Introitus: Žalm 10
Pozdrav: Milosrdenství, pokoj a láska ať se vám rozhojní! Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách masopustní neděle.
67
Vstupní modlitba: Nebeský Otče, Ty jsi nád do dnešního dne zachoval naživu, od všech nepřátel ochránil a daroval nám pokoj. Tebe v tento čas prosíme, aby si nás ochránil od nás samých. Od naší pošetilosti, lenosti i prudkosti, od všeho, čím sami sobě škodíme. Dej, ať sami sebe pravdivě nahlédneme, dej, ať před vlastní slabostí nepropadáme zoufalstvím, ale všechnu sílu čerpáme od Tebe, neboť víme, že jsi za nás dal oběť nejcennější, svého jediného Syna. Dej, ať se mu každého dne více podobáme, ať žijeme v tomto světě každého dne stále lépe a lépe a proměňujeme se v podobu Tvého Syna. Tobě, tvému Synu i Duchu svatému, jenž z Tebe i tvého Syna vychází, sláva na věky. Amen
1. čtení: Ezechiel 22, 1–16
284
2. čtení: Lukáš 12, 8–10

Tomu, kdo se rouhá proti Duchu svatému, odpuštěno nebude. Jediná věta, která se v ještě příkřejší podobě nachází v Matoušově a Markově evangeliu. Jen jediná věta, která však mnohé alespoň na čas přivedla do sklíčenosti a zoufalství. Jen to jediné nejde odpustit – ale co když jsem se tohoto jediné hříchu dopustil právě já?

Nebo, jak který člověk. Důrazná varování mají problematický účinek. Jsou určena lidem, kteří se nad sebou moc nezamýšlejí – ale ti se právě nad nimi dále moc nezamýšlejí, zase to po nich zteče. „Toto je jistě určeno těm druhým“, myslí si. Kdežto lidé, kteří se nad sebou zamýšlejí i bez toho, že by je někdo pobízel, kteří jsou na sebe přísní a spíše by jim prospělo, kdyby si přiznali, že něco dělají také dobře, že mají také dobré vlastnosti, ty si důrazná varování vezmou velmi k srdci a trápí se jimi ještě více.

Na tom vidíme, že je církev nutná. Ke čtení Písma potřebujeme ještě pohled druhých lidí, bratří a sester. A potřebujeme věřit, že skrze ně Duch svatý promlouvá. Ostatně, k většině lidí mluvil Duch především skrze druhé lidi – ústy proroků, apoštolů, poslouchali kázání Krista, jež se pro nás stal člověkem. Nečteme v Písmu mnoho o tom, že by někdo došel k pravému poznání skrze nějaké vnitřní zjevení, skrze vlastní pochopení. Vždy v cíkrvi jedni druhým slouží a komu se dostane zjevení od Boha, má ne kvůli sobě, ale aby je sděloval druhým. Tak Duch koná.

Kdo tedy má dojem, že jeho hřích nejde odpustit, ať se zeptá bratří a sester: Co by se s tím dalo dělat? Je to skutečně tak vážné, jak se zdá? Člověk, který nevěří, že by k němu Bůh mohl promluvit skrz pokřtěné ve stejné jméno Kristovo končí buď lhostejností, nebo zoufalstvím. Právě ani velká svědomitost nestačí k tomu, aby člověk mohl být křesťanem bez církve. I v tom, že se člověk za vše odsuzuje je jistá pýcha. Protože není schopen přijmout slova odpuštění a utěšení od lidí, protože je považuje za podřadnější, než je on sám, i když si to není schopen přiznat. Nepřipouští, že by Duch Boží mluvil i k někomu jinému, než k němu samému.

Když se znovu podíváme, co je v evangeliu napsáno, vidíme, že Kristus jen o verš víše mluví o tom, že kdo jej zapře, bude zapřen před Božími anděly. V Lukášově evangeliu jsou pak výroky Ježíšovy uspořádány tak, že jeden brání příliš zúženému pochopení verše předchozího. Hned po řeči o zapření je tedy řečeno: Každému, kdo řekne slovo proti Synu člověka, bude odpuštěno. Tedy, i po odpadnutí je cesta k návratu.

Vše, dokonce zapření Krista, je možné odpustit. Ve čtvrtém století, v době pronásledování církve za Diokleciána, zapřeli Krista i mnozí biskupové a vydali ke spálení knihy Písma, knihy evangelií. Církev, ač jí to přineslo rozdělení, nakonec jako celek rozhodla přijmout je zpět, někteří se dokonce znovu ujali svých úřadů, protože k tomu prostě stále měli obdarování. Milost Boží je tedy skutečně velká.

Ale – a proto právě Kristus zase dodává slova o rouhání proti Duchu svatému – Boží milost nejde brát jako Boží slabost. Je to Duch svatý, kdo nám nejdříve vůbec dává poznat, že jsme udělali něco zlého. Kdo v nás vzbuzuje smutek na naším hříchem a touhu navrátit se k Bohu. Duch svatý nám dává poznat, že každou nepřízeň, mrzutost i trápení je možné vystát a přečkat – jen vlastní hřích, vlastní vinu vystát nejde. V Duchu svatém souhlasíme s vlastním odsouzením, v Duchu svatém pokorně očekáváme odpuštění.

Pokud však začneme brát odpuštění jako něco, co nám Bůh dluží, co nám musí dát, protože už prostě takový je – pak se u nás Bůh posouvá na poslední místo v důležitosti. Pořád totiž musíme z praktických důvodů myslet na to, abychom si to s tím nebo onním člověkem nerozházeli. Nejvíce pak musíme brát ohled právě na ty, o kterých víme, že prostě neodpouštějí. Že nám rozhodně vrátí, co jsme jim provedli. Že nás určitě rozdrtí, pokud jim neuhneme z cesty. Ti se stanou našimi skutečnými pány. Ti, kteří nikdy neodpuštějí, se stanou ve skutečnosti nejdůležitějšími osobami našeho života. Ti nejvíce nemilosrdní nejvíce určují náš život. Bůh, ten musí odpustit přece vždycky. Neohrožuje nás, tedy je nepodstatný.

A časem nabudeme dojmu, že vlastně Boží odpuštění ani nepotřebujeme. Bůh ho přece dává automaticky. Jeho hrozba vlastně není žádná hrozba, protože hrozba, která se nikdy nenaplní, to je vlastně jen zástěrka bezmocnosti. A vlastně, pokud Bůh není žádnou hrozbou, pokud automaticky dává spásu a věčný život všem, tak jaký důvod se o něj nějak osobně zajímat? Nezajímá vás vlastně, kdo vám odemkne dveře hotelového pokoje, který už máte zaplacený. Kdo je ten, kdo vás vpouští do golfového areálu v klubu, kde jste členem. Už je to všechno automaticky vaše tak jako tak.

Zkrátka, ačkoliv každý hřích jde odpustit, nejde hřešit donekonečna. Každým hříchem, nad kterým člověk nakonec mávne rukou, se člověk mění. Stává se o něco málo citlivějším k hlasu Ducha svatého ve svém nitru. A jednou může nastat chvíle, kdy pro něj Boží odpuštění ztratí veškěrou cenu. Kdy přestane chápat, proč by měl o něco takového vůbec stát. A jako o Duchu svatém platí, že „Vítr vane kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje.“, jako je těžké přesně popsat a vystihnout, kdy Duch Boží působí, tak také nejde přesně říci, v kterou chvíli už člověk překročil hranici, za kterou není možné se vrátit.

U lidí, kteří věnovali svůj život mučení a ponižování druhých neslyšíme zrovna často o jejich obrácení. O kolika obrácených dozorcích z koncentráku, o kolika nacistech na vrcholu moci jsme kdy slyšeli, že by se obrátili? Asi i oni by mohli – jenže tito lidé o žádné odputění ani nestojí. Bůh sám ví, zda je někdo takový. Určitý obrázek si však udělat můžeme. Není dobré poddávat se hříchu – protože jednoho dne už člověka žádné odpuštění prostě nezajímá, i když by ho třeba ještě mohl získat. A to je to rouhání Duchu.

Kdežto právě to, že člověka trápí, zda se rouhání proti Duchu svatému nedopustil je jeden z nejjjasnějších důkazů, že se ho opravdu nedopustil. To velmi přesně řekl vloni zesnulý reformovaný theolog Robert Sproul a myslím, že i on má Ducha Božího. Věřme tedy, že Duch svatý je v církvi při díle. Že od našich bratří a sester můžeme slyšet něco podstatného, že jejich napomínání má svou váhu – a stejně tak to, čím nás těší a uklidňují. Nikdo z nás sám sobě nežije, nikdo z nás sám sobě neumírá. Amen

Modlitba po kázání: 
271
Ohlášení: 
399, 1–7
Přímluvná modlitba: Nebeský Otče, prosíme Tě v tento čas zvláště za Ty, kdo touží napravit svůj život a nemají k tomu sil. Pane, Ty sám jim dej sílu. Prosíme Tě za všehny, kdo touží sami sebe překonat a posílit v tom, v čem jsou salbí, kteří touží nabýt nových schopností a ctností, které jim dosud chyběly, kteří se chtějí naučit něčemu novému. Skloň se ke každému z nás, věříme, že co se lidem zdá nepodstatné ale člověk se tím trápí, v tom Ty se, Pane, slitováváš. Dej, Pane, abychom dobře využili čas, který nastává, abychom jej nepromarnili, a za čas Ti vzdávali díky, protože jsme se stali silnějšími. Buď s námi, Pane, buď nám každého dne útěchou. Otevři nám oči a proměň naše srdce, abychom se upřímně radovali z každého, kdo činí pokroky, kdo se mění k lepšímu. Vyslzš nás, když se k Tobě modlíme: Otče náš…
Poslání: 1 Petrův 2, 1–10
Požehnání: Přijměte požehnání slovy apoštola Jana: Píšu vám, děti, že jsou vám odpuštěny hříchy pro jeho jméno. Píšu vám, otcové, že jste poznali toho, který je od počátku. Píšu vám, mládenci, že jste zvítězili nad Zlým. Napsal jsem vám, děti, že jste poznali Otce. Napsal jsem vám, otcové, že jste poznali toho, který jest od počátku. Napsal jsem vám, mládenci, že jste silní a slovo Boží ve vás zůstává, a tak jste zvítězili nad Zlým. Požehnej vás všechny Všemohoucí Bůh Otec i Syn i Duch svatý. Amen
489