Introitus: Žalm 32
Pozdrav: Ve jménu Všemohoucího…
515, 1–5
Vstupní modlitba: 
1. čtení: Jeremijáš 9, 21–23
515, 6–10
2. čtení: Lukáš 16, 1–9

Zarážející podobenství, bratři a sestry. Kolik tváří má Písmo! Kolik tváří má slovo Boží! Jednou mluví jako básník, maluje obrazy nadoblačné nádhery jako nejzdatnější malíř. Jindy nás těší jako když někoho utěšuje matka. A jindy, jako v tomto případě, mluví jako protřelý cynik.

„Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas.“ A je to možná tak, že Písmo mluví jako básník, jako malíř a jako matka k tomu, kdo je ponížený, kdo je chudý, kdo je opovrhovaný a kdo je bezmocný. Když je člověku nejhůře, když jakoby sedí v hluboké jámě, odhaluje mu Bůh ta nejpůvabnější tajemství. A my sami o Bohu takto rádi mluvíme — svědčíme o něm, že je člověku oporou v trápení, než noc plnou hrůzy a lidského strachu z konce mění v jasný den vítězství.

Toto naše upřímné svědectví se však často míjí účinkem, zůstává oslyšeno. A mnoho je posměvačů, kteří řeknou: Víra je jen berlička, sladké opium, které pomáhá slabým nést bolest světa.

Možná máme na těchto posměšcích sami díl viny. Někdy totiž sami připisujeme Bohu řešení problémů, které průměrný člověk hravě vyřeší sám. Někdy nakládáme na Boha problémy, nad kterými si nevěřící prostě sedne a vyřeší je. Jak se nám pak lidé nemají smát?

A někdy si takto slabý a nesamostatný připadá věřící sám. V trápení sice zřetelně a neochvějně poznal Boha jako zastánce a utěšitele. Ale když se mu daří dobře, skoro se křesťan někdy musí nutit do toho, aby řekl: ‚Za vše vděčím Bohu, k němu se utíkám.‘ Ale proč vlastně, když se mi nic neděje? Kdosi kdysi řekl, že křesťanství není pro lidi, kterým se daří dobře. Něco na tom je a přece to není úplně pravda. Protože pro ty, kterým se daří dobře, jsou právě taková podobenství, jaké jsme četli dnes. Bůh k nám skrze Písmo mluví jako dobrý Otec. Když je nám úzko, když nás něco bolí, když máme strach, dovede potěšit, pohladit, ujistit a posílit jako nikdo jiný. Dobrý Otec dokáže být něžný jako matka, když na to přijde. Ale když už je zase všechno v pořádku, dobrý Otec vede své děti k zocelení, k samostatnosti, k prozíravosti. Dobrý Otec si dokáže své děti i dobírat, když usínají na vavřínech, když se drží máminých sukní, tehdy se na jeho tváři objeví úšklebek, tehdy se snaží své děti vyburcovat z lenosti a pohodlnosti.

A tak Písmo mluví k chudým, utištěným a nemocným neobvykle půvabně a něžně. Ale k těm, kterým se daří dobře, který mají život ve svých rukou, k těm mluví v nadsázce, v žertu, s trochou jízlivosti, hlasem plným poštívání. K těm, kterým se daří dobře, mluví Pán jazykem protřelého praktika. Když před Písmem stojí člověk ponížený, tam zní z Písma nadoblačná sláva a nádhera. Když k Písmu přichází člověk již trochu povznesený, tam mluví Písmo nezvykle zemitě a cynicky. Jen si připomeňme, jak často v podobenstvích někdo zemře, jak často se v nich někdo sám žene do neštěstí, jak často se nechá napálit. Jak často jsou dávány příklady z naprosto světského prostředí. Nakonec, kolik podobenství má něco do činění s penězi! Opravdu mnoho. Takže:; když se cítíme malí, Bůh nám dává nahlédnout nadoblačná tajemství. A když už jsme hlavou v oblacích, ukazuje nám Bůh zase k těm nepraktičtějším věcem. Jak tedy vyložíme toto podobenství? Jen stěží, protože prozíravosti se člověk musí učti sám. Ale přece:

Je to příběh o správci. Co je nám Hospodinem svěřeno ke správcovství? Právě náš život. Každý je dříve či později shledán nepoctivým ve spravování daru života. Tak náš život neslouží k slávě Bohu, ale ukrajujeme z něj pro své sobectví — jako by nám nestačila naše mzda od Pána. Vždyť takový správce nad velikým majetkem bere veliký plat. Kolik bere takový předseda správní rady? Přesto nám to, co nám Bůh bez ptaní dává, čeho můžeme užívat bez rozpaků, často nestačí. A ukrajujeme z života, který nám Bůh ke své slávě svěřil, pro své sobectví. Dříve či později se na to přijde. Čím dříve, tím lépe, nejlépe, když už dítě nese znamení soudu a milosti — křest. A přejme každému, aby svůj dluh poznal ještě v tomto čase, kdy je ještě čas na nápravu. Tak, jako tento správce stihl využít ještě poslední moment před tím, než měl složit účty.

Dříve či později náš dluh vyjde najevo. Když později, člověk už má za sebou dluhů docela dost. A tu se jich zděsí a má chuť od toho svěřeného hospodářství, od svého starého života rychle utéci. Tak člověk, který uvěří v dospělosti, má sklon zcela opustit svůj předchozí život. Vše, co v něm bylo, prohlásit za špatné, spálit všechny mosty. Zavrhne vše, co měl dříve rád, v čem měl zalíbení, v čem byl zdatný, co dobře ovládal. Chce opustit prostředí, v němž vyrostl. Je to pochopitelné, ale není to prozíravé. Všimněme si, jak na to jde nepoctivý správce: Mohl by ve strachu utéci. Ale to neudělá. Mohl by se zajistit tak, že by ještě naposledy zpronevěřil něco ze svěřeného majetku. Na to by se ale přišlo a hospodář by jistě vymohl svůj majetek zpět. Nic z toho, co odcizil, by mu po soudu nebylo k ničemu, nic by mu nezůstalo. Když ale podváděl ve prospěch jiných, jakoby převedl peníze na účet někoho třetího. A tam už jsou nedostupné. Vždyť správce přece jednal jménem svého Pána, měl podpisové právo. A když on snížil dluh, jako by jej snížil jeho Pán. A Pán tak po dlužnících už nemůže nic žádat zpět, je to jeho problém, že si neohlídal své zaměstnance. Z toho jednak vidíme, jak je prozíravé odpouštět druhým, jak se proviňují na našem životě, když sami máme u Boha veliký dluh.

Ale zejména to ukazuje toto: Když se člověk obrátí k Bohu, není prozíravé, aby za sebou spálil všechny mosty Není prozíravé, aby odvrhl zcela svůj starý život, své záliby, své kontakty, své vztahy. A zejména aby odvrhl zcela to, v čem je dobrý, co dobře ovládá, aby odvrhl své výjimečné schopnosti. Vtip je v tom, že teď už jich nebude užívat ke svému sobectví (tím by si vše jen zhoršoval), ale k Boží slávě. Jeho starým známým se stane jeho nový život svědectvím. To dobré z jeho starých zálib najde zcela nového, zcela jiného, svatého naplnění v novém životě, posvěceném Bohem. A zejména jeho schopnosti teď budou sloužit k tomu, k čemu je dostal — k boží slávě a k prospěchu jeho království. To přesně myslí Kristus slovy: „Já vám pravím: I nespravedlivým mamonem si můžete získat přátele; až majetek pomine, budete přijati do věčných příbytků.“

Není to snadná cesta. A možná takto prozíravě jednat ani nejde doporučit každému. Vždyť někdy je náš starý život, naše staré vztahy, naše staré schopnosti — někdy je to vše až příliš provázané s naším sobectvím, s naším hříchem. Člověk se dlouho, dlouho musí učit, zkoumat sám sebe světlem Boží moudrosti, aby poznal, že jeho bytostné sklony mohou být nasměřovány jinam, než k jeho vlastnímu uspokojení, že mohou být nasměrovány k Boží slávě. Člověku trvá dlouho, než zjistí, že třeba jeho hrdost nemusí být pýchou, nafoukaností, že se může stát hrdostí na Boha, na to, že nese ve křtu jeho pečeť. Ale jde to. Tak třeba u apoštola Pavla jsem slovo chlubit se našel rovnou čtrnáctkrát. Ale jaké je to chlouba, je nejkrásněji vidět na jeho slovech lásky ke sboru ve Filipech: „držte se slova života, abych se vámi mohl pochlubit v den Kristův, že jsem nadarmo neběžel ani se nadarmo nenamáhal.“

A my, máme se čím chlubit? Někdy má snad každý z nás, bratři a sestry onen pocit, že: „synové tohoto světa jsou vůči sobě navzájem prozíravější než synové světla“. Neznámí pohané se mezi sebou často lépe domluví, než my, kteří jsme bratři a sestry. A vůbec, ve svých věcech je člověk často obratnější, než ve věcech božích. Když takto mluvím, počítám v to i sám sebe. V běžných starostech si člověk snadno poradí, ale když přijde do božího shromáždění, chová se jako nemehlo. A tak jsou církve, kde se ze zásady káže bez písemné přípravy. A jsou církve, kde by se nikdy nemodlili předem připravenou modlitbu. A ještě se to pokládá za znak Ducha. Je to někdy tak, že je církev boží skoro hrdá na to, že se schází v ošklivých, nedůstojných a nebo neuklizených prostorech a ještě se chlubí tím, že „kdekoliv se sejdou dva neb tři, já jsem uprostřed nich“. Rád bych pak věděl, jestli je takhle člověk ledabylý i ve svém bytě, je-li takto ledabylý, když třeba pořádá doma nějakou oslavu, jestli má vše takto na háku, když slaví promoci nebo jde na ples. A tak se často v církvi ošklivost, neumětelství a ledabylost vydává za ctnost. Stačí se podívat na ošklivé chobotnice, kterými jsou ilustrovány naše materiály pro děti a mládež, na záměrně vulgární písně, které mají vést naši mládež ke zbožnosti Jak často sbory naší církve upadají do dluhů a duchovní do řečí. Toto vše snad není přímo zlé, ale je to velmi neprozíravé. Není totiž na světě jen dobré a zlé, ale také prozíravé a bláhové. Někdy je člověku stydno, snad ani ne kvůli Bohu, ale kvůli němu samému. A tak začne jednat. Tak i nepoctivý správce jednal hlavně kvůli své vlastní cti — vždyť na práci nebyl a žebrat se styděl. A tak snížil dlužníkům jejich dluh. A světe div, se! Pán jej pochválil. Možná proto, že tak z dluhů vymohl alespoň něco, možná proto, že se jeho přičiněním stal Pán u dlužníků populárním. Každopádně, jednal kvůli své cti, a přinesl tak čest svému Pánu.

Kdo je tedy prozíravý, ať koná boží dílo se vší péčí, kterou obvykle věnuje svým osobním věcem. To říká Písmo všemu křesťanskému sboru, i jeho pastýři.

Modlitba po kázání: 
228, 2–4
Ohlášení: 
434
Přímluvná modlitba: 
Poslání: Jakub 1, 5–17
Požehnání: 
378