Introitus: Žalm 119, 18–24
Pozdrav: Ve jménu Všemohoucího Boha Otce i Syna i Ducha svatého. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 19. neděle po Trojici.
119 III
Vstupní modlitba: Hospodine Bože, Ty jsi učinil člověka, prach ze země a pozvedl jej nad všechny tvory. Tebe prosíme, otevři dnes naše srdce a osvěť naši mysl, abychom nebyli před Tvou tváří nebyli shromážděni nadarmo, ale nabyli právého poznání. Abychom tak měli jeden pro druhého skutečné porozumění a Tobě vzdali upřímou chválu, skrze Krista, Tvého jednorozeného Syna, který s Tebou a s Duchem svatým žije a kraluje na věky věků. Amen
1. čtení: Genesis 32, 25–32
164
2. čtení: Lukáš 14, 1–6

Být stižen vodnatelností znamená být stále otelký. Jistě se při tom necítíte zvlášť dobře. Ale nejste v okamžitém ohrožení života. Kdežto v nádrži se člověk nebo vůl může utopit. A tak se mi nezdá, že by šlo ty dvě věci bez dalšího srovnávat. Ani dnes vás v sobotu nebi v neděli nebudou na pohotovosti léčit s vodnatelností. Řeknou vám: Nejde o akutní stav, přijďte ve všední den, ne v den sobotní.

Divím se tedy, že Ježíšovi nikdo nedovedl dát odpověď. Divím se, že mi nikod neřekl: To přece není to samé. Mohli se alespoň zeptat: Jak hlukoká je ta nádrž? Stačí tam ten syn nebo vůl? Jde o ohrožení života?

Farizeové totiž učinili, že pokud je ohrožen život, má člověk nejen možnosta, ale přímo povinnost porušit šabat. Nikdo tehdy netvrdil, že máme o šabatu někoho nechat utopit. Ale co když nádrž není hluboká, co když je tam jen po pás vody, nebo co když se dá přidržet stěn? Šabat trval jen do západu slunce, tak by tam dítě nebo zvíře šlo do té doby nechat. Ale samozřejmě, ani to by nikoho z nich ani nenapadlo. Pouhý šok dítěte nebo i zvířete by je pohnul k tomu, aby ho vytáhli. Jen proto, že je mu tam nepříjemně. Jen proto, že by to mohlo mít zdravotní následky. Ovšem i vodnatelnost je „jen“ nepříjemná. A „jen“ může mít vážné následky, nesusí.

A tak sice Ježíš užil zvláštního sorvnání: Náhlý pád dítěte či zvířete do studny. A proti tomu chonická nemoc. Není to to samé. Ale co stojí za povšimnutí: Když je nějaká věc spojená s šokem, jako pád od studny, nikdo nepochybuje, že je třeba jednat. Když je v ohrožení někdo viditelně slabý, nikdo neváhá jednat.

Ale když trápení trvá dlouho, snadno si každý řekne: A ono to ještě den počká. A když někdo není viditelně bezbranný, jako dítě nebo zvíře, sice si třeba také nemůže nijak pomoci, sice třeba také nemůže nalézt řešení. Ale přeto si říkáme: To počká. A tak je zcela správně, že člověk řeší rychlou akcí nesnáze dítěte nebo dokonce zvířete. Správné není, že člověk necítí nutkání ulevit člověku ze starostí, které ho sužují měsíce a roky, i když by tak mohl učinit bez větší námahy.

Když jsem zabíjel mladou husu v půli srpna, kdy už je na pohled k nerozeznání od staré, matky husy my málem vyklovaly oči. Když jsem mladou husu zařízl v září, sotva si toho všimly. V srpnu to pro ně ještě bylo dítě, v září už ne. Potřeba chránit mládě je vrozená všem trochu složitějším tvorům. I u nás se vyvíjí přirozeně. Kdo ji nemá, je prostě narušený, kdo ji má, je normální.

Bohu, jehož máme být obrzem, se blížíme teprve ve chvíli, kdy nám dojde, že bezradným může být člověk i v dospělosti. A že i když kvůli něčemu člověk neřve bolestí, přece se jeho dny se stále stejným trápením pořád mohou blížit peklu. Zkrátka, i pro dospělého, který zrovna přímo neumírá je třeba mít pochopení.

Jan Karafiát, první duchovní zprávce tohoto sboru, popisuje ve svých pamětech, jak šel ve svém pozdějším sboru na Valašku pokárat jednoho opilce ze sboru, který propíjel živobití celé své rodiny. Ten člověk se napravil a Karafiárovy pak řekl: Pane faráři, vy jste byl jediný ze všech lidí tady, komu nebylo jedno, že jsem opilec. Karafiát byl dosti příkrý člověk, ale právě tohle chápal: I dospělý může být bezradný jako dítě. Dobrého člověka nedělá jen to, že odpovídá činy na šok, na zjevnou hrůzu. Soucit není jen v citech, ale i v tom, že si v hlavě dovedeme spočítat, že je na tom někdo bědně.

Ježíš tedy nevytáhl tonoucího z ledové řeky, nevynesl stařenku s hořícího domu, nevytáhl dítě ze studny. Uzdravil někoho, kdo byl oteklý, kdo s tím ráno vstával a večer uléhal. Kdo profuněl celý den. Ale byl jen oteklý. Farizeje a zákonníky to nenutí k odpovědi.

Protože Ježíše nepozvali, aby se něco dozvěděli. Ale aby na něj dávali pozor. Uznávají moc jeho slova zástupy. Jeho moc vyhrávat v debatách. Také Ježíš uznává jejich postavení – přijal od nich přece pozvání na hostinu. Co farizeové nemohou uznat je Ježíšova moc proměnit srdce každého člověka. To by přece znamenalo, že i oni by se měli proměnit. Tudíž, že jim ještě něco schází k plnému lidství. Tito lidé jsou však sami se sebou spokojeni. Nenechali by topit v nádrži dítě, ba ani zvíře. Nejsou bezcitní, narušení. Stačí jim, čím jsou.

Bůh však stvořil člověka, aby byl jeho obrazem. Všimněme si „aby byl“; ještě jím úplně není. Je mnohem důležitější, čím se člověk stává, v co se proměňuje, kam se posunuje, než kým je. Vzbuzuje ve vás soucit dítě? Můžete si gratulovat, že nemáte žádný defekt, ale vyvinuly se u vás instinkty, které mají všichni savci. Je vám líto zvířátka? I šestiletému dítěti je líto zvířátka. Ale aby se člověk stával obrazem Božím, na to nestačí přirozené instinkty. Na to je potřeba trochu myslet a umět si trochu představit, jak je druhým lidem i bez toho, že by na první pohled vyvolávali rozechvění. Dospělý člověk nevystačí s tím, že se dojímá. Musí myslet.

A mám-li být komu ku pomoci, musím dobře zvažovat, zda moje rady a moje konání mohou skutečně fungovat. Musím být schopen si představit, jak asi věci skutečně dopadnou. To znamená mít před sebou otázku. A na otázku jde vždy odpovědět i špatně. Ale je lépe odpovědět špatně, než vůbec. To přece stále dělali Ježíšovi učedníci: Ptali se, když nerozuměli Ježíšovu počínání. Ptali se, když nechápali jeho slovo. A když dnes čteme jejich rozhovory s Ježíšem, přirozeně se nám zdají méně chytří, než on. Ale za cenu toho, že chvíli vypadali méně chytří, než někdo jiný, se něco důležitého dozvěděli. A stali se někým lepším, někým, kým dříve nebyli.

Ale u farizeů a zákonníků jsme se ani nedozvěděli, co si opravdu mysleli. Někdo z těch zákonníků mu měl natvrdo říci: V sobotu není dovolenou uzdravovat. Protože i nesprávný názor, pokud je s ním člověk ochoten jít jako s kůží na trh se může skrze důkazy a logiku proměnit ve vyšší poznání. A pochopení pro ty, pro které jsem ho dosud neměl. Je lépe být zarputilý a být Kristem poražen, jako ten Jákob u potoka Jabok, jako apoštolové Petr, Jan, Ondřej či Tomáš. Než se pokládat za stejně moudrého jako Kristus. Než mít sám sebe za někoho, koho Kristus už nemůže nic naučit. Lepší je prohrát s Kristem, než vyhrát ve vlastních očích. Amen

Modlitba po kázání: 
191
Ohlášení: Pavel Smetana
308
Přímluvná modlitba: Hospodine Bože, Ty život dávaš i bereš, ponižuješ i povyšuješ. Prosíme Tě dnes zvláště za všechny, kdo byli ve včerejších volbách Tebou ustanoveni jako předáci tohoto města i všech obcí v celé zemi. Dej, ať pamatují, že ty jsi Král králů a Pán pánů, ať rozhodují v bázni před Tebou. Požehnej jim, Pane, prosíme, v každém dobrém konání a dopřej jim zdaru. Tobě dnes zvláště děkujeme za život Tvého věrného služebníka Pavla Smetany, kterého jsi ustanovil za předtaveného naší církve a hojně mu požehnal. Dej, Pane, ať následujeme jeho dobrého příkladu. Utěš jeho rodinu a všechny zarmoucené jeho odchodem. Dej své církvi dobré pastýře, prohlubuj poznání všech služebníků církve, zapal jejich srdce, aby vedli svatou církev cestou apoštolského učení. Tebe prosíme za pokoj v našich rodinách, v tomto městě a v celé zemi. Smiluj se, Pane, nad námi všemi. Kdyrie eleison, Kriste eleison, Kyrie eleison. Amen
Poslání: Galatským 1, 10–16b
Požehnání: Pokoj bratřím i láska a víra od Boha Otce a Pána Ježíše Krista. Milost všem, kdo nepomíjející láskou milují našeho Pána Ježíše Krista. Amen