Introitus: Žalm 144, 1–3
Pozdrav: Brány, zvedněte výše svá nadpraží, výše se zvedněte, vchody věčné, ať může vejít Král slávy. Kdo to je Král slávy? Hospodin, mocný bohatýr, Hospodin, bohatýr v boji. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách květné neděle, kdy si připomínáme slavný vjzed našeho Pána Ježíše Krista do Jeruzaléma.
144, 1–4
Vstupní modlitba: Bože, vyslyš naše prosby když dnes oslavujeme Krista, našeho Krále a jeho slavný vzejd do Jeruzaléma. Rozmnož naši víru a veď nás, ať ho následujeme celým svým životem a dojdeme slávy a blaženosti Věčného Jeruzaléma, jež nám vydobil svou převzdácnou krví. Amen
1. čtení: Kazatel 9, 13–18
273
2. čtení: Lukáš 12, 49–53

Myslíte, že jsem přišel dát zemi pokoj? Ne, pravím vám, ale rozdělení! Křesťanství není a nikdy nebylo náboženstvím míru. Náboženstvím míru jsou rozhodně náboženství východní Asie, zejména náboženství čínská. Pokud by někdo hledal zemi, kde mír a společenská harmonie trvala (pravda, občas s ukrutně násilnými mezihrami) celá staletí, je to Čína.

Číňané vymysleli střelný prach, ale povětšinou jej užívali jen k ohňostrojům. Naši husitští předkové jej, zřejmě jako první na světě, proměnili v účinnou zraň. Číňané znali knihtisk, ale vyráběli pomocí něj jen různé upomínkové předměty. Naši evangeličtí předkové s ním tiskli ve velkém náboženské pamflety, kterými ověšeli každý strom a přinesli velké rozdělení do Evropy. To přímo bije do očí.

Západní křesťanství, ke kterému náležíme, vzniklo v době stěhování národů, kdy se politika dělala ze sedla koně. Slovo kostel pochází z latinského castellum – hrad, pevnost, bunkr, protože kostel se dá dobře použít jako nouzový hrad, pokud je do hradu daleko. A také že se tak pužíval. Většina písní, které zpíváme, vznikla v době husitských válek, v době přípravy na třicetiletou válku a během ní. Jen se podívejme, kolik našich písní má vročení mezi lety 1620–1650 – všechny Komenského písně, mimochodem. Ale není divu – všimněme si, že i značná část žalmů je uvedena popiskem o tom, v jaké fázi svých bojů ten nebo onen žalm David napsal.

Proč si tedy nezvolit spíše nějaké asijské náboženství? Má to především jeden háček – dlouhá doba pokoje se občas v Asii zvrhne v tak kruté časy, že pro ně snad ani nemáme srovnání. A tak se zdá, že všechny ty blažené vědoucí úsměvy, všechny ty úklony a obřadní zdvořilost možná nejsou tak úplně ze srdce. Možná je to jen železná poklička, pevně přišroubovaná k hrnci, který se ale vaří a jednou začas vyvrhne svůj vroucí obsah s výbuchem po celé místnosti.

Asijský pokoj vychází zejména z toho, že každý zná své místo. Syn přesně ví, čím je povinován otci, dcera, čím je povinována matce, snacha, jaké je její postavení vůči tchýni. A je potřeba dodat, že pokud toužíme dojít o něco více klidu na duši, znát své místo, vědět, na co mám, co si mohu dovolit, je ten nejlepší začátek. Ostatně sám apoštol PAvel nás vyzývá: „Nesmýšlejte výš, než je komu určeno, ale smýšlejte o sobě střízlivě“ V dnešním čase velká část lidí prožívá trýzeň ve svých duších, nápadně bez vnější příčiny: Není hlad, neřádí mor, není válka. A kde kdo se ptá: Co je vlastně špatně. Řekl bych, ze všech věcí nejvíce to, že nám nedochází, že se ve své většině nacházíme právě na takovém místě a v takovém postavení, na které máme obdarování. Že naše očekávání jsou nesmyslně velká. Buďme tedy přeci jen právi tomu, jak se na svět dívali Číňani, ale i lidé na starém venkově, i různí divoši pralesů a savan, kde každý má své pevně danné místo a nepřekročitelné hranice.

Překážkou harmonické společnosti, kde je každý spokojený, je však Bůh sám. Tím, že stvořil duši každého člověka. Tím, že je člověk obrazem Božím. A tak každý člověk, i ten nejposlednější, ví něco, co my nevíme. A proto někdy může mít pravdu syn, a ne otec, i když je daleko skušenější a nese větší odpovědnost. Někdy může mít pravdu dcera a ne matka, i když matka porodila a vychovala pět dětí a dcera neví nic o životě. Ale pravda je přístupná všem a lez ji někdy zahlédnout i bez všech zkušeností. A stane se, že je zkušenost i na překážku poznání pravdy. Proto mluvíme o štěstí začátečníků. Proto máme pohádku „císařovy nové šaty“, kde jen dítě dovede říci, že císař je nahý.

Od toho, že má člověk duši a duše může nahlížet pravdu, která je u Boha, neodpomůže ani to, že starý řád postavíme na hlavu a řekneme, že pravdu mají vždy ti mladí a svěží. Hlasu mládí se dychtivě naslouchá pomalu již sto let a v podstatě vždy to byl omyl. Nacismus ve dvacátých letech i komunismus v padesátých letech byla hnutí, která skutečně dala příležitost zejména mladým lidem, měla podporu většiny mládeže. Katatrofální následky hnutí šedesátých let jako je rozklad rodinya dědičná chudoba téměř zničili západní svět, ke ketrému jsme právem vzhlíželi. Postavit tedy věci nahlavu a říci mládí vpřed je tedy ještě rychlejší cesta ke skáze, než asijská vláda voudatých mandarínů nebo venkovská vláda tlustých sedláků s pásem na břiše.

Potíž je v tom, že v každé chvíli kdokoliv může vidět víc pravdy, než já. Můj syn – nebo můj starý otec. Moje dcera – nebo moje stará matka. Nemůžeme říci „tchýně má vždycky pravdu“ ani „snacha má vždycky pravdu“. Obě mají svůj úkol, svou důstojnost, jejich pocity jsou stejně hluboké. Není rozhodčího, jen boj rozhodne. Člověk musí ten boj vést, pokud nemá jeho duše zemřít – nebo, kdo ví, co je horší – pokud nemá skončit ve výbucuhu hněvu, kdy už se jen mstí, kdy už jen che působit bolest.

Jedna z moudrostí, kterou dalo křesťanství našemu světu a z níž doteď žijeme je tak to, že víme o válce všech proti všem. A že každému dáváme právo vést osobní válku, protože každý z nás může mít někdy víc pravu, něž všichni ostatní. A proto se mnoha způsoby učíme vést válku čestně, s otevřeným hledím.

Podívejme se jen, co učíme děti: Dívej se do očí tomu, s kým mluvíš. To je přesně to, co se třeba v Asii dětem důrazně zakazuje. Protože u všech živých tvorů je přímý pohled do očí druhého přípravou k útoku – až potkáte v lese medvěda, rozhodně se mu do očí nedívejte. Učíme děti stát rovně, s vypjatou hrudí a rukama v otevřeném postoji – přesně tak se k sobě přibližují hospodští rváči. Na pozdrav si podáváme ruku – to zdaleka není způsob pozdravu běžný ve všeh dobách a na všech místech – protože tím pozdravem ukazujeme: Teď nemám v ruce zbraň. Teď s tebou bojovat nebudu. Což nevysloveně znamená: Jindy jí v ruce mám a pokud o něco půjde, bojovat s tebou budu. V přátelském kruhu si přiťukáváme nápoji, aby se jakoby naše nápoje smýsily – na znamení toho, že tentokrát jsme druhému nepodali otrávenou číši. Což nevysloveně znamená, že bychom to jindy udělat mohli.

Přiznáváme tak každému právo vést osobní válku – protože pravda je důležitější než pokoj. A on by někdy mohl mít větší pravdu, než máme my všichni dohromady. Ovšem to také znamená, že druhý ten boj opravdu musí vést, musí ho myslet vážně. Pokud chce někdo vyhrát spor, musí skutečně víc vědět. Jinak bude právem poražen. Pokud chce mladý člověk stát na vlastních nohách, musí opravdu stát na vlastních nohách a dokázat se uživit. Pokud rodič řekne „dokud u nás bydlíš, budeš dělat, co ti řekneme“, musí být připraven na to, že jednou u nich dítě bydlet nebude – a také nebude dělat, co se mu řekne; nanejvýš si může poslechnout dobrou radu a sám zvážit, jak s ní naloží. Jako se dítě musí opravdově chystat žít bez rodičů, rodiče se musí nachsytat na chvíli, kdy budou důstojně žít bez dětí.

Pokud je můj osobní zápas skutečně zápas za pravdu, musím ho toužit vyhrát. A pokud chci vyhrát, musím znát své síly. Musím vědět, co si mohu kdy dovolit. Nemohu si vše vykřičet, nemohu si vše vyplakat, musím nashromáždit skutečné síly. I kdybych třeba nějaké věci rozuměl lépe než všichni ti, kteří ji vystudovali, přece je stěží porazím, dokud sám věc nevystuduji. Pokud bych dovedl věci vést lépe než všichni ostatní, nevyhraji, dokud nezískám důvěru těch, kteří by mě měli poslechnout. Pokud si myslím, že bych něco dělal lépe, než druzí – nezbývá mi, než to skutečně dělat lépe, než druzí.

Tato slova si připomínáme v den, kdy Kristus slavnostně vjel do Jeruzaléma a prohlásil se tak mlčky za krále Židů. Nemusel sám říci nic, protože to bylo jasné všem, a všichni to volali – kdyby nevolali, volalo by to i kamení. A nic si nedělal z toho, co mu říkali, že tím prakticky vyhlásil válku Římu a císaři. My víme, že ve svém boji zvítězil. Kde je císař, kde je Řím? Ale Kristus žije jako vítěz nad světem, smrtí i ďáblem. Amen

272, 1–3
Ohlášení: 
289, 1–4
Přímluvná modlitba: Prosme v pokoji Pána: Pane, smiluj se. / Za pokoj Boží a za spásu svých duší prosme Pána! / Za mír celého světa, za prospěch svatých Božích církví a za jednotu všech prosme Pána! / Za tento dům modlitby, za ty, kdo do něho vstupují ve víře, zbožnosti a Boží bázni, prosme Pána! / Za pastýře církví, za jejich rozhodování a službu v Kristu, za všechen Boží lid a ty, kdo konají dílo Páně, prosme Pána! / Za představitele států a za všechny, kdo spravují veřejné záležitosti, prosme Pána! / Za toto město (obec), za tuto zemi a všechny země a za všechny křesťany, kteří v nich bydlí, prosme Pána! / Za příhodná léta, za bohatou sklizeň, za pokojné časy prosme Pána! / Za všechny, kdo jsou na cestách, za nemocné, zarmoucené, vězně, za jejich spásu prosme Pána! / Za vysvobození ze všech zármutků, pohrom, nebezpečí a tísně prosme Pána! / Pomoz nám, zachraň nás, smiluj se nad námi, Bože, zachovávej nás svou milostí. Spojeni ve víře s církví zvítězilou sami sebe i druh druha a celý náš život svěřme Kristu, našemu Pánu. / Tobě, Pane! Neboť tobě patří všechna sláva a čest a klanění, Otci i Synu i Duchu svatému, nyní i vždycky a na věky věků. Amen
Poslání: Efezským 6, 10–17
Požehnání: Prosím, Hospodine, pomoz! Prosím, Hospodine, dopřej zdaru! Požehnaný, jenž přichází v Hospodinově jménu. Žehnáme vám z Hospodinova domu. Hospodin je Bůh, dává nám světlo. Slavte svátek ratolestí, k rohům oltáře se ubírejte. Požehnej vás Všemohoucí …
579