Introitus: Žalm 19
Pozdrav: Milost a pokoj ať se vám rozhojní poznáním Boha a Ježíše, našeho Pána. Všecko, čeho je třeba k zbožnému životu, darovala nám jeho božská moc, když jsme poznali toho, který nás povolal vlastní slávou a mocnými činy. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 22. neděle po Trojici.
211
Vstupní modlitba: Všemohoucí a milosrdný Bože, dej nám sílu překonávat všechno, co se nám staví do cesty, ať ti můžeme bez vnitřních i vnějších překážek svobodně sloužit. Prosíme o to skrze tvého Syna, našeho Pána Ježíše Krista, který s Tebou a s Duchem svatým žije a kraluje v moci a slávě na věky věků. Amen
1. čtení: Jonáš 3–4,1–4
425
2. čtení: Lukáš 11, 29–31

Proč je pokolení, generace Ježíšovy doby zlá, když si žádá znamení? Protože tím říkají: Svoje přesvědčení změníme, jen když nám nic jiného nezbude. Jen když nám ukážeš znamení z nebe a tak se ukáže, že máš mnohem, mnohem větší moc, než my. Samozřejmě, pokud se ukáže, že máš moc jako Bůh, tak nám nezbude nic jiného, než tě poslechnout. Ale žádnou radost z toho mít nebudeme.

Když si Ježíšovo pokolení žádá od Ježíše znamení z nebe, říká tím: Poslouchat tě je to poslední, co bychom chtěli. To poslední, co bychom si přáli, je, abys měl pravdu. Nežádají od Ježíše znamení proto, aby je přesvědčil. Pokud by chtěli, aby je přesvědčil, mohou poslouchat jeho kázání a sami uvažovat o tom, zda je to pravda. Ježíš přece nemá žádnou moc na to, aby je donutil svá kázání poslouchat. Nemá žádnou moc na to, aby lidé podle jeho kázání jednali – mají přece svůj rozum.

Divnou věc konečně říkají i dnešní lidé, když tak často opakují: „Ať si má každý víru, jakou chce. Jen ať mě o ní nepřesvědčuje!“ Proč? Nemá snad vlastní rozum, aby zvážil, zda ta věc dává smysl nebo ne? Jediný důvod, proč tohle může člověk říkat, je, že se bojí, že by se možná přesvědčit nechal. Že ta víra je nakonec přece pravda nebo alespoň dává dobrý smysl. Můžeme pochopit, že někdo nechce být sveden z cesty víry. Ale kdo se údajně řídí rozumem, jak by mohl být sveden něčím, co údajně rozumné není?

Zástupy nežádají od Ježíše znamení, aby je přesvědčil. Ale proto, aby přesvědčili sami sebe. Ježíš znamení z nebe neukázal – a to je důkaz, že není Mesijáš. Tak moc ho nechtějí poslouchat, že risknou tuto zkoušku. Když znamení nedá, mohou si natrvalo oddechnout. Není Mesijáš, zázrak se naštěstí nestal.

Na tom se ostatně nevíra asi nejčastěji staví dodnes: Bible mluví o divech, zázracích. A ty jsme nikdy neviděli, to se neděje. Proto to není pravda. To není zrovna chytrý agrument: Bibličtí svědkové mluví o divech a zázracích přece právě proto, že sami také nikdy před tím ani potom neviděli! Sami říkají: Ano, toto se neděje, stalo se to jen jednou. To je vůbec definice divu a zázraku: Něco, co se běžně neděje. Co se stane jednou. Nikdy před tím a nikdy potom. Proto také divy a zázraky nejde zkoumat: Zkoumat se dá jen to, co se opakuje, co jde pozorovat opakovaně. Případně, co dovedeme sami, třeba v malém, zopakovat. Je to přece i v příběhu Mojžíše před faraonem: Když faraonovi věštci zopakovali některé z úvodních Mojžíšových divů, farao se uklidnil: Není se třeba znepokojovat, není to znamení, jde to zopakovat.

Přitom, ovšem, jsou divy, o kterých každý ví, že se dějí. Ale natolik málo, že je nejde vyzkoumat: Třeba kulový blesk. Ten někteří z vás možná i viděli. Ale nastává tak málo často, že ho nejde vyzkoumat. Ano, možná ani nepůjde vyzkoumat nikdy, protože nikdy nebude dost pozorování.

A obráceně: Jak ukazuje teorie velmi velkých čísel, i velmi nepravděpodobná věc se časem celkem jistě někomu stane, protože se prostě pořád něco děje. Tři spolužáci, kteří se neviděli od základní školy, se mohou po dlouhých letech najednou potkat v úplně cizí zemi. A také že se to občas skutečně stane.

Mílí se tedy ti, kteří doufají, že div se nikdy nestane. Matematik John Littlewood dokonce spočítal, že div člověk může průměrně spatřit jednou za pětatřicet dnů, když dává pozor. Můžeme skoro říci, že založit svoje přesvědčení na tom, že se divy nedějí, je vlastně nevědecké.

Mílí se ale také v tom, že by je div jistě přesvědčil. Izraelci spatřili na poušti divy a zázraky a přece nevěřili. Jidáš jako jeden z dvanácti vymítal démony a uzdravoval a přece Krista zradil. Petr konal stejné divy a přece Krista zapřel. Stráže, které hlídaly Kristův hrob, viděly anděla, jež odvalil kámen. A přece jim stačily peníze na to, aby celou věc popřeli. Anděla viděli včera, peníze se jim hodily dnes a zítra. Ještě za Ježíšova života se prokázalo, že znamení z nebe lidi nepřesvědčí.

Ani není divu: Podivnovnou věc nemáme jak začlenit do svého života, protože se nejspíš znovu nestane. Takže na ni můžeme zapomenout docela snadno: Kdyby vám dnes večer přímo pod nohy spadl meteorit, stejně musíte druhý den udělat snídani a zaplatit složenky. K čemu vám dál v životě bude ten div? K ničemu. Div, který nedává další smysl, k ničemu nepomáhá. Navíc, jak jsme ukázali, divy se prostě dějí. Některé divy se dějí i samy od sebe, z povahy světa, a ne každý div má vůbec smysl. Ne všechny divy jsou od Boha.

Některé divy od Boha jsou. Ale přesvědčí jen toho, kdo by se rád dal přesvědčit. Uvěří, kdo by rád věřil. Zástupy žádají znamení, protože věřit nechtějí, protože se nechtějí dát přesvědčit.

Proto Kristus mluví o Jonášovi. Jonáš, jak si jistě vzpomínáte, je na konci svého prorokování v Ninive roztrpčen. Procházel totiž městem a volal: „Ještě čtyřicet dní a Ninive bude zničeno“. A to se ovšem nakonec nestalo. Ten div, že by někdo předpověděl zkázu z čistého nebe čtyřicet dní dopředu se nestal. A Jonáš si připadal jako hlupák. Na obrácení stačilo ninivským kázání: Protože se v tom kázání poznali. Poznali svůj hřích jako v zrcadle. Tušili krutou pravdu o sobě samých a tak se jim vlastně ulevilo, když ji konečně někdo vyslovil. Kdo alespoň tuší, že je s ním něco v nepořádku je na tom lépe než ten, kdo je ochoten udělat všecno proto, aby se ujistil, že na něm není chyby. Pokud na sobě nenajdete jedinou chybu, pokud není nic, co byste mohli udělat lépe, tehdy máte opravdu vážný problém. Kdežto pokud nacházíte přestoupení a opominutí u sebe, je z půlky vyhráno. Protože pak můžete něco přestat dělat a něco zase přestat zanedbávat. Alespoň malá změna k lepšímu je ve vašem dosahu.

A zde je více, než Jonáš: Jonáš jen kázal proti hříchu. A neměl radost z toho, kldyž se ninivští napravili. Měl z toho zlost. Zde je více, než Jonáš. Kristus má radost, že jsem se právě já odvrátil od zlých věcí a má radost, že jsem právě jí začal dělat, co byla dávno moje povinnost. Je to důležitější, než vesmír.

A Kristus též pomáhá tomu, kdo se od zlého obrací k dobrému. Sami totiž často přímo nevidíme smysl toho, abychom se zlým skončili. A nevidíme zase nejdříve ovoce toho, že začneme dělat, co bychom dělat měli. Ale věříme Kristu, že jemu to smysl dává, že vidí dobrý konec té věci. Věříme, že on sám má moc a chce dovést věci k dobrému konci. A tak si můžeme říci: Na Tvoje slovo, Pane, ty věci udělám, jak ty říkáš.

A tak, to je znamení Jonášovo: Kdo tuší svůj hřích a chce o sobě poznat pravdu, kdo se odhodlá změnit svou řeč i své jednání a věc nevzdává, i když třeba nejdříve selhává; kdo věří, že Kristus věc dovede do konce, ten se dočká divu Božího slitování, divu proměny života a divu ještě většího – vzkříšení z mrtvých, skrze Krista, našeho Pána. Amen

Modlitba po kázání: 
331
Ohlášení: 
334
Přímluvná modlitba: 
Poslání: Římanům 6, 17–23
Požehnání: On svým andělům vydal o tobě příkaz, aby tě chránili na všech tvých cestách. Na rukou tě budou nosit, aby sis o kámen nohu neporanil; po lvu a po zmiji šlapat budeš, pošlapeš lvíče i draka. Požehnej vás Všemohoucí…
197