Introitus: Žalm 42
Pozdrav: 
42
Vstupní modlitba: Agenda 212
1. čtení: Ezechiel 34, 1523
244
2. čtení: Lukáš 15, 1–8

Je to vlastně takové podobenství o luxusu. O luxusu moci se radovat ze spásy druhého. O luxusu, který mají členové boží obce. Farizeové také byli z boží obce. Řekl bych, že se nakonec s Kristem cítili na jedné lodi. Ostatně jinak by se s ním asi pořád nevybavovali, přitom my vidíme, že rozhovorů s nimi jsou evangelia plná. A snad si tedy Ježíš mohl dovolit si z nich trochu vystřelit. Práci pastevce pokládali totiž farizeové za nečistou. To prostě nedělali. Ale když už si Ježíš tento žert dovolil, právě proto, že farizeové takto nikdy neuvažovali, poprvé v životě to asi zkusili. Dobrá, řekl si nazlobeně farizej, když už tedy dělám toho pastýře, tak ať to podobenství alespoň stojí za to pohoršení. A možná by bylo i pro nás dnes užitečné umět si sama sebe představit v povolání, které evangelický křesťan obvykle nekoná. Otevřely by se nám třeba netušené úhly pohledu. Víme přece od Pána, že synové světa jsou ve svých věcech prozíravější než synové světla. Ale až někdy jindy.

Inu, zdá se mi, že se v podobenství máme cítit právě jako pastýř; už pro ten Ježíšův pichlavý úvod. Farizeové se tak podle všeho měli také cítit. Ano, samozřejmě, pastýř z podobenství je Ježíš sám, Bůh sám, to jistě docházelo i farizeům. Ale Ježíš tě zde, bratře a sestro, vyzívá: Podívej se: Podívej se na věc z mého pohledu. Podívej se, jak se na věc dívá sám Bůh. Pokud bychom se nacházeli v ovcích, zanechaných na pustém místě a nebo v ovci ztracené, přineslo by nám to těžko řešitelné otázky. Zaprvé, pokud byste, bratři a sestry, byli ta ztracená ovce, asi byste zde, v deset ráno, neseděli. Spíš byste se právě vypotáceli z nějakého non-stop baru. No a pokud byste byli z těch devadesáti devíti, zase byste přišli o tu radost. Neradují se s pastýřem jeho ovce, ale jeho přátelé a sousedi. Devadesát devět radujících se ovcí je vůbec divná představa a tak ji raději opusťme.

O jakou radost se tedy pastýř s námi, sousedy a přáteli, chce podělit? Nebo jinak, o jakou radost se my, jako ten pastýř, máme dělit se svými přáteli a sousedy? Devadesát devět ovcí, to už je slušné stádo. Byl to v Ježíšově době nakonec takový zvyk řeklo se v nějaké souvislosti devadesát devět a jedna a hned se vědělo, že se tím myslí velké množství oproti nepatrné částce. Ale právě o tu nepatrnou částku zde jde. Ježíš nám právě na tom pastýři, sám na sobě, odhaluje jednu ze svých vlastností, jednu z Božích vlastností. Že totiž Bůh zdaleka není tak vyrovnaný, v takové rovnováze, jak máme sklon si jej představovat. Pokud jde o spásu duše, o záchranu jediné ztracené ovce, pak jen na ní právě záleží. Právě jen na hříšníka, který potřebuje obrácení, se Bůh cele obrací svým zrakem, právě jen jeho příběhu se cele účastní, právě jen jeho nese na ramenou. Takže takový obrácený hříšník oprávněně najednou vidí vůli boží ve všem, co se kolem něj děje. Bůh má svou radost vždy v tom jednom nepatrném, nad kterým bychom mávli rukou. Tedy v takové chvíli je, z lidského pohledu, dosti jednostranný, chybí mu tak trochu rozhled.

Tedy, přiznám se, kdybych já měl sto ovcí a jedna se ztratila, asi bych kvůli ní nenechal celé stádo o samotě. Navíc na pustém místě. Jak já si představuji pusté místo, moc trávy tam asi neporoste, vody se tam chudák ovce asi také těžko dočká. Zato tam asi bude dost škodlivých zvířat a osob. Ale právě proto mně i vám, bratři a sestry, vypráví Ježíš toto podobenství. Co nám tedy konečně podobenství říká? Je toho docela dost, pokud chceme poslouchat. Takže pozor:

Za prvé, na takové osobní rovině: Byla doba, kdy jsme procházeli obrácením a křtem, nebo kdy jsme se v konfirmaci nebo nějak jinak přiznávali vědomě ke svému křtu. Nebo byla doba, kdy jsme se s pokáním a radostí navrátili ke svému křtu, zpět do lůna církve, do Boží náruče. A ta doba byla úžasná. Boží vedení, boží pomoc, boží vůle byla patrná každou hodinu, každou minutu každého nového krásného dne. A pokud jsme to nezažili, alespoň někoho takového známe. A dnes tak nějak stojíme na místě, na pustém místě, jako ty ovce. A nějak se nic neděje, dny plynou, a skoro žádný už není nový, spíš je každý stejně šedý. Co se stalo? Inu, dospěli jsme ve své víře. Dospěli jsme k bodu, kdy už konečně máme přestat myslet jen na sebe, na svůj život, na své prožitky. A teď máme být jako Bůh, který nás na toto místo, doprostřed bezpečného stáda, dovedl. Máme se radovat z obrácení druhých, máme usilovat o obrácení druhých. Jsme na tomto místě, abychom se konečně, jako Bůh sám, dokázali radovat i z radosti druhých, nejen ze své vlastní. Teď už jsme dost silní na to, abychom si mohli dovolit zapomenout na sebe jako pastýř na své stádo a myslet na službu bližnímu a světu. Teď můžeme objevit, že jsou i jiní lidé na světě než jen my sami a máme na ně myslet. Bůh k nám už tak často nemluví, nepředvádí nám už tolik svých divů třeba právě proto, že nám už věří. Už jsi docela velký, praví Bůh, už víš, co máš, tak běž a udělej to.

Za druhé, na takové mezilidské rovině: Máme se poučit od nebeských andělů, od Boha samého a sdílet radost čerstvě obrácených. Na nové, horlivé křesťany nemáme hledět s posměškem, spíše se smíme na chvíli přihřát u plamene jejich nadšení. V radosti každého nového křesťana není nějaká naivita, nějaká zbrklost, nějaká hysterie. Vždyť se právě setkal s Bohem, vidí nezastřeně nádheru Božího díla, na kterou my jsme si pomalu už nějak zvykli, takže nám to ani nepřijde. To nadšení není jen z člověka, zde se odehrálo něco, z čeho se raduje Bůh i člověk společně, je to místo těžkého božího doteku. Místo rozpaků máme takové naopak vyhledávat, máme mít tichou radost ze setkání s takovými lidmi. Každý křesťan má mít v očích slzy dojetí, stane-li se svědkem křtu, ať dítěte či dospělého.

Za třetí, na takové církevní rovině: Važme si všech těch malých církví. Ne pro jejich mnohé bludy, ne pro jejich vnitřní tyranské poměry, ne pro jejich nesnášenlivost. Ale pro jejich misijní zápal, u nás i ve světě, ba často na místech, kde jde o život, pro ten si jich važme. A místo posměšků nad jejich metodami, místo poukazování na to, kolik jejich členů je zas po čase opouští, konejme misijní dílo stejně horlivě jako oni a konejme je lépe.

Nakonec to nejdůležitější: Otevřete se, bratři a sestry, nově příchozím. Nespatřujte budoucnost božího lidu jen ve svých dětech a vnoučatech. A ovšem, buďte tím stádem, které je možné zanechat na pustém místě. Žádný div, že se nedokázali hříšníkům otevřít farizejové, kteří ku příkladu nechtěli být pastýři, aby se neznečistili. Budou se snad napravení hříšníci hrnout do společenství, kde se každý strachuje o svou spásu? Žijte proto jako stádo vykoupené. Můžete-li to přijmout, vy jste těch devadesát devět ovcí, zanechaných na pustém místě. Vy jste ti spravedliví, ovšem ne vlastní zásluhou, nýbrž zásluhou Kristovou. Jednejte tedy podle toho nebojte se, nebojte se o svou spásu a nebojte se cizích lidí. Buďte jeden k druhému laskaví, radostní, obětaví, zpívejte z plných plic. Do takového společenství může pán Ježíš přivést ztracenou ovci, do společenství vykoupeného. Amen

Modlitba po kázání: 
420
Ohlášení: 
417
Přímluvná modlitba: Agenda 212
Poslání: 1. Petrova 5, 1–11
Požehnání: Agenda 213
489