Introitus: Žalmy 119, 9–16
Pozdrav: Naše pomoc je ve jménu Hospodina; on učinil nebesa i zemi. Amen Vítám vás, bartři a sestry, na bohoslužbách 24. neděle po Trojici.
119 II
Vstupní modlitba: Nebeský Otče, Ty jsi na počátku postavil člověka do krásné zahrady a dal mu jasný úkol. On však zatoužil po zlém a my jsme jeho dědicové; před Tebe přicházíme a přejeme si zlé a ne dobré. Ty jsi však poslal svého Syna, ukázal jeho moc i pokoru a on skrze svou oběť zvítězil v tomto světě. Proto Tě prosíme, abys proměnil naše smýlšení a dal nám podíl na jeho vítězství, nikoliv na prohře, ke ketré míří tento svět. Dej nám, Pane, srdce upřímné srdce a statečnost, abychom byli hodni jeho králoství. Neboť On s Tebou a s Duchem svatým žije a kraluje jako jeden Bůh na věky věků. Amen
1. čtení: Přísloví 1, 8–18
156
2. čtení: Lukáš 15, 11–32

Koho zde vidíme? Dnad dobrotivého tatíčka. Možná milého stařečka s šedými vousy. Tak dobrotivého, že je vlastně až naivně bezbranný. Takže si k němu jeho nejbližší dovolí lecos: Mladší syn mu sdělí: 'Otče, dej mi díl majetku, který na mne připadá.' To neznamená nic jiného než „nechce se mi čekat, až umřeš. Už se toho nemůžu dočkat, dej mi můj díl dědiství hned.“ Ale ten otec ještě neumřel. Je to majetek který nashromáždil. Tedy ví, jak jej spravovat. Majetek možná zřejmě jeho péčí dále narůstá, takže si může dovolit najmout další lidi, dát práci dalším lidem, kteří nic moc neumějí, nádeníkům. A ještě je dobře zaplatit, takže, jak jsme slyšeli od mladšího syna, mají chleba nazbyt. Mají víc, než potřebují. Z toho majetku má prospěch a obživu mnoho lidí.

Krom toho: Kdo buduje všechno to, co v životě buduje, kdo si kupuje všechno to, co si v životě kupuje, jen proto, aby to předal dětem? Já ne. Jistě, jednou, až umře, to dětem odkáže. Ale teď má všechny ty věci a svůj život, aby se z něj sám těšil. Že má někdo dopívající nebo dospělé děti snad znamená, že je konec se vší potěchou? Kdo by žil takový život. Synův nárok je tedy neskutečně hrubý, je to skutečně přání, aby otec zemřel a nebo alespoň lhostejnost k jeho životu. A lhostejnost ke všem těm nádenníkům kolem, těm lidem bez vzdělání, které jinde nevezmou. Polovinu teď bude nutné propustit. A ne že se to přece nějak udělá. Poloviční zdroje prostě uživí jen polovic lidí.

Vezměme z toho hned první poučení: Jak jalová je představa, že se vůbec co dá udělat ke spokojenosti všech. Že z něčeho vzejdou jen klady. Skoro vše je něco za něco. Pro získání dobrých věcí se většinou musí jiné dobré věci oželet. Rádi říkáme, že volíme mezi dvěma zly. Ale v důležitých volbách obvykle volíme spíše mezi dvěma dobry; pro to větší musíme to menší oželet. Ztratili jsme dětství, což není malá ztráta: Ztratili jsme tu otevřenost, kdy je ještě vše možné. Abychom získali poznání, zkušenost, soustředěnost, schopnost, odpovědnost. Už ale nemůžeme být vším, jako kdysi. Mnoho v nás muselo zemřít, abychom byli, čím jsme dnes. Jen lidé nedospělí, jen lidé, kteří nemají moc nad ničím, ani sami nad sebou, jen lidé, kteří nemohou ničeho kloudného dosáhnout, si myslí, že jde dosáhnout něčeho dobrého bez obětování něčeho jiného dobrého. Každý, kdo něco skutečně získal, před tím také něco ztratil.

Otec v podobenství však strpí tu ránu do srdce, že by už měl natáhnout bačkory. Nechá si vzít půlku svého majetku, půlku věcí, které měl rád a byly jeho domov v tomto světě. Zřejmě musí propustit polovinu svých potřebných nekvalifikovaných zaměstnanců nebo je platit o půlku míň; co na to jejich rodiny, je otázka, ale těžko mohl udělat něco jiného. Asi mu hrozně zálěží na tom, aby byl syn spokojený. Ale co získal? Jen co dá synovi podíl, ten půlku rodinného jmění prodá cizím lidem – asi stáda, o která pečovali, pole, která po léta zůrodňovali, možná pluhy, nářadí, které mělo svůj účel. A hned zmizí hodně daleko. Pryč je půlka domova, pryč je i syn.

Když se pak vrátí bez koruny, otec k němu hned běží, objímá ho a ze ztenčeného rozpočtu se dělá královská hsotina. Dostal snad otec tolik ran, že je teď vděčný za každopu přízeň? Víme bohužel, že lidé, se kterými každý surově zachází jsou pak rádi za každou laskavost; skoro jako bité zvíře. Je na to trapný pohled, člověk má chuť odvrátit tvář, nedívat se na to. Je takový div, že se našel někdo, kdo neměl chuť na dojemné rodiné setkání jít, protože mu to přijde trapné a nedůstojné. Že někdo nechce vidět, jak se jeho vlastní otec ponižuje?

Jenže! Jak slyšíme z odpovědi staršího a moudřejšího syna: Tolik let už ti sloužím a nikdy jsem neporušil žádný tvůj příkaz; a mě jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli.' Ta domácnost ve skutečnosti nebyla úplně oázou péče a bezpodmínečného přijetí. Spíš tam byla vojna jako řemen. Přece jen, my cítíme silnou povinnost děti ocenit, když spatřujeme jen snahu k dobrému. Teto starší syn prostě musel splnit pokyny a nic nedostal. A to už je dospělý. Možná by stálo za to dát mu za jeho poslušnost trochu důvěry. Nechat ho poveselit s jeho přáteli. Mít radost, že vůbec nějaké přátele má. Pochopit, že člověk musí občas upustit páru, pokud má mít pro službu vytrvalé síly. Nechat ho to grilování, neboli správně česky rožnění, uspořádat.

Ne tak otec těchto dvou bratrů. A tak to asi není ten ušlápnutý dobrosrdečný děda, co si musí sednout na sesličku do kouta, když má babička návštěvu, jak bohužel nezřídka vidíme v našich krajích. Tohoto otce si spíše představuji jako miliardáře Warena Buffeta, Rokefellera nebo někoho z Rottchildů. Je to prostřelý starý lišák, který nezbohatl tím, že někomu rozdává kůzlata na domácí grilovačku. A asi ví, co dělá: Ta cizí země, kam jeho syn odcestoval, časem přišla celá na mizinu. Tento mazaný dědek měl pravdu: Nelze jen tak vyhazovat za kde co, synové se musí mít k práci. Protože nebude pořád tak dobře, jako teď. Když přijde bída do jedné země, přijde v nějaké míře i do druhé. Skoro žádná země není ostrov; zvlášť, když to není ostrov. Ale starý lišák se i za časů hladu drží nad vodou – mladší syn počítá najisto s tím, že se tatík ze ztráty půlky dědiství jistě už zberchal a nádeníci u něj zase mají chleba nazbyt. Zatímco ostatní padli, ten starý lišák se drží dál. Není možné, že by u něj byl hlad. Půjdu zas k němu, říká si ten mladší syn.

Otec tedy zdaleka nebyl tak dobrosrdečný, jak by se nejdříve zdálo. Když mu syn vpálil, že by už měl umřít, vrátil mu to nejdrsnějším možným způsobem – dal mu, za co se nijak nezasloužil, zahrnul ho možnostmi, na jejichž využití neměl charakter, zkušenosti, moudrost. Dát někomu jmění, o jehož hodnotě nemá potuchy, protože nemá zdání o ceně věcí je jedna z nejtěžších zkoušek, které jde vystavit. Kdyby vám dítě v devíti letech řeklo: Já tady taky nemusím být a uteklo na ulici, nejspíš za ním časem půjdete. Ale tento otec, než aby byl s někým, kdo se zásadně dotkl jeho cti, řekl: No tak jdi. A jasně věděl, jak to dopadne, protože dát někomu, aniž by znal cenu věci, takhle dopadne vždycky. Buď to to dítě na ulici přežije, nebo ne. Není div, že je rád, že nakonec přežilo. Ale je to velmi drsná výchova. Asi ale dobrá, když o tom Ježí mluví.

Poučení z toho příběhu zní: Ten otec věděl, proč drží své syny zkrátka. Byl opakem naivního dobráka, ke kterému stěží půjdeme v těžkých časech pro jídlo. Věděl, že dobře nebude pořád. Že je pořád třeba se chystat na nějaký hlad a katastrofu – a stejně tak cepovat svoje syny. I když nemusí být na obzoru, je to dobré cvičení. Celou dobu žil s tím, že přijde hlad a smrt. A stalo se.

Vina obou jeho synů byla v tom, že na takové řeči nebrali zřetel. Ten jeden měl alespoň dost slušnosti na to, aby svoje poznámky spolkl – ten druhý se v naivní píše přímo vydal smrti na pospas. Opravdu tam málem umřel hlady. Byla to otcova tvrdost, která zřejmě vyhnala mladšího syna zdomova, otcova tvrdost, o které nakonec už musel promluvit ten starší syn. Ale všem jim zachránila život. I ve své poslední řeči mludí ten otec jako prohnaný, veskrze praktický člověk: Tvůj bratr alespoň neumřel hlady, není mrtvý, i když už skoro mrtvý byl. Tak co: Je lepší být živý, nebo mrtvý? Krom toho, všechno, co mám, je tvé. Takže ho asi nakonec měl rád.

Poseltví do našich životů pak zní: Museli jsme se podrobovat mnohé kázni a nic moc, po pravdě řečeno, za to. Jako starší bratr máme důvod želet věcí, o které jsme se připravili pro něco, co se snad časem ukáže dobré. Někteří jste se pokoušeli vybudovat domov se všemi těžkostmi, které si ušetří ten, kdo sleduje jen vlastní spokojenost. Někteří jste se zasazovali za to, co je správné v době, kdy pro většinu ostatních taková věc zněla zbytečně vážně. Tato kázeň, kvůli které člověk mnoho ztratil však měla význam – chránila od smrti, od duchovního vyhladovění. Můžete alespoň říci, že víte, proč jste se o něco snažili.

Dnešní svět je daleko temější, než jaký se jevil před deseti, patnásti lety. Ale je jen skutečnější, co bylo vždy pod povrchem, co drtilo ty, které nikdo neviděl, je dnes zjevné. Mnohým se nyní hroutí svět a ptají se, co celou dobu dělali, čemu to vlastně věřili. Vy víte, kým jste a že stojíte na té správné straně. To není málo.

Ať se tedy nikdo z nás nehorší, pokud spatří někoho, kdo náhle má za důležité, co jsme za důležité považovali vždy. Kdo je náhle nadšen pro věci, za které zápasíme dlouho, po létech již unaveni. Vězme jako ten prostřelý stařec z podobenství, že nejdůležitější je přejít ze smrti do života, žít věčně a ne navěky zemřít. A pokud terpve teď někdo prozřel po čase ztráveném mrností, ať ví, že ten otec, sytý věků, předvídavý, který vše ví dopředu, jej přijímá s otevřenou náručí. Amen

Modlitba po kázání: 
260
Ohlášení: 
240
Přímluvná modlitba: Nebeský Oče, smiluj se nade všemi, kdo se vydávají na dobrou cestu. Obdař je všemi dary své modrosti, posiluj je svou milostí, aby vytrvali v dobrém rozhoudnutí a nelezli Tvůj pokoj. Navštiv, Pane, své církve, aby s radostí očekávali každého, jehož jsi povolal. Obnov, Pane, naše síly pro kžadodenní jednání, dej nám najít dobré cíle a dej nám jich dosáhnout. Vlij pokoj do našich rodin, dej, ať slyšíme dobré zprávy o všech, kteří jsou nám blízcí. Dej nám rozumnost, odvahu i mírnost a vyslyš nás, když k Tobě slovy Tvého Syna voláme: Otče náš…
Poslání: Římanům 5, 13–25
Požehnání: Hospodin se dívá z nebe, vidí všechny lidské syny, ze svého pevného trůnu shlíží na všechny, kdo obývají zemi. On utvořil srdce každého z nich, on též rozumí všem jejich skutkům. Král se nezachrání velkým vojskem, rek se nevyprostí velkou zmužilostí. Selže kůň, k záchraně nepostačí, velkou silou svou k úniku nepomůže. Ale oko Hospodinovo bdí nad těmi, kdo se ho bojí, nad těmi, kdo čekají na jeho milosrdenství, aby ze smrti je vysvobodil, naživu je zachoval v čas hladu. Požehnej vás Všemohoucí Bůh Otec i Syn i Duch svatý. Amen
378