Introitus: Žalm 119, 25–32
Pozdrav: Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 25. neděle po Trojici.
119 IV
Vstupní modlitba: Věčný Bože, ty jsi původce všeho dobra; vyslyš naše prosby a dej, ať služba tobě je naší stálou radostí, neboť opravdové štěstí člověka je v tom, že ti může celým svým životem sloužit, po vzrou Ježíše Krista, našeho Pána, jenž s Tebou a s Duchem svatým žije a kraluje jako jeden Bůh na věky. Amen
1. čtení: Přísloví 3, 19–35
419
2. čtení: Lukáš 16, 1–12

Pán pochválil toho nepoctivého správce, že jednal prozíravě. Pochválil toho, kdo ho podvedl, že ho podvedl ještě naposledy. Za co ho jen mohl pochválit? Připravil ho asi o čvtrtinu jeho pohledávek. Tedy peněz, které mu někdo dluží a časem by mu je měl vrátit.

Ano, měl by mu je vrátit. Otázka je, zda opravdu vrátí. Nepoctivý správce snižuje dluh lidem z velkých domů, velkým vlastníkům – vždyť si je chce zavázat a pak žít v jejich domech. Od velkých dlužníků se, jak známo, vymáhá hůře, než od malých. Když dlužíte deset tisíc, zřejmě zapatíte i s úroky. Když deset miliard, povedou se o to vleklá vážná a jednání. A nakonec budou úplně všichni rádi, že jste zapatili alespoň něco. Jak víme z dobových zdrojů ve starověku to nebylo jiné, než dnes.

Pokud dlužíte tři tisíce litrů oleje – tolik je totiž sto věder – nebo tisíc pět set, je to rozdíl. Rozdíl je i dvacet sedm tun obilí – tolik je sto měr obilí – a dvacet dva tun. Kdybyste měli nakupovat za tolik, kolik budete teď vracet, koupíte za půlku běžné ceny, nebo alespoň o pětinu levněji. Z nepříjemného dluhu, jehož splacení stále odkládáte, se náhle stal výhodný obchod. Prostě, pokud teď svůj dluh rychle zaplatíte, zcela jistě jste na tom vydělali.

Hospodář na svých pohledávkách prodělal. Ale prodělal míň. Mohl se těšit nejistou nadějí, že mu snad dlužníci jednou zaplatí; teď je celkem jisté, že mu zaplatí brzo. A co je doma, to se počítá. Lepší vrabec v hrsti než holub na střeše. Nepoctivý správce, aniž by na to myslel, pro svého pána za jeden den vymohl tři čtvrtě jeho pohledávek. To je docela výkon. Tři čtvrtě dluhu bylo zaplaceno.

A podobné je to s odpuštěním hříchů, o nichž toto podobenství mimo jiné pojednává: Lépe je, aby člověk začal dělat alespoň něco dobře, než aby nedělal nic. Lépe je napravit se alespoň v něčem, než se nenapravit vůbec. A u druhých je potřebné ocenit, že se alespoň nějak snaží, než bláhově čekat na jejich dokonalou proměnu. A přitom zůstáívá pravda, že je u člověka stále spousta věcí skutečně špatně. Že se člověk nestal úpélně dobrým, že spousta věcí na proměnu stále čeká. Že toho ještě mnoho dluží. To není třeba popírat a zavírat před tím oči. Ale je důležité, že se alespoň něco začalo dít. Je třeba dosáhnout alespoň něčeho dobrého. Něco je víc než nic.

Jako ten nepoctivý správce, člověk si připustí, že je s ním něco v nepořádku, až když je za pět minut dvanáct. Až když problémy narostou tak, že se zdá skoro nemožné je řešit. O člověku, který na sobě po malých krocích denně pracuje, se zlým zápasí a dobré rozvíjí neřekneme, že je to hříšník; to je přece spravedlivý, tak se projevuje víra. Hříšník věří sám v sebe a když se objevují varovná znamení, říká si: To to se vyřeší – aniž by věci řešil. Ve chvíli obrácení má tedy člověk problémů sám se sebou i s druhými tolik, že už se zdá nemožné je vyřešti. Zdá se, že změnit jednu věc, dělat jednu, dvě věci lépe než dříve, ani nemá cenu.

Ale má. Něco je víc, než nic.

Jako nápovědu k pochopení podobenství říká Kristus následně: „Jestliže jste nespravovali věrně ani nespravedlivý majetek, kdo vám svěří to pravé bohatství? Jestliže jste nebyli věrni v tom, co vám nepatří, kdo vám dá, co vám právem patří?“ Něco, co jim nepatří, mají i jeho učedníci, každý člověk. Každý člověk má nespravedlivý majetek. Co to je, co máme neprávem, o co jsme se nazsloužili a co je jaksi nespravedlivě rozloženo? Jsou to věci, které máme vrozené a postavení, do něhož jsme se narodili. Někdo je chytřejší, než jiný. Někdo je svědomitější, než jiný. Někdo je tělesně zdatnější, než jiný. Někdo je od přirozenosti milejší, než jiný, někdo od přirozenosti zdatnější. Konec konců, někdo se narodil do bohatší rodiny, do přívětivějších podmínek, než jiný, a byl obklopen lepšími životními vzory, než jiný.

Má se člověk stydět za vrozené přednosti a výhody: mít kvůli tomu výčitky? Ne. Člověk má být vděčný za to dobré, co dostal do života, aniž se o to zasloužil, protože je to dobré. Sám Bůh mu to konečně dal a věděl proč.

Ale není také důvod se vypínat nad druhé kvůli tomu, co má člověk vrozené. Víme celkem, že je hloupé se nad někoho vypínat, protože jsem fyzicky silnější. Ještě tak tušíme, že je nevhodné dávat najevo, že jsem chytřejší. Ale třeba i svědomitost a pracovitost je lidem vrozena – dobře to vidíme na lidech, kteří téměř nedovedou chvíli něco nedělat. Není důvod je pro to obdivovat, když stejně nemohou jinak. Chvályhodné nebo naopak bláhové je jen to, čemu své úsilí věnují.

Stejně tak je lidem v různé míře vrozena i mírnost, soucitnost, potřeba pečovat. Není ještě důvod považovat někoho za dobrého, protože je mu druhých líto, dokonce ani proto, že má chuť se o druhé starat. Jaká je v tom zásluha, stejně nemůže jinak. A konec konců, není ani vždy k užitku. Přiznejme si, že některým lidem se s problémy raději nesvěříme jako prvním, protože by je příliš dojaly. Měly by přehnaný sklon hned věc řešit; raději je povíme někomu drsnějšímu, kdo je vyslechne bez většího pohnutí. Vrozená soucitnost tedy není důvod cítit se lepším, než druzí – protože je vrozená. Důležitější je sledovat, zda se soucitný člověk jen dojímá, nebo také něco dělá. A pak, zde je jeho péče rozumná a účinná, nebo ve výsledku přináší víc škody, než užitku.

Každý je tak správcem nějakého nespravedlivého mamonu, nespravedlivého bohatství, které má vrozené, tudíž není jeho. Každý má pak sklon usínat na vavřínech, spoléhat na to, co je mu vrozeno. Silný nemá potřebu se starat o spravedlnost, protože si na něj nikdo netroufne. Chytrý nemá potřebu hledat skutečnou pravdu, protože beztak v debatě porazí každého. Svědomitý nemá důvod přemýšlet, zda to, co dělá, je skutečně to nejpotřebnější, protože on se přece nadře. Soucitný nemá potřebu myslet, zda jeho skutky skutečně povedou ke změně k lepšímu, protože přece on je laskavější, než druzí. Ve výsledku jsou, včetně toho pracovitého, všichni líní – líní se sebou něco dělat, dělat to, co jim jde těžko. Nepoctiví zprávci toho, co jim bylo svěřeno.

A tak nakonec u každého člověka obvykle nacházíme dluh tam, kde je jho největší obdarování: Silné lidi nezajímá spravedlnost, chytré lidi moc nezajímá pravda, pracovité lidi moc nezajímá skutečná účelnost toho, co dělají a soucitným lidem je ve skutečnosti často celkem jedno, zda opravdu někomu pomohli. Každý má díky své nechuti se měnit dluh, který už nemůže splatit. Chvála Bohu, dluh, který již nemůžeme splatit, zaplatil svou obětí Kristus.

K proměně nás tedy již netlačí strach z nezaplatitelného dluhu – před ním člověk raději zavírá oči, možná si říká – až jednou, až zítra to napravím. K proměně nás vede vděčnost za to, že pravý dluh Bohu již je Kristem splacen a na nás je vrátit zpět jen něco. Na znamení úcty k milosti Boží, na znamení vděčnosti. Na to postačuje začít s jen s jednou věcí, s pár věcmi, které byly dosud špatně a kde je v našich silách začít jinak.

Začít tím, v čem jsem od přirozenosti beztak dobrý, co bych jinak stejně dělal, jen bez dobrého účelu. Kdo je chytrý, má se zeptat, čemu skutečně věří a za to může nějak doložit. Kdo je silný má se zeptat, komu může být oporou. Kso je soucitný, má se zeptat, zda skutečně něco k dobrému mění. Kdo pracovitý, má se zepatt, kdo jeho dílo potřebuje. Když pak chci skutečně dobře užít toho, v čem jsem přirozeně silný, vyjde obyvkle najevo, v čem jsem slybý, co mi bránilo svých sil užít účelně – silnému porozumění pro druhé, chytrému jistoty víry, pracovitému pokora, soucitnému rozumný odstup. Jistě toho člověk najde víc. V tom, co nám bylo dáno, můžeme být dobří, v tom, čeho máme po málu alespoň ne tak hrozní, ale o něco lepší; stěží v tomto životě už zcela skvělí, naše slabiny nám zůstávají. Ale začít jednou věcí je lepší, než nezačít vůbec. Něco je lepší než nic.

Pokud něčím začneme, nesevřeni a neznepokojováni úzkostí z ostatních svých chyb, získáme, co nám tentokrtáte již nebylo jen svěřěno, co bude skutečně naše a co nám patří. V Kristu začneme vítězit nad starým člověkem v nás a právem budeme hodni chvály od Boha.

Modlitba po kázání: Kéž nás Tvůj svatý Duch takto vede v následujících dnech. Amen
446
Ohlášení: 
199
Přímluvná modlitba: Věčný Bože, náš Otče, pokorně Tě prosíme, otevírej naše oči, abychom sami sebe dobře poznali. Dej nám, Pane, dobře užívat našich obdarování nejdříve k službě našim nejbližším a všem, které jsi nám svěřil. Dej, Pane, ať jeden v druhém nalezneme oporu. Potěš smutné, pozvedni skleslé, utiš hněvivé. Požehnej, Pane, pokojem, toto naše město a naše obce, dej lidem vzájemné porozumění. Děkujeme Ti dnes, Pane, zvláště za dary svobody a bezpečí, jimiž si naši zemi obdařil, aniž jsme jich zasloužili. Odpusť, Pane, lidem naší země, že Ti nevzdávají díky, odpusť i nám, co jsme tvé důstojnosti dlužni. Dej, ať tuto zemi naplní Tvá sláva a poznání Tebe, ještě za našich časů. Amen
Poslání: Židům 3, 1–10b
Požehnání: A Bůh pokoje, který pro krev stvrzující věčnou smlouvu vyvedl z mrtvých velikého pastýře ovcí, našeho Pána Ježíše, nechť vás posílí ve všem dobrém, abyste plnili jeho vůli; on v nás působí to, co se mu líbí, skrze Ježíše Krista. Jemu buď sláva na věky věků! Amen
425, 1.6