Introitus: Žalm 144, 1–4
Pozdrav: Naše pomoc je ve jménu Hospodina; on učinil nebesa i zemi. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 1. neděle v půstu.
144, 1–4
Vstupní modlitba: Nebeský Otče, Ty svým zrakem spatřuješ přítomnost, minulost i budocnost, Ty vidíš nejazší hlubiny vesmíru i co se děje mezi stvoly trávy. Ty znáš nás samé lépe, než my známe sebe. Proto Tě prosíme, dej nám nahlédnout, co je potřebné a důležité v našich dnech, dej nám dobře užít našeho času. Vysvoboď nás od toho, co nás tíží a veď nás k dokonalosti skrze Krista, našeho Pána. Amen
1. čtení: Deuteronomium 7, 1–10
210, 1–4
2. čtení: Lukáš 12, 11–12

Nedělejte si starosti, jak a čím se budete hájit a co řeknete. To říká Ježíš právě proto, že máme přirozeně opačný sklon. Vždyť to je příležitost vysvětlit lidem, že mají o víře skreslené představy. Příležitost ukázat, že evangelium je zvěst i pro ně. Přece záleží na tom, aby to vyznělo co nejlépe. Abychom nebyli překážkou šíření evangelia.

Otázka je, zda úřady, soudy a synagógy, tedy jakýsi soud veřejnosti, jsou tím pravým místem, kde by se lidé se zvěstí evangelia seznámili. Ti, kteří apoštoly hnali před úřady, soudy, před veleradu, měli obvykle dopředu jasno, co se s nimi má stát. Apoštola Pavla pak zase jeho věznitel, římský místodržitel, bral hlavně jako figurku v složité mocenské hře s jerurazémskými kněžími.

Ač jsme skutečně poznali tajemství vzříšení Kristova, tajemství věčného života, pamatujme na to, že svět na nás pohlíží často velmi účelově, z hlediska svých zájmů. Hrajeme proti němu nebo pro něj. Svět si moc nepřipouští, že bychom měli jiné než osobní zájmy pro to, co říkáme, jak žijeme. Ač nám Kristus dal pověření, abychom byli jeho svědky, toto pověření automaticky každý neuznává. Ale vidí nás přízemně jako lidi, kteří buď konkurují jeho zájmům, nebo jim mohou být nějak užiteční, za nějakou výhodu, řekněme.

Tu je hned jeden důvod, proč není příliš třeba chystat si nějaká prohlášení pro veřejnost. Je to celkem každému jedno. Není třeba přikládat větší váhu těm řídkým příležitostem, kdy má církev možnost být slyšena na veřejnosti. Ani se z toho chytat za hlavu, ani nad tím jásat. Především proto, že tomu nikdo nevěnuje zvláštní pozornost. Ta nebo ona část veřejnosti v tom slyší jen hlas pro své zájmy nebo proti nim. Toho nebo onoho představitele církve si zařadí mezi své pomocníky nebo protivníky. Slyší tu část z projevu, kterou chce slyšet. Co je za tím ji dosud nezajímalo a – nijak zvlášť překvapivě – dále nezajímá. Nevidí tak deleko, s ničím dalším si to nespojí.

Když stál apoštol Pavel před veleradou, její farizejské části se líbil pro víru ve vzkříšení a poslední soud, v existenci andělů a démonů. Ale velmi se jim nelíbila představa jednoho společenství s pohany. Když stál před prokurátorem Festem, zřetelně se mu líbil jeho rozhled, sečtělost, civilizované způsoby – ale děsil jej jeho náboženský fanatismus. Tu i onde mohl získat jistou sympatii pro jeden svůj postoj a přimhouření oka nad tím druhým. Ale věc evangelia se tím mnoho neposunula – to až když kázal pohanům, které zároveň zajímalo vzkříšení, jaksi, třetímu druhu lidí.

Svět totiž nepoznal Krista, v jehož kžíži se naplňuje Zákon a který je i vysvobozením od Zákona. Někteří dnes nově touží po přirozeném, Bohem daném řádu – a nelze se divit, protože jako by dnes každé jednání bylo ospravedlnitelné, pokud se na to člověk podívá správně, jako by vše bylo přípustné – a tudíž všechno jedno. Netuší však, že před Boží spravedlností nakonec neobstojí nikdo.

Druzí mluví o slitování, milosti, o něze, možná už krapet dlouho – a netuší, že Bůh cestou k milosti Boží je pokání, vyznání hříchů, že po „ani já tě neodsuzuji“ následuje „jdi a nehřeš více“. Netuší, že měkkost, která nemá zásady, se prostě nakonec podrobí tomu, kdo je silnější. Kristus přinesl přijetí všem tím, že dal na kříži souhlas s tvrdostí Zákona. Jedno od druhého nejde oddělit. Pohanství však spočívá právě v tom, že jednu z vlastností Božích uctívá jako celého Boha. Stěží se mu tedy zavděčit zvěstí o celém, pravém Bohu.

Někdo řekne, že svědectvím světu jsou naše skutky, naše činy. Jistě je věrohodnější ten, kdo jedná podle toho, co říká. Jistě u něj máme větší chuť zeptat se na jeho motivy, když u něj nevidíme zjevnou zbabělost či prospěchářství. Ovšem, opět – pro někoho naše skutky budou přispívat jeho věci, pro někoho jí budou škodit, pořád platí něco podobného jako u věřejných prohlášení. Dále, lidé se celkem snadno spokojí s hodnocením jako: „ten má ale houževnastost, na to já bych neměl. Holt jiná povaha.“ a tím jsou s vámi vyřízeni. Především ale, nesvědčíme o sobě, ale o Kristu.

A Kristus je ten, který nás nenašel na vrcholu našich sil. Ale v naší slabosti, v naší neupřímnosti, v našem sobeství, v naší zbabělosti. A z toho nás pozvedl a děnně pozvedá, neboť ani nyní nejsme bez hříchu. A tak, svědčí o Kristu spíše naše dobré činy, nebo naše hříchy? Nejspíše asi nejvíce svědčí méně hříchů, než jich bylo dříve. Jenže slovy „kdybych nebyl křesťan, byl bych ještě horší“, takovými slovy se těžko přesvědčuje, i když ta jsou právě naprosto přesná a výstižná.

A možná to je právě ono svědectví: „Kdybych nebyl křesťanem, byl bych ještě horší.“ Jednak každý může být rád, že nejsem horší, než bych mohl být. To je jaksi výhoda pro každého. Je důležité vědět, že naše vlídnost nevychází z přirozené měkosti a naivity, ale že je to výsledek vnitřního zápasu, který s naší přirozeností vede duch svatý. Je důležité, aby svět věděl, že nejsme naivní. Že rozumíme lidské krutosti, píše a bezuznosti – protože ji máme sami v sobě. Jen jí prostě, z moci Boží, tolik nepovolujeme. Že nejsme nikomu hrozbou – ale také nikomu kořistí. A že nakonec to, co nabízíme světu, je věc, kterou může každý prožít jen sám sobě – narození shůry, proměnu vnitřní, kterou nemůže vymoci žádný vnější kříkaz, které také žádné vnější moc nemůže zabránit. Amen

Modlitba po kázání: 
473
Ohlášení: 
484
Přímluvná modlitba: Pán je milosrdný ke všem, kdo v něho doufají. Proto se k němu s důvěrou obraťme: Pane, vyslyš nás! Rozpomeň se, Pane, na všechny, kteří pracují ve tvé svaté církvi. Smiluj se nad nimi a žehnej jim. / Rozpomeň se na ty, kteří pečují o chudé. Rozmnož jejich bohatství ve svém království. / Vroucně prosíme za mír a bezpečnost celého světa. Za tvou svatou církev, kterou sis získal krví svého jednorozeného Syna. Na každém místě ji spravuj, aby byla pevná a neochabovala. /Služebníci církve ať hlásají zdravé učení a nevedou život, který by byl výsměchem. / Těm, kteří vládnou, dej pravou moudrost, aby vedli národy spravedlivě a v míru. / Lidem dej pravou snahu žít v poslušnosti a bázni Boží. / Heretikkům daruj poznání pravé víry. / Krutým a zlým uděl pochopení lásky. / Těm, kdo opravdově věří, neodnímej hlubší poznání a světlo. / Dej nám příznivé počasí a dostatek úrod. / Nemocným různými chorobami dej rychlé uzdravení, těm, kteří jsou v těžkých situacích a nebezpečích tohoto světa, osvobození. / Těm, kdo jsou ve vězeních, dej milost propuštění; věřícím pevnost, nevěřícím lítost. / Mladým lidem, kteří jsou před manželstvím, pomáhej, aby vedli život zdrženlivý, těm, kteří žijí v manželství, dej svou pomoc v rodinných starostech, ať trvají ve vzájemné lásce. / Těm, kteří se octli na cestách v nebezpečí, dej naději na záchranu. Neboť tebe poslouchá vše, živé i neživé, rozumné i nerozumné. / Pane Bože náš, všem buď vším, buď ochráncem vdov, otcem sirotků, podporou starců, vychovatelem mladých, těšitelem těch, jež svírá smutek, buď pokrmem hladovějících a pramenem pro žíznivé, buď nám, kdo trpíme, koncem trápení, a cestou těm, kteří bloudí. Vždyť ty jsi cesta a pravda. / Skloň se k jednomu každému v jeho potřebách a učiň nás hodnými, aby bylo vidět, že jsme synové pokoje a dědici Božího povolání a blaženého pozvání, neboť říkáš: Pojďte, moji požehnaní, dědičně vládněte královstvím, vám připraveným od ustanovení světa. Dej, ať jsme toho hodni. / Tobě, Pane a Spasiteli náš Ježíši Kriste, který miluješ člověka, tobě, Otče, spolu s Duchem svatým, dárcem života a svobody, přísluší sláva, moc a čest, nyní i vždycky, až na věky věků. Amen.
Poslání: Galatským 6, 2–10
Požehnání: Sám Hospodin půjde před tebou, bude s tebou, nenechá tě klesnout a neopustí tě; neboj se a neděs. Požehnej vás Všemohoucí… Amen
452