Introitus: Žalm 65
Pozdrav: Z jeho plnosti jsme byli obdarováni my všichni milostí za milostí. Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista. Amen Bratři a sestry, vítám vás všechny srdečně na bohoslužbách neděle díkůvzdání.
65
Vstupní modlitba: Bože Hospodine, náš Králi, od tebe pochází každý dobrý dar. Tobě vzdáváme díky, že letos opět vzešlo osení, bylo požato a shromážděno do sípek, že máme nadbytek chleba. Tobě vzdáváme díky, že dozrály lahodné plody, že se nasytíme masem. Tobě děkujeme, že můžeme v této zemi beze strachu před tváří všech oslavovat Tvé jméno, Tobě děkujeme, že jsi nám dopřál tolik svobody, jako mají en nemnozí. Odpusť nám, Pane, všechny příležitosti k dobrému jednání, které se nám sami nabízely, ale mi je nechali ležet ladem. Odpusť nám, Pane, všechny naše slova i činy, ve kterých jsme pohrdli tvými dobrými dary a dali se cestou vlastních smyšlenek. Posvěť nás, Pane, a ty sám buď naším hostitelem, skrze Krista, jenž s Tebou a s Duchem svatým žije a kraluje jako jeden Bůh, na věky věků. Amen
1. čtení: Přísloví 23, 1–11
548
2. čtení: Lukáš 14, 12–24

Když si člověk utrhne v lese malinu nebo si koupí párek v rohlíku, sní sice jídlo, ale neříkáme tomu oběd. Když si jen „něco“ o půlnoci vezme z lednice, neříkáme tomu večeře. K obědu nebo večeři zasedají lidé společně v určený čas.

Společné jídlo vždycky znamená, že se lidé musí trochu omezit. Musí jíst ve chvíli, která je k tomu určená, ne když se jim chce. Musí se začátkem jídla počkat na modlitbu, přípitek či přání dobré chuti. Musí jíst to, co se podává, ne to, na co mají zrovna největší chuť. Zároveň se ale obvykle podává něco lepšího; nikdo nedává k obědu malinu a k večeři misku oříšků.

Přijít na hostinu znamená chovat se podle pravidel a vzdát se tak části svobody. Ale vyplatí se to, člověk má zážitek, který si těžko může zařídit sám. A dávat oběd nebo věčeři znamená nepřímo brát lidem kus svobody. Ostatně ten člověk z podobenství říká nakonec svému služebníkovi „přinuť je, ať přijdou“. Ale když už někdo dotlačí lidi ke stolu, očekává se, že jim podá něco, co by si sami opatřit nemohli.

Nic není zadarmo. A za všechno, co vypadá jako zadarmo, platí člověk svobodou. Třeba v armádě dostanete zadarmo úplně všechno: Ubytování, tři vydatná jídla denně, výborné boty a oblečení až po ponožky. Ale spát i vstávat musíte na povel, i napít z lahve se můžete jen na povel a oblečení musí být všichni stejně; dokonce vyhrnout rukávy si můžete jen na povel. V naší zemi máte těžko šanci zažít větší nesvobodu, než v armádě – i ve vězení je víc svobody. Ale zase zažijete, co byste sami nikdy nezažili, takže kdo vydrží první týden, toho už to baví. Konečně, když je člověk malé dítě, tak také chodí spát podle toho, jak rozhodnou rodiče, jí kdy se mu řekne a co se mu řekne a obléká ho také někdo jiný. A stejně na ranné dětství lidé většinou spíše rádi vzpomínají.

Každopádně, kdo dává oběd nebo věčeři, tomu se ti, kteří sedají ke stolu, podřizují. Proto nakonec Zákon tak varuje před pohanskými ženami, mnohem více, než před muži. Protože žena jako hospodyně nakonec dává rytmus domu, určuje, jaké svátky se nakonec v domácnosti slaví – protože k nim chystá sváteční věčeři. Snáze uvidíte, že muž přijme víru ženy, než obráceně, to jen tak mimochodem. Každý, kdo dává oběd nebo večeři každopádně získává prastiž. Lidé chtějí být víc s ním, než někde jinde, je důležitý.

Kristus nejdříve vyzývá svého hostitele, i nás: Buď skutečně důležitý. Buď ty ten hlavní. Hostina, to je diplomatická záležitost. Kdo na ní přišli, vědí, že teď dluží laskavost. A většinou nechtějí dlužit dlouho, chtějí to vyrovnat. Udělejte pro někoho laskavost o něco větší, než je běžné – obvykle se vám bude chtít revanšovat. A bude v tom i dost neodbytný. Solidnější lidé těžko nesou pocit, že dluží. Proto ovšem není moc snadné nad solidní lidi vyniknout. Vy ste mi pomohl, já vám teď pomůžu – žádná velká věc. Prostě jen solidní chování. Vyniknout jde jen tím, když člověk dává, co mu nemohou druzí vrátit. Tím se stává nenahraditelným – i v Božích očích.

Když to uslyšel jeden z hostí, řekl mu: „Blaze tomu, kdo bude jíst chléb v království Božím.“ Zdá se samozřejmé, že člověk chce být účasten něčeho většího, než je sám. Že chce něco, co sám sobě dát nemůže. Kristus mu však následujícím podebenstvím ukazuje, že tak samozřejmé to zase není.

Ti muži, kteří byli pozvaní na hostinu, si chtěli zachovat svobodu dělat si ten den, na co mají chuť. Mimochodem, právě ty, kdo čerstvě nabyli nějakého majektu nebo čerstvě založili rodinu, osvobozuje Zákon od vojenské služby. Už v Zákoně sou zakotveny základní svobody, které člověk potřebuje: Svoboda nakládat se svým majetkem – to je to pole. Svoboda podnikat – to jsou ty páry volů, nové stroje pro firmu, řekněme. Právo na soukromí – ten muž se oženil a chce být nerušen se svou rodinou. Hostitel jim tu svobodu nebere, tyhle tři nenutí vejít. Májí svobodu si se svým životem dělat, co chtějí. Potíž je v tom, že oni sami, ti tři pozvaní, svou svobodu neproměnili v nic smysluplného.

Svoboda není všechno. Svoboda je prostředek, ne cíl. Svoboda je dobrá k tomu, aby ji člověk něčemu obětoval, za něco vyměnil. Se svobodou je to trochu jako s penězi: Peníze jsou velmi dobré na to, aby je člověk vyměnil za něco, co má raději, než peníze. To je podstata obchodu: Kupuji si vždy to, co je pro mě cennější, než peníze, které za to dávám. Co chci víc. Stejně tak svoboda je dobrá na to, aby si člověk sám mohl vybrat, co ho bude omezovat: Mohu si vybrat, co bych chtěl v životě dělat. Ale když si vyberu, tak už se tu věc musím naučit, jinak bych ji pak nemohl dělat. Musím tomu věnovat pravidelný čas a už nejsem pánem svého času. A když se tu věc naučím, už jí musím dělat. Už musím chodit do práce. Když mě pak baví, co dělám, nepotřebuji svobodu rozhodnout se dělat něco jiného. Když mě baví jet na kole, nepotřebuji svobodu přestat šlapat, když mě baví plavat, nepotřebuji svobodu přestat dělat tempa.

Ten hostitel věděl, co dělá. Věděl, proč pozval právě tyto tři hosty. Asi by s nimi byl zajímavý hovor, kdyby bývali přišli. Jeden obchodoval s nemovitostmi; na obchod potřebuje člověk charisma, příjemné vystupování, musí mít intelgenci. Druhý se dovedl vyznat ve zvířatech a v technice – nevím kdo z nás by od pohledu poznal, který pár volů je lepší, než jiný. Třetí musel mít alespoň nějaké kouzlo, nějakou míru odpovědnosti, když se dovedl oženit – celkem právem považujeme ženaté muže obecně za solidnější, zralejší. Měli co nabídnout k hovoru, mohla to být výborná večeře, kdyby přišli. Svou skvělost však neproměnili ve společný zážitek, vystačili si sami.

Na hostinu pak přišel, kdo přišel. Chudí, zmrzačení, chromí a slepí. Lidé mnohem více ovládaní svými omezeními, nutností ve svých životech. Kteří si nemohou moc vybírat. Nakonec, jak čteme, Pán dokonce řekl svému služebníku „přinuť je, ať přijdou, aby se můj dům naplnil“. Ani jim nic jiného nezbývalo, než přijít, nebyla to ani moc volba, že vešli. Kdyby přišli ti první, mohl být ten banket asi zábavnější, ale nepřišli. Přišel, kdo přišel a ten se počítá.

Z těchto věcí, které řekl Ježíš na hostině tak plyne: Člověk se stává významným tím, když druhým dává, co si nemohou dát sami. A na druhu stranu, smysluplným cílem každého člověka je získat, co si sám dát nemůže. A být, čím ještě není. Veškěrou svobodu pak máme k tomu, abychom ji v něco proměnili. V to, čím ještě dnes nejsme, ale jednou budeme. V to, co je větší, než jsme my sami. Amen

Modlitba po kázání: 
169, 1–3
Ohlášení: 
169, 4–7
Přímluvná modlitba: Hospodine králi, Tebe dnes zvláště prosíme za všechny, kdo pracují na polích, v sadech a v lesích, kdo v Tvé službě pečují o zemi. Dej jim v jejich počínání moudrost, posiluj je v jejich úsilí, dej jim spatřit výsledek jejich práce, dosáhnout spravedlivé mzdy i odpočinku. Tebe prosíme za naše vládce, abys jim dal moudrost, mluvil k jejich srdce a připomínal jim, že stanou před tvým soudem. Dopřej jim uspět ve všem, co se Tobě líbí. Tebe prosíme za všechny, kdo nás chrání a kdo prosazují právo. Za soudce, hasiče, policisty, vojáky; za všechny, kdo zachraňují životy, za záchranáře, lékaře, zdravotní sestry. Tebe prosíme za všechny, kdo vyučují druhé užitečným dovednostem, abys zapálil jejich srdce nadšením a zjednal jim úctu, neboť žák není nad mistra, dokud není zcela vyučen. Tebe prosíme za všechny, kdo pečují o ty, kteří nemají jak splatit: O chudé, nemocné, o starce, o zmrzačené. Denně, Pane, obnovuje jejich síly, dej, ať mají pokojné zázemí, kde by mohli dopočinout a nabrat sil. Dej nám, Pane, všem rozum i moudrost, ať můžeme dobře užívat Tvých darů a vyslyš nás, když k Tobě slovy Tvého Syna voláme: Otče náš… Amen
Poslání: Jakub 2, 1–9
Požehnání: Kéž jsou naši synové jak štěpy, krásně urostlí v svém mládí. Naše dcery ať jsou jako sloupy vytesané podle chrámového vzoru. Naše sýpky ať jsou plné, ať skýtají hojnost všeho. Našich ovcí ať je na tisíce, desetitisíce všude vůkol, náš skot ať je březí. Ať nás nepostihne vpád a odvlékání, ať nezazní žalostný křik na ulicích. Blaze lidu, jemuž se tak daří. Blaze lidu, jehož Bohem je Hospodin! Požehnej vás Všemohoucí Bůh Otec i Syn i Duch svatý. Amen
448