Introitus: Žalm 90, 1–15
Pozdrav: Naše pomoc je ve jménu Hospodina; on učinil nebesa i zemi. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 10. neděle po Trojici.
515, 1–4,8–10
Vstupní modlitba: Hospodine Bože, štědrý dárce milosti, Ty jsi nás stvořil, Ty udržuješ náš život a vedeš nás; buď stále s námi a slyš naše prosby: obnovuj v nás a udržuj svou milost, kterou jsme od tebe přijali. Skrze tvého Syna, jenž nesl náš úděl v tomto světě a po zásluze od Tebe přijal království, moc i slávu na věky věků. Amen
1. čtení: Deuteronomium 1, 19–40
368
2. čtení: Lukáš 13, 1–7

Již v Ježíšově čase měli lidé zálibu ve zprávách o krvavých zločinech a o katastrofách. Dávno před internetem, televizí a rozhlasem, ještě před tistěnými novinami poslouchali lidé u nás na trzích kramářské písně, které pojednávaly výhradně o krvavých bitvách a výstředních vraždách. V době, kdy lidé za život nedošli dál než do sousední vesnice je z toho velkého světa zajímaly právě jen zlé zprávy. Dnešní čas se tedy nijak neliší, ba skoro bych řekl, že tragédie a násilí možná dnes tvoří menší část zpráv, než tomu bylo zvykem před dvěma sty lety.

Zprávy o hrůzách světa zpravidla zajímají více lidi mírumilovnějšího, pokojnějšího založení a lidi zranitelnější. O nejnovější vraždě či výbuchu skladu paliv se nejspíše dozvíte od staršího člověka nebo od ženy. Málokdy je jako první téma hovoru nadhodí třicetiletý muž v plné síle. Jednomu nejde do hlavy, proč lidé znepokojení takovými zprávami zároveň takové zprávy soustavně sledují.

Nejprostší důvod je, že lidé zranitelnější mají více důvodů být ostražití k různým nebezpečím. Je to v zásadě rozumné počínání: Převážná většina válečných obětí jsou mladí muži, ten druh lidí, kteří si nebezpečí připouštějí nejméně. Podobně jsou nejčastější obětí násilné kriminality a různých neštěstí na stavbách a v průmyslu. Možná stojí celá věc obráceně: Jste-li muž mezi dvaceti a třiceti, máte nejmenší důvod sám sebe děsit zprávami o válkách, kalamtitách a násilí, protože jste jejich nejpravděpodobnější obětí. Co je svět světem, ženy, děti a straci mají kupodivu největší šanci přežít. Společnost nejsnáze obětuje či zahubí mladé muže.

Pánu Ježíši Kristu je ve chvíli, kdy k němu přijdou se zprávou o Galilejcích něco kolem třiceti. A již ví, že bude v Jeruzalémě obětován staršími svého národa. Ženy nad ním budou plakat. Proto jakoby v jeho odpovědi bylo nepřímo vysloveno: „A co se divíte? Tak to na světě chodí.“ Kristus se nestal člověkem nadarmo. Ale měl zkušenost jednotlivého člověka, Žida kolem třiceti let z rodiny kvalifikovaného řemeslníka. Můžeme si vymyslet svět bez násilí, bez katastrof. A pak si stěžovat Bohu, že takový není. Ale takový svět si můžeme vysnít jen proto, že od nás díky našemu věku či pohlaví nikdo nečeká, že se někde budeme prát nebo že budeme někde lézt po lešení na stavbě. Ale když je vám třicet, lidé jsou asi nejméně znepokojeni, že vás někdo praští pěstí – kdyby to bylo dítě, žena nebo stařec, je to přirozeně horší. Když je vám třicet, tak jste ten, kdo by měl vylézt na lešení. Nemůžete tam za sebe poslat ženu, dítě nebo starce, Díky tomu, kým Ježíš v tu chvíli je, není překvapen, že svět je drsný. Nejsnáze se o tom, že by svět měl být lepší, uvažuje těm, kteří jeho drsnost nemusí přímo řešit. Protože je někdo chrání, protože podvědomě spoléhají, že s nebezpečím se první bude potýkat někdo jiný. Pro Ježíše, kterého za chvilku čeká ukřižování, je problém teď a tady. Nemá čas přemýšlet o lepším světě.

Druhý důvod, proč lidé hltají zprávy o katastrofách může být podobný důvodu, proč se obvykle rádi díváme z okna svého domova na déšť, na bouřku: Náš domov je tím náhle cennější, že máme dům vyhlíží pči té činně venku daleko rozuměji. Každá zpráva o neštěstí je tak nečekaně silným pokušením říci si: Jim se to stalo, protože byli méně rozumní, než já. Lezli, kam neměli, říkali, co neměli. Vina je oběť. Moje vlastní rozumnost či mravnost mě zachránila od toho všeho zla.

Tím více si toto člověk říká, čím více je odstíněn od skutečných problémů. Tím více, čím více by měl místo toho vzdát Bohu díky za druhé lidi, kteří za něj postpují nebezpečí a náročné úkoly. Kdežto čím více se člověk setkává s drsnou realitou, tím více má sklon zůstat u pouhého: Děkuji Ti, Pane Bože, že se to nestalo mě. Protože nejsem lepší, než druzí lidé. Čím více je člověk vystaven nebezpečí, tím více si připadá jako ten fíkovník, který dostal ještě další šanci.

Když umírá diakon Štěpán, první mučedník, člověk, který se staral o vdovy a neohroženě kázal, modlí se: Pane Ježíši, přijmi mého ducha. Nestěžuje si: Proč se mi tohle stalo. Dávno ví, že svět takový prostě je. Ty vdovy sami mu o tom nejspíše řekli hodně. V těch mnoha sporech o evangelium, během svého procesu poznal, jací jsou lidé. Modlí se za to, aby byl ještě jiný svět, protože poznal, jaký je tento svět a jaký vždy byl a bude. Ale především ví, že sám přispěl a přispívá k bídě tohoto světa. Že není samozřejmé, že jej Ježíš přijme. Nezanedbal kvůli kázání ty vdovy? Nezanedbal kcůli vdovám to kázání? Nešlo konečně někdy stranou obojí? Kdo může najednou složit účty za svůj život a říci: Nenalézám chyb. Jistě nikdo z těch, kdo skutečně mají nějaký důležitý úkol, kdo se snaží plnit své povinnosti.

A tak se Ježíš vlastně ptá: Proč vás děsí ta náhlá smrt? Protože pokládáte svět za spravedlivý. Ale to jen proto, že někdo jiný za vás snáší nespravedlnost světa. Protože jste si dosud nezvykli, jak nespravedlivý je svět, protože nic neděláte. A protože se domníváte, že svět je spravedlivý, ani nemáte důvod toužebně věřit ve svět budoucí, v nové stvoření, v nový Jeruzalém, kde přebývá spravedlnost. Nedělali jste dosud mnoho dobrého, tak dobrého, aby vás to samo přesvědčilo: Ttoto dorbé dílo musí přetrvat u Boha, protože je dobré. Nemáte nic, co by měl Bůh zachovat na věčnosti.

Proto čiňte pokání. A opravdu čiňte. Jednejte tak, abyste mohli v den své smrti říci: Alespoň toto, Bože Hospodine, alespoň toto jsem vykonal. Pokud se skutečně upřímně pokusíte jednat správně, pak zjistíte, že takové dílo je vždycky nedokončené. Pak budete doufat, že Bůh se skutečně slitovává a odpuští a jiného Boha chtít ani nebudete. Pak budete vědět, že dílo každého spravedlivého je vždy nedokončené a je vlastně jedno, kdy před Boží tváří stane. Spravedlivý se pokouší o to nejlepší, ale stejně je to Bůh, kdo to musí dokončit. Kdo, jak věříme, se slitovává. Amen

Modlitba po kázání: 
67
Ohlášení: 
176
Přímluvná modlitba: Nebeský Otče, prosíme Tě dnes především za všechny, kdo kvůli nám podstupují nebezpečí: Za všechny, kdo nás chrání od lidí násilných a zlovolných, od nepřátel, od ohně i záplavy, kdo léčí naše nemoci a zachraňují životy. Dopřej jim zdaru a dej, ať se jim dostane od lidí zasloužené úcty. Posiluj je v jejich slabostech a odpouštěj jim provinění. Prosíme Tě za všechny, kdo těžce pracují, abys je chránil od úrazu, dal jim spatřit ovoce jejich díla, dal jim dojít odpočinutí i sparvedlivé mzdy. Jeden za druhého Tě prosíme ve všech těžkostech a starostech, které jsou nad naše síly. Ukaž nám, Pane, cestu, dej nalézt řešení. K Tobě voláme slovy Tvého Syna: Otče náš…
Poslání: Kazatel 7, 1–14
Požehnání: Nechť se na tvých služebnících ukáže tvé dílo a tvá důstojnost na jejich synech! Vlídnost Panovníka, Boha našeho, buď s námi. Upevni nám dílo našich rukou, dílo našich rukou učiň pevným! Požehnej vás Všemohoucí…
550