Introitus: Žalm 33, 1–12
Pozdrav: Pán praví: Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Amen Bratři a sestry, vítám vás všechny srdečně v 3. neděli postní, která je i dnem výročního shromáždění.
33
Vstupní modlitba: Nebeský Otče, Tobě děkujeme, že jsi nás zachoval do tohoto dne. Ty jsi nám dal čas našich životů, Tebe prosíme o osvícení, abychom naložili správně se dny, které jsou nám vymeřeny. Sešli Ducha svého a daruj nám pokoj i sílu. Skrze Krista, našeho Pána. Amen
1. čtení: Kazatel 11
209
2. čtení: Lukáš 12, 13–21

Přijít o dědictví není malá věc. Lidé, kterým se to stalo, často nejvíce želí věcí, se kterými měli spojené vzpomínky. Věcí, o kterých jimn zesnulý ještě za života řekl: Toto bude jednou tvoje, to je pro tebe. Takové věci si necháváme jako symbol lásky, která jako by až za hrob trvala.

Zadruhé, v dědictví možná dosud člověk žil, tedy třeba v domě zesnulého, který nyní celý zdědil někdo jiný. V dobách praotců vše dědil prvorozený. To se zdá nespravedlivé jen do chvíle, než nám dojde, že spolu s dědictvím dostával odpovědnost za celou pozůstalou rodinu, kterou měl nyní sám ubytovávat, kterým měl nyní poskytovat obživu. Dědictví tu není na to, abych si polepšil, ale na to, aby někdo převzal péči o majetek, která dosud sloužil mnohým a aby to pokračovalo. Proto třeba o něčem nedobrém vypovídá, když martnotraný syn z podobenství celé dědictví po otci ihned zpeněží.

Koněčně, než člověk dědil, už se přece nějak živil, už měl z čeho žít, už měl své věci. A pokud ne, pokud musí čekat až na dědictví, aby měl vlastní život – co dělal dosud? Co udělal sám za sebe? Pokud teprve dědictví dá člověku jeho vlastní život, žije život mrtvého. Dědictví je vždy něco trochu nadbytečné, pokud je člověk nepřebírá jako zodpovědnost, jako službu. Získat dědictvím jinak znamená získat smrtí někoho příbuzného. Spravedliví tedy přebírají dědiství nikoliv jako zisk, ale jako odpovědnost. Asi jako když člověk zdědí pole po otci, všeho nechá a začne na něm hospodařit – tak i v dnešním čase vypadá správně převzaté dědictví.

Je tedy zlé někomu upřít jeho podíl na dědictví. Protože tím popíráme vztah zemřelého a pozůstalého. A je také zlé po dědictví prahnout, čekat od něj změnu života. Protože to znamená, že doteď žil člověk život ničemný, nic dobrého sám neudělal. Kristu se tedy nechce rozsuzovat tento spor. Protože v takových sporech obvykle nebývá nikdo spravedlivý. Na ničem jiném více než na dědctví se rozpadají rodiny. A na povrch vyplouvá, že člověk docela snadno vymění pokoj s nejbližšími za majetek. Takový spor nemá vítěze. Dobro vyhrát nemůže, proto Kristus tento boj bojovat nechce.

Dává tedy dobrý smysl, že Ježíš mluví o chamtivosti. O tom, kdo si myslí, že je výhra získat něco bez vlastního úsilí. Protože tak přesně uvažuje ten boháč. Říká: „řeknu si: Teď máš velké zásoby na mnoho let; klidně si žij, jez, pij, buď veselé mysli.“

Nebavilo ho doteď, co dělal? Přijde mi to zvláštní. Při všech úzkostech a starostech zemědělství, musí to být zajímavé plánovat podle počasí orbu a setbu, toho poslat tam a toho tam. To ještě dnes zvládněš zorat, to už ne. Sledovat, jak obilí vyráží a pak nasazuje na klas. A pak správně rospoznat čas žně, což skoro nejde. Jak skvěle vystihuje moudrý Kazatel: „Kdo příliš dá na vítr, nebude sít, kdo hledí na mraky, nebude sklízet.“ Nejde to vlastně udělat správně. Takže je to ovšem pokaždé dobrodružství. Pokaždé oddech a radost, když se podaří. A steží bude člověk pohrdat sám sebou, když se nezdařilo – protože to prostě není snadné, není to zcela v ruce člověka.

K tomu ten boháč neoral, nesil a nesklízel sám. Ale musel mít kolem sebe mnoho lidí nádenníků, které už za tu dlouhou dobu znal. Ne všichni pracovali, jak měli. Ne všichni byli asi zrovna moc chytří. Ne všichni měli příjemnou povahu, smysl pro humor a kdo ví co. Ale vídal je denně. A po pravdě, když člověk někoho zná dlouho z půli stačí, aby ho svým způsobem měl rád. V tom je i jistý smysl Ježíšova přikázání: „Milujte své nepřátele“, mimochodem. Na to, aby byl někdo můj nepřítel, musím ho znát déle, abych věděl, že je opravdu můj nepřítel. A koho ovšem znám dlouho, už by mi nějak chyběl, i když ho nemám rád.

Každopádně, boháč měl zajímavý život, i když jistě napjatý, plný rozčilování i úzkostí. Boháč po pravdě řečeno živil dost lidí. Ty, kterým dával práci. Ty, kteří kupovali jeho obilí. Je důležité si v tutov chvíli říci, že Ježíš nemluví proti majetku, protože, po pravdě, bez majetku člověk může pro druhé vykonat jen málo. Je hezké, že vás někdo lituje, že máte zlomenou nohu. Ale kdyby měl auto, bylo by to daleko hezčí, protože by vás mohl odvést k lékaři. Podstatná část hořkosti chudoby, nemoci nebo stáří je v tom, že člověk pro nikoho nemůže nic moc podstatného vykonat. Proto také má Ježíš tolik útěšných slov pro chudé a nemocné – protože na tom po pravdě řečeno nic dobrého není.

Protože: Je lepší být doktor, nebo pacient? Je lepší řídit helikoptéru, nebo vyset na jejím záchranném laně? Je lepší se topit, nebo tonoucího zachraňovat? Je těžší být doktor, než pacient. Je těžší být pilot, než jen vyset na laně. Je těžší zachraňovat tonoucího, protože topit se jde tak říkajíc samo. Ale je lepší mít moc, kompetenci, prostředky, než je nemít.

Proto je podivné, že si boháč řekl: „klidně si žij, jez, pij, buď veselé mysli“. Co čtou lidé v knihách, na co chodí do divadla a kina, co sledují v televizi? Drama, něco, co poněkud zneklidňuje. Nikoho by nebavilo dívat se na někoho, kdo klidně žije, jí a pije. Sledujeme spocené sportovce nebo dívku, která po mnoha zádrhelech získá srdce milionáře. Nezajímá nás koukat na to, jak někdo jí. Když už, tak jak někdo vaří, což znamená námahu a nemusí se to povést. Takže nás tento boháč nijak nezajímá – a jak se ukazuje, ani Boha nezajímá.

Co měl boháč udělat? Třeba prodat obilí pod cenou. Stejně by vydělal, to jednak. A jednak, lidé by si pamatovali ten rok, kdy byl pytel zrní nezvykle levný. Lidé si pamatují čas, kdy si poprvé mohli koupit něčeho víc, něco lepšího. Nebo mohl vyplatit víc svým dělníkům – jak se ostatně děje právě dnes, kdy dělník vydělá docela dost a bylo by dobré si dnešní čas pamatovat. Nebo mohl koupit další pole a dát práci ještě více lidem. Lidé si pamatují svou první práci, první den v nové práci. Co z toho měl udělat? Těžké rozhodování, ale něco z toho. Každopádně, vše z toho by přineslo vzpomínky, kdežto jeho žraní a popíjení na gauči neznamená pro nikoho nic. Ani pro Boha.

Dnes je den odpočinku a dnes má opravdu člověk být klidný, jíst, pít a být veselé mysli. Na to byl tento den ustaven. Ale po zbytek dnů je třeba konat to, pro co si mne druzí mohou pamatovat, co má něco společného s jejich životem. Zapsat se alespoň nějak v životech druhých lidí, to je bohatství před Bohem. Amen

Modlitba po kázání: 
312
Ohlášení: 
Přímluvná modlitba: Nebeský Otče, k Tobě se s důběrou moudlíme, neboť Ty jsi nás zachoval do dnesnšího dne a přivedl nás do tohoto svatého domu. Prosíme Tě, požehnej našim obcím, ať v nich vládne svornost mezi sousedy, pravá láska k bližnímu. Dej nám moudrost, ať dobře spravujeme Tvůj dům a jsme Tvými věrohodnými svědky. Vyslyš naše prosby, když k Tobě voláme slovy Tvého Syna: Otče náš…
Poslání: Efezským 4, 17–32
Požehnání: Ve tmách vzchází přímým světlo; Bůh je milostivý, plný slitování, spravedlivý. Dobře bývá muži, jenž se smiluje a půjčí a své věci spravuje dle práva: nezhroutí se nikdy, spravedlivý zůstane v paměti věčně. Nemusí se bát zlé zprávy, jeho srdce pevně doufá v Hospodina. Jeho srdce má oporu v Bohu, nebojí se, jednou spatří pád svých protivníků. Rozděluje, dává ubožákům, jeho spravedlnost trvá navždy, jeho roh se zvedne v slávě. Svévolník na to zlostně hledí, skřípe zuby a odvahu ztrácí; choutky svévolníků přijdou vniveč. Požehnej vás Všemohoucí…
550