Introitus: Žalm 17, 6–15
Pozdrav: Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 16. neděle po Trojici.
579
Vstupní modlitba: Bože Hospodine, Tys všechno stvořil a všechno řídíš; ujmi se nás, ať poznáme tvou moc a dobrotu, a dej nám sílu, abychom ti mohli sloužit nerozděleným srdcem a nybli v Tobě jistoty. Prosíme o to skrze tvého Syna, našeho Pána Ježíše Krista, který s Tebou a s Duchem svatým žije a kraluje jako jeden Bůh na věky věků. Amen
1. čtení: Deuteronomium 30, 11–20
690
2. čtení: Lukáš 13, 22–30

Když měl apoštol Pavel shrnout svou víru před římskými místodržícími, vzdělanými pohany, říká: „Věřím všemu, co je napsáno v zákoně Mojžíšově a v prorockých knihách, a tak jako oni mám naději v Bohu, že jednou spravedliví i nespravedliví vstanou k soudu. Proto i já se vždy snažím zachovat neporušené svědomí před Bohem i lidmi.“ Cílem je tedy obstát na soudu a dosáhnout věčného života.

Většině náboženství o věčný život nejde. Mnoho znamenal snad jen pro Egypťany. Jinak, staří Babyloňané, Řekové a jiní pohané si život po tomto životě představovali jako šedý a nudný, jak víme třeba z Odyseovy návštěvy v podsvětí. Cílem byl tento život. V hinduismu a buddhismu následuje jen další převtělení o něco horší či lepší a tak milionkrát za sebou se stále stejné otrávenosti životem. Cílem je dosáhnout netečnosti již v tomto životě a konečným cílem prostě nebýt. Ráj muslimů slibu věci, které by si člověk při dostaku peněz a nedostaku vkusu mohl pořídit již v tomto světě. Křesťanství a židovství, kde člověk usiluje o nepředstavitelně lepší život budoucí je mezi náboženstvími výjimka.

Křesťanství mnozí vyčítají, že odsouvá pravý život někam na věčnost a znevažuje tak tento život. To není logické: Pro pohany má to, jak žijí, důsledek tak 80–90 let, kolik tak člověk žije. Pro nás má tento život důsledek na věky věků. Pro koho je tedy tento život důležitější? Pro toho, komu jím začíná věčnost, nebo pro toho, komu za chvíli skončí a důsledek nebude žádný? Jistě že mi život bereme vážněji.

Kdosi se Ježíše zeptal: „Pane, je opravdu málo těch, kteří budou spaseni?“ Jistě se ptal za mnohé, ta otázka jeksi visela ve vzduchu. Proč lidi vlastně napadalo, že spasených bude opravdu málo? Protože brali život vážně.

Pohané, kteří mají jen tento život, mají rádi slova jako: „Nemohl jsem dělat nic jiného. Co mi zývalo, Tak to muselo být. To je osud.“ Ale kdo má vyhlídku na věčný život ví, že ve srovnání s věčností v tomto životě není nic nutné. Téměř všeho se nakonec člověk může vzdát, protože to a mnohem víc získá na věčnosti. Téměř vše může snést, protože to nepotrvá věčně a vše se mu vynahradí.

Jenže člověk není ochoten na některé věci čekat ani rok. Co rok – ani tři měsíce. Cokoliv dosažitelného by člověk dělal soustavně tři měsíce, zaznamená za tu dobu dost významný prokrok, aby už nepřestal. Ale ani o to se většinou nepokusíme. Nepohodlí nesnese člověk ani den. Vezměmě třeba, že půst obvykle trval jen do večera – jen do večera nic nevzít do úst uže je u člověka úctyhodný výkon. Lidé tedy berou, o co se nezasloužili, chlubí se tím, čeho nedosáhli. To v Ježíšově době každý alespoň tušil. Lidé nebrali život vážně, i když na něm záleí věčnost.

Přitom, Bůh jistě někoho spasí. Zaslíbil tak v Písmu? Ale koho? Když u nikoho nelze nalézt dokonalost ale při bližším pohledu dojdeme časem skoro u každého k pomerně vážnému mrhání životem a k poměrně vážným přestoupením, pak se spása týká asi nějakých pár lidí, které neznáme. Možná těch, které dává za příklad bible a pár význačných morálních hrdinů, o kterých se vypráví (dokud o nich nevyjde najevo nějaká špatnost). A snad nastane i nějaké překvapení. A snad i já budu to překvapení, říkal si člověk v úzkosti a vlastně v zoufalství.

V takovém smýšlení sestrvává z části novodobé katolictví (nebylo tomu tak ovšem vždy). Tedy v této stálé nejistotě o spáse. Tím jediným se vlastně od katolíků zásadně lišíme a proto jsme církev evngelická. Kdežto katolictví se ve smýšlení o spáse vrací z části před evangelium; ač jistě spolu s námi věří v Krista, o spáse smýšlejí jako židé.

Kristus říká: „mnozí, pravím vám, se budou snažit vejít, ale nebudou schopni“. Tedy, někteří spaseni nebudou. Kristus říká něco jiného, než jak smýšlejí mnozí pravoslavní, kteří zcela nebiblicky zastávají spásu všech. Ne všichni budou spaseni. Ničemný život znamená nedozírné riziko, člověk riskuje věčnost.

Proto nečekejte, jak to nakonec dopadne. Jaké bodování provede Bůh nakonec. Jistě; „přijdou od východu i západu, od severu i jihu, a budou stolovat v Božím království. Hle, jsou poslední, kteří budou první, a jsou první, kteří budou poslední.“ Boží soud přinese jistá překvapení. Ale je naprosto neorzumné, jaksi, sebevražedné, čekat, jak to nakonec Bůh na soudu rozlouskne, oboduje. Co bude stačit, co ne.

Vejděte už teď! Otázka totiž nestojí tak, zda spásy dojde jen málo lidí. Kristus to zde neříká, ale podle jiných míst Písma jde hádat, že jeich bude spíš hodně. Apoštol Jan ve svém listě píše: Přikázání nejsou těžká. A ve Zjevení Janově vidíme nespočentý zástup spravedlivých. Asi hodně lidí, řekl bych, dojde spásy. Ale! Ale právě dost bude i těch, kteří spásy nedojdou. To riziko je velké. Nemohu čekat, jak to nakonec dopadne. Je třeba vejít už teď.

Úzkými dveřmi. Za prvé, být v církvi. Která je malá, zdá se bezvýznamná, nejeví se nějak, že by co podstatného na světě měnila. Ale založil ji Kristus. Takže se zdá divné se v pár lidech scházet. Ale Kristus tak určil. Na všením člověku Petrovi, nijak zvláštním, ji založil a zaslíbil, že ji brány pekel nepřemohou. Stojí tedy asi do ní vejít, to už je nějaké ujištění.

Stojí za to konat, co mám konat. Ostatně, lidé mi to připomínají, povinnosti na mne často sami křičí. Není v tom mnoho slavného. Je to jako vejít zadními dvířky, kudy se z domu vynáší smetí. A někdy ještě míň. Někdy – i když to platí jen pro málo lidí, ale přece – někdy je v mých možnostech jen věci nezhoršovat. To není moc povzbudivý úkol. Ale jak řekl Kristus, dveře jsou úzké, nenápadné.

Navrch, má-li člověk opravdu věřit, že je skutečně vevnitř, nemůže zapírat svá selhání. Bůh to přece vidí. Jenže s každým selháním ztrácí člověk sebevědomí, že se mu příště něco povede. Je těžké vyznávat hříchy, protože to bere člověku sebevědomí k tomu, co by měl další den nebo dokonce v příští hodině vykonat. Ale, dveře jsou úzké. Člověk balancuje mezi pýchou a zoufalstvím a musí mezi nimi nějak projít. Nemůže si myslet že je venitř, že je ve společenství s Bohem, když svoje viny, jež Bůh jistě vidí, vidět nechce. Nemůže se zase vinou nechat zlomit, protože by pak nic dobrého neudělal. A tahle úzká cesta mezi pýchou a zoufalstvím je skutečně dosti težká. To se mnohým nepodaří.

Nicméně, vejít jistě jde. Je třeba konat i to, co se zdá všední, na všedních věcech stojí překvapivě mnoho dobrého. Třeba to, co se zdá obyčjené mne ve skutečnosti posouvá velmi dopředu. Je třeba neutíkat před vlastním selháním, i když mě vyznaná vina hodí o mnoho let mého snažení dozadu, i když se bude zdát, že přiznáním viny zahodím vše, co jsem dosud vykonal. Mnozí první budou poslední, ale budou pořád vevnitř.

Ač tedy veškeré naše spása je odvislá od Kristovi oběti, dává se nám zadarmo a zase žádnými skutky spásu získat nelze, přece jednejme a mluvme tak, aby naše vlastní slova a skutky nám svědčili o tom, že jsme už vevnitř, mezi vyvolenými. Bylo by bláhové čekat na výsledek až s tím, až hospodář zavře dveře. Amen

Modlitba po kázání: 
399, 1–6
Ohlášení: 
398, 7–13
Přímluvná modlitba: Sjednoceni v Duchu svatém a ve společenství se všemi spravedlivými od počátku světa, se svatými patriarchy a proroky, apoštoly a mučedníky, vyznavači a učiteli, prosme všemohoucího Boha, našeho nebeského Otce: Bože, vyslyš nás! / Pamatuj, Bože, na svou svatou, obecnou a apoštolskou církev po celém světě a uděl jí svůj pokoj, neboť ona je tvůj lid, vykoupený předrahou krví tvého Krista, a upevni ji až do skonání věků. / Pamatuj, Bože, na ty, kdo ve tvých svatých církvích konají dobré skutky, na ty, kdo pamatují na chudé, a odplať jim štědře svými dary duchovními; za pozemské jim dej nebeské, za časné věčné, za pomíjející nepomíjející. / Pamatuj, Bože, na ty, kdo vládnou, a vlož jim do srdce dobro a pokoj, abychom žili život pokojný a tichý, zbožný a svatý. / Pamatuj, Bože, na všechny přítomné i na ty, kdo nemohli přijít a smiluj se nad nimi i nad námi: domy naplň vším potřebným; manželství zachovej v pokoji a svornosti; děti nakrm, mládež vychovej, starce podepři; malomyslné potěš, rozptýlené shromáždi; zbloudilé přiveď na pravou cestu; putuj s poutníky; zastaň se vdov; chraň sirotky; zajatce vysvoboď; nemocné uzdrav; a všem, kdo mají zármutek, bídu a nouzi nebo jsou v nebezpečí, ukaž své veliké slitování. / Pamatuj, Bože, na ty, kdo nás milují, a na ty, kdo nás nenávidí, a na ty, kdo se svěřili do našich modliteb. / A na všechen svůj lid, Bože, pamatuj, na všechny vylij svou bohatou milost a všem dej, co potřebují ke spáse. Pamatuj, Bože, také na ty, které jsme nejmenovali, protože je neznáme nebo protože jsme na ně zapomněli, neboť ty znáš život i jméno každého člověka, tys pomoc těch, kdo jsou bez pomoci, naděje těch, kdo už nemají žádnou naději, tys spása těch, kdo jsou uprostřed bouře, tys přístav těch, kdo se plaví, tys lék pro všechny nemocné, ty víš o každém, zač prosí a co ho tísní, buď tedy všechno všem. / Pamatuj, Bože, na tuto obec (toto město) a ochraňuj ji (je), a chraň všechny obce (všechna města) od hladu, nemocí, zemětřesení, povodní, požárů a válek. / Pamatuj, Bože, zvlášť na jednotu svého lidu a na ty, kdo v něm stojí na odpovědných místech: zachovej nám je v pokoji a ve zdraví a dej, ať požívají úcty a ať dobře zvěstují slovo tvé pravdy. Pamatuj, Bože, na všechny kazatele a služebníky církve a nedopusť, aby byli zahanbeni ti, kdo slouží u tvého stolu. / Pamatuj, Bože, na nás na všechny, navštiv nás ve své dobrotě a zjev se nám ve svém hojném milosrdenství, dej nám příznivé počasí a dobrou úrodu a žehnej naší práci; učiň nás syny světla a přijmi nás do svého království; daruj nám svůj mír a svou lásku a dej, ať jedněmi ústy a jedním srdcem chválíme tvé svaté jméno. / Prosíme o to, Bože náš, dárce všech darů, skrze milosrdenství a lásku tvého jednorozeného Syna. Skrze něho tě chválíme a velebíme v jednotě tvého svatého a životodárného Ducha nyní i vždycky i na věky věků. Amen
Poslání: Římanům 8, 29–39
Požehnání: Hospodin trůnil nad potopou, Hospodin bude trůnit jako král navěky. Hospodin dává svému lidu sílu, Hospodin žehná svůj lid pokojem. Požehnej vás Všemohoucí…
406