Introitus: Žalm 9, 2–11
Pozdrav: Naše pomoc je ve jménu Hospodina; on učinil nebesa i zemi. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 20. neděle po Trojici.
9/98
Vstupní modlitba: Nebeský Otče, vše, co je v nás mocné, z Tvé moci pochází a nemůže se s ní rovnat. Děkujeme Ti za každé obdarování, které jsi nám dal. Vyznáváme před tebou, že jsme svých schopností, od Tebe daných, užívali mnohdy k marnostem a ke svému sobectví. Prosíme, dej nám porozumět mocným skutkům Krista, který z Tvé moci a podle tvé vůle vše konal. Dej nám podle Jeho zaslíbení svého svtého Ducha, aby v nás byla obnovena a posílena víra, z víry aby nám vzešla rozumnost i vůle k dobrému a my žili tak, jak se Tobě líbí. Amen
1. čtení: Izajáš 45, 6b–13a
556
2. čtení: Lukáš 11, 21–23

Z majetku v paláci se stala kořist. A ta byla rozdělena. Řecký spisovatel Pausaniás obešel ve druhém století Řecko a popisuje paláce a chrámy, naplněné poklady, které na vlastní oči viděl. Trosky nekterých z těch staveb je ještě dnes k vidění, poklady jsou pryč. Všechny byly rozděleny kakokořist válečných tažení. Kam zmizela ta spousta zlata a uměleckých předmětů? Jak už ty věci nebyly pohromadě jako vybavení domu či chrámu, jako poklad, ztratily smysl. Zlato bylo roztaveno a udělalo se z něj něco jiného. Jiné předměty ztratily pro nové vlastníky časem smysl, už byly nemoderní, možná shnily někde na půde něbo v kůlně. Různé věci z pokladu se tedy většinou zachovají, když jsou součástí jednoho domu. Pán domu na ně nedovolí sáhnout, protože je na ně zvyklý, protože je potřebuje.

Co sami pokládáme za cenné trvá, zůstává, vydží, protože to potřebujeme, protože nám to dává smysl. Lidé se rodí s různými přirozenými obdarováními. Někteří lidé jsou od přirozenosti laskaví. Někteří od přirozenosti odvážní. Někteří dovedou dobře vytušit nebezpečí. Někteří lidé jsou přirozeně klidní. Někteří lidé jsou od přirozenosti pořádní. Jiní od přirozenosti dobře fungují pod tlakem.

Každá ta věc se nám může jevit cenná – ale také bezcenná, podle toho, jací sami jsme. Laskavost druhých můžeme obdivovat – ale také se nám může jevit jako změkčilost či dokonce zbabělost a těžko určit, kdo má pravdu. Lidé jsou někdy laskaví z drobého srdce, jindy jen proto, že si to s nikým nechtějí rozházet, hranice mezi tím je přitom velmi tenká. Pravdomluvnost, přímost v řeči, můžeme obdivovat – a nebo nám může přijít jako neomalenost, ba krutost. Pravda někdy bývá krutá – a není vždy jasné, zda ji člověk říká kvůli pravdě, nebo kvůli vlastní krutosti. Můžeme obdivovat klid a bezstarostnost lidí, nebo nám může připadat jako důsledek hlouposti a vlastního sebeolbelhávání, které nechce vidět problémy. Jak vidíme, co je v jedněch očích poklad, je v očích druhého bez ceny. A není rozhodčího.

Zda je ta či ona vlastnost dobrá, záleží na tom, kdo jí vládne. A to je ten silný muž v plné zbroji. To je naše duše, my sami: Proč si ceníme vlastní vlídnosti? Protože chceme, aby nás všichni měli rádi, nebo proto, že chceme, aby s námi druhým bylo dobře? Proč si ceníme vlastní přímosti? Protože nesneseme lež, nebo protože se nám líbí, když jsou druzí za hlupáky? Jenže, dovedeme to vůbec rozlišit? Když jsou druzí za hlupáky, například, je to vítězství pravdy, nebo naše vítězství? Když jsme oblíbení, znamená to, že nám na druhých opravdu záleží, nebo jsme jen šikovní?

Ten silný muž, lidská duše, my sami, je v plné zbroji. V brnění, v krunýři. Ten krunýř je pak víra člověka. Ne jen křesťanská víra. Jakákoliv víra. Protože každý člověk něčemu věří. Jisté je jen to, že každý člověk potřebuje jíst, pít a spát. To je u všech stejné. Ale proč se člověk udržuje při životě, jisté není. I ten, kdo by řekl: Žádný smysl není, člověk není, než zvíře, tomu musí věřit. Říká něco, co zdaleka není jisté: Proč potom člověk mluví, proč má rád příběhy, písně, proč ho rozčiluje nespravedlnost, která se děje lidem, které ani nezná? To u zvířat nespatřujeme. I tomu, že je člověk jen zvíře, musí tedy ten, kdo tomu věří, věřit. Důkaz nemá.

Podle toho pak, jakou víru, jaký krunýř si na sebe člověk obleče, některé myšlenky od sebe odráží, protože jsou proti jeho přesvědčení, jiné přijímá. Žádný člověk není otevřený všemu. Žádný člověk nevěří úplně všemu, co slyší. Žádný člověk není schopen vykonat jakýkoliv čin, ale jeho přesvědčení ho vždy nějak omezuje v pohybu, stejně jako kovové brnění.

A terpve přesvědčení, víra člověka, určuje, jak nakládá se svými poklady. Zda užívá své vlídnosti k ošálení druhých, nebo aby skutečně druhé potěšil. Zda říká pravdu proto, aby i druzí mohli prohlédnout, nebo jen proto, aby ranil a zesměšnil. Všechny jeho poklady dávají takový smysl, jaké na sebe oblékl přesvědčení, jaké brnění má na sobě. Podle toho užívá svých pokladů.

Každá naše silná vlastnost, vše, čemu můžeme říci osobní obdarování, může sloužit dobrému či zlému. Záleží, jaké je její místo v domě našeho života, jak jí užíváme. A jak jí užíváme zase záleží na našem přesvědčení. Na tom, co není z nás, ale co jsme na sebe oblékli jako brnění, jako krunýř. Každý člověk má takový krunýř, svoje normy, něco, čím sám sebe poměřuje, i když sebeusilovněji tvrdí, že tomu tak není. Je důležité, aby tou naší zbrojí byla křesťanská víra.

Ježíš říká, že poklady toho silného muže jsou v bezpěčí, dokud ho nepřemůže někdo silnější a nevezme mu všechnu zbroj, na kterou spoléhal. Jde o to, kdo bude silnější, než my: Silnější než my může být hřích. Nějakých hříchů se samozřejmě dopouštíme co chvíli; ostatně i silný muž v plné zbroji i přes svou zbroj jistě občas schytá nějakou ránu. Přece zápasí, jako my zápasíme v tomto světě. Jiné je, pokud nad sebou člověk nechá hřích vládnout, pokud už mu nebrání. Hřích je silnější než my, pokud chceme, aby se stal silnějším, než my.

Hřích, který vládne nad člověkem, zbaví ho zbroje víry. Protože pokud člověk stále mluví a jedná jinak, než jaké je jeho víra, jeho víra pozbude smyslu. Ocitne se bez brnění. A ovšem, tím také pozbudou smysl poklady v jeho paláci. Někomu se pak bude líbit jeho mírnost, protože má rád mírné lidi, někomu přijde jen jako změkčilost. Někomu se bude líbit jeho pořádnost, protože má rád pořádné lidi, někomu přijde jen jako upjatost a hnidopišství. Bude vydán lidem, jak ho kdo v čem snese nebo ne. Nikdo neřekne: Víme, proč jedná tak nebo onak, dává to smysl. Nebude už jako rytíř, který bojuje za věc větší, než je sám. Za erb, který má na štítě.

Tím silnějším však může být i Ježíš sám. Kdo uvěří v Krista v dospělém věku konečně zná ten počáteční pocit, nyní že stojí s prázdnýma rukama. Sám apoštol Pavel mluví o takové zkušenosti: „A vůbec všecko pokládám za ztrátu, neboť to, že jsem poznal Ježíše, svého Pána, je mi nade všecko. Pro něho jsem všecko ostatní odepsal a pokládám to za nic, abych získal Krista a nalezen byl v něm nikoli s vlastní spravedlností, která je ze zákona, ale s tou, která je z víry v Krista — spravedlností z Boha založenou na víře“. Na člověka, který nově uvěří, je tedy třeba brát ohledy: Čím byl dříve, nedává nyní nikomu smysl. A ani jemu samému. Vzpomeňme jen, jaké rozpaky budil po svém obrácení již zmíněný apoštol Pavel. A co jsou nyní jeho poklady, které je třeba střežit, ještě není jasné.

Konečně i pokud věříme celý život, přece naše víra možná i vícekrát neobstojí před Kristem samým, Kristem živým. A musíme někdy odložit své staré přesvědčení, i když se tím jaksi vyprázní to, na čem jsme si dříve zakládali. Stojí to však za to, jak říká Pavel, znovu: „pokládám to za nic, abych získal Krista a nalezen byl v něm nikoli s vlastní spravedlností“.

Celý smysl je tedy tento: Lidské vlastnosti nemůžeme posoudit sami o sobě. Víc nemůže člověk říci, než že jsou mu blížší lidé mírnější či ráznější, pořádnější či volněji smýšlející. Sám člověk se z toho o sobě nedozví více, než že někteří lidé jsou mu podobnější, než jiní. Lidé si ho prostě rozeberou, jak se komu co líbí. Pohromadě nás drží jen naše přesvědčení, naše víra. Jen podle té můžeme sami sebe – a co člověk dovede, druhé – posoudit. Sice jak obstojí v boji s hříchem a co více: Jak naše víra obstojí před živým Kristem. Je pak prospěšné nad hříchem vítězit. A ještě prospěšnější být Kristem někdy přemožen, i když to znamená ztrátu věcí, kterých jsme si cenili. Získáváme však více, Krista samého a nalezneme sami sebe v něm, nikoli ve vlastní spravedlnosti. Amen

Modlitba po kázání: 
555
Ohlášení: 
559
Přímluvná modlitba: Nebeský Otče, vzdáváme Ti dnes díky za všechny lidi, kteří jsou nám blízcí. A prosíme Tě: Dej se poznat těm z nich, kteří Tě neznají. Prosíme Tě za celé toto město a naše obce, aby lidé kolem nás uvěřili evangeliu Tvého Syna. Prosíme Tě za každého, kdo koná v tomto světě prospěšný úkol, aby mu Tvá zaslíbení byla povzbuzením a aby z tvé moci čerpal sílu. Prosíme Tě za všechny, kteří jsou sevřeni životem, nevědí si rady a trápí se, abys jim byl světlem. Prosíme pak jeden za druhého o dary duchovní: Aby se víra nás všech prohlubovala, abychom rostli ve všem dobrém a byli odleskem Tvé slávy. Jako nás Tvůj Syn učil, voláme k Tobě: Otče náš…
Poslání: Filipským 3, 3b-14
Požehnání: Hospodin je síla svého lidu, spásná záštita svého pomazaného. Zachraň svůj lid a žehnej dědictví svému, buď mu pastýřem a nes jej na ramenou věčně!
196, 1