Introitus: Žalm 9, 10–13
Pozdrav: 
Vstupní modlitba: 
1. čtení: 1 Královská 3, 4–15
2. čtení: Lukáš 11, 1–4

Je velmi důležité vědět, co by se muselo stát, abych měl radost, abych měl opravdu chuť za to Bohu děkovat. Trochu překvapivě se nám moc nechce své přání vyslovit, určit. Protože, kdybychom řekli: Nebudu si stěžovat, když bude to a to, tak když by se ta věc povedla, tak už bychom si nemohli připadat bezmocní a malí. A věděli bychom, že odpovídáme za to, co děláme. I za své chyby. A že ne někdo dluží nám, ale že my dlužíme Bohu a že svým životem máme dluh splácet. Je chyba, že se tak moc bojíme, že nám někdo řekne: Máš, co sis přál. A co teď? Raději si tedy ani nic nepřejeme, abychom pak nevypadali hloupě. Měli bycho se to naučit i všichni jeden k druhému: Umět říci přání a když se plní, už být spokojení.

Naproti tomu, když Ježíšovi učedníci něco chtějí, prostě o to Ježíšovi bez okolků řeknou. Tady vidí Ježíše, jak se na nějakém skrytém místě modlí – nejspíš nestojí o společnost. Přesto mu jeden z jeho učedníků řekne: Nauč nás to taky. My bychom asi chodili kolem, přešlapovali – a pak byli dlouho, dlouho mrzutí, že to neumíme tak, jako Ježíš. A aby se dala mrzutost snést, asi bychom si ještě namluvili: Však on se taky nemodlí bůh ví jak skvěle.

První ponaučení tedy zní, že člověk má být trochu drzý; ale také musí jasně vědět, kdy už přestane, kdy dá pokoj. Vědět, jak se správně modlit znamená také vědět, kdy už dát pokoj, kdy být spokojený. A to samé platí i pro jednání s lidmi: Být trochu drzý a také ovšem dopředu vědět, kdy dám pokoj. Aby z nás lidé neměli strach. Aby věděli, že z nich nechceme udělat své otroky, jen od nich něco chceme.

A druhé ponaučení: Kdo si říká o radu, musí vědět, že pak taky nějakou dostane a že by se jí pak měl řídit. Jestli ví sám líp, ať si neříká o rady. Ježíš tedy učedníkovi řekne: Říkejte to takhle. Jestli se neumíte modlit, tak to dělejte takhle, opakujte po mě. Ježíš, jak vidíme, byl velmi přímý.

Ježíš začíná prosbou: Otče náš, který jsi v nebesích, posvť se jméno tvé. Tedy vlastně říká: Buď uctvivý. Věz, člověče, že když se modlíš, stojíš před Pánem života a smrti. Uvědom si, před kým stojíš. I kdybys stál před mocným člověkem, věděl bys, že nejdřív jde o jeho věci, až pak o tvoje. Jestli chceš něco dostat, věz, že Boží sláva, Boží čest je důležitější, než tvoje věci. I pro tebe je to to nejdůležitější. Zajímají tě přece věci větší, než jsi ty: Lezeš na vysoké hory, zíráš do propastí, civíš do ohně, posloucháš symfonie – všechno co neumíš, co bys sám nedokázal, tě fascinuje, zíráš na to, probíráš se ze spánku. Sláva Boží je i tvůj zájem. Protože jen věci větší než ty tě probouzejí k životu, zahchraňují z ubíjející nudy. Byl jsem u toho, když se náz z dvaceti stalo padesát – tohle člověk opravdu má rád a chce to, ačkoliv to není nějaký jeho osobní zájem. Přijď tvé království, Pane!

Pak si přejte, aby se prosadila Boží vůle. I tohle známe: Docela často je nám milé, že se prosadí jiná vůle, než naše. Sedíme řekněme mrzuti doma, nikam se nám nechce a nechceme nikoho vidět. Ne vždycky sice, ale ve větší části případů pak ale nakonec budeme rádi, když ná někdo vytáhne ven třeba na procházku. Nemáme tak úplně neradi, když lidé mění naši vůli – a když měnáí nás. Jenže na lidi v tomhle není spoleh. Lidem mnohdy vadí nejen neřesti druhých – ale i jejich ctnosti. Ve světle lepších si připadají horší. Lidé nás mnohdy chtějí strhnout na svou úroveň. Mnohdy i chtějí, abychom měli podíl na jejich hříchu, aby v něm nebyli sami, aby nevypadal tak výjimečně. A tak „buď vůle tvá“ prosíme Boha, ne člověka. Ať je to jinak, než jsem si naplánoval, modlíme se tak vlastně. Ať se můj život nevyčerpá jen tím, co vím, co jsem si sám usmyslel. Abych si nakonec neřekl: Provedl jsem svůj plán – a teď už je přede mnou jen prázdno. Sami víte, že takto se člověk cítí třeba po úspěšném dokončení školy i po prvních dnech v důchodu. Já už nemám, co si dál vymyslet. Buď vůle Tvá, Pane!

Ten, kdo ví, že je radostnější slyšet o slavných Božích činech, poznávat Boží velikost, než se zabývat sám sebou, ten, kdo ví, že boží vůle je takové vedení životem, které se nevyčerpá na jednom cíli, že je to cesta, která nevrcholí pormocí nebo posledním dnem v práci, že je to cesta, která vede až na věčnost, ten může a čistým srdcem žádat i o časnou posilu a časné radosti. Náš denní chléb nám dávej každého dne. Člověk není takový, že by dovedl žít čistě jen z budoucnosti. Trochu radosti jistě musí přijít už teď. A říkám radosti, protože žádné jídlo, ani chléb, se nejí jen proto, že vyživuje a posiluje. Člověk přece ani nedokáže jíst věci úplně bezch chuti, i kdyby měl vědecky doloženo, že je taková věc složena se samých výživných látek. Skutečně, nějaká alespoň malá radost musí být v každém dni, jinak to člověk dlouho táhnout nedokáže.

A kdo prosí, ať věří, že také dostane. Proto se hned v další prospě říká: Odpouštěníme každému. Jako by už bylo splněno, za co jsme poprosili, teď přicházíme se svou částí. Jak jsem řekl na začátku: Často nechceme říci své přání, protože kdyby se nám splnilo, může se ozvat otázka: A teď, co ty? Co teď uděláš ty? Ale modlitba, kterou Ježíš učí své učedníky, je odvážná: „A odpusť nám naše hříchy, neboť i my odpouštíme každému, kdo se proviňuje proti nám. „ Jistě odpustíš – a tady je hned ta naše část, i my odpouštíme.

Skoro polovina té movlitby je tak trochu prosba o dobrodružství: Ukaž nám svou slávu, svou velikost, veď nás jinam, než jsme si původně usmysleli. Ale k tomu se doává: Ať to ale není moc těžké. Ať to můžeme zvládnout – neuveď nás v pokušení. Ať to pro nás je dobrodružství, ne prověření všech našich sil. Udělej nám věci o něco snadnější, Pane. Tak, jako se zachází s dětmi, když se pro ně chystá dobrodružství. Nedělají se pro ně zkoušky až na dno jejich sil.

Ale vysvoboď nás od zlého: Ať to nejsem já, Pane, kdo samojediný musí usmrtit draka, rozdrtit hadovi hlavu. Prosím Tě o dobrodružství, ne však o slávu v tomto světě. Ať jsi to ty, kdo nás vysvobozuje od zlého, ne my sami sebe. Nám dej podíl na dobrém svém dobrém díle, na svém dobrém jednání – a ty sám buď ten, kdo ničí zlo. Není moudré si pro sebe přát zkoušku, střetnutí se zlem světa. Člověk ostatně přebírá mnoho od toho a od těch, se kterými zápasí. Nezůstává v zápase bez změny. A tak to buď raději Ty, Pane, kdo zlé porazí.

A tak ta modlitba, kterou Kristus učil, závěrem, mimo jiné, říká tyto věci: Pane, pozvi nás k dobrodružství – ať nejsme těmi, kdo si satnoví cíle, sodáhnou jich a již nemají pčo žít. Do toho dobrodružství nám dej denní posilu. A nakonec: Učiň to velké dobrodružství pro nás snazším, bezpečnějším. To je tedy pěkné: Jako by se tu člověk dožadoval úplně o všechno. Ale právě: Od Boha je třeba vše v důvěřě očekávat. Amen

Modlitba po kázání: 
Ohlášení: 
Přímluvná modlitba: 
Poslání: Jakub 1, 2–5
Požehnání: Sám pak náš Pán Ježíš Kristus a Bůh náš Otec, který si nás zamiloval a ze své milosti nám dal věčné potěšení a dobrou naději, nechť povzbudí vaše srdce a dá vám sílu ke každému dobrému činu i slovu. Amen