášení: 
469, 8–11
Přímluvná modlitba: Hospodine Bože, před Tvou velikou mocí se skláníme a k Tvému milosrdenství se utíkáme. Především prosíme jeden za druhého, abys nám odpustil všechny náš nevděk za tvé dobré dary, každou pýchu a tvrdost srdce. Věříme, že nás nesou modlitby našich bratří a sester, že oni doplňují, čeho se nám nedostává. Prosíme za to, aby se tvé evangelium šířilo v čistotě a plnosti, prosíme za to, abychom mu mi sami lépe rozuměli a mohli dát každému odpověď. Prosíme za to, aby každá falešná nauka byla odhalena ve své nahotě, aby byli osvobozeni ti, kteří žijí ve lži. Prosíme Tě za to, abys dal více rozumnosti vůbec všem lidem, zvláště lidem kolem nás, v našem městě, v našich vsích, v kraji i zemi. Naposled Tě prosíme za všechny Ty naše bližním, kteří mnoho trpí a kterým nemůžeme pomoci. Prosíme Tě, abys nám u ncih dal spatřit obrat k lepšímu a aby to naše oči rozeznaly, abychom Ti vzdali chválu z upřímného srdce. Slovy Tvého Syna k Tobě voláme, vyslyš nás, Pane: Otče náš… Amen
Poslání: (posaďme se) Židům 11
Požehnání: Král se nezachrání velkým vojskem, rek se nevyprostí velkou zmužilostí. Selže kůň, k záchraně nepostačí, velkou silou svou k úniku nepomůže. Ale oko Hospodinovo bdí nad těmi, kdo se ho bojí, nad těmi, kdo čekají na jeho milosrdenství, aby ze smrti je vysvobodil, naživu je zachoval v čas hladu. Naše duše s touhou vzhlíží k Hospodinu, on je naše pomoc, náš štít. Z něho se raduje naše srdce, my doufáme v jeho svaté jméno. Tvoje milosrdenství buď, Hospodine, s námi; na tebe s důvěrou čekáme. Požehnej vás Všemohoucí…
484, 1–2