Introitus: Žalm 19
Pozdrav: Ve jménu Všemohoucího Boha Otce i Syna i Ducha svatého. Amen Bratři a sestry, vítám vás srdečně na bohoslužbách poslední neděle v roce.
179
Vstupní modlitba: Všemohoucí, věčný Bože, tys dal svému milovanému Synu všechnu moc na nebi i na zemi, aby byl Králem všeho tvorstva; dej, ať celý svět, vysvobozený Kristem z otroctví hříchu, poznává tvou slávu, věrně ti slouží a ustavičně tě chválí. Prosíme Tě tak skrze tvého Syna, jenž s Tebou a s Duchem svatým žije a kraluje jako jeden Bůh navěky věků. Amen
1. čtení: Přísloví 30, 1–14
186
2. čtení: Lukáš 16, 13–15

Nemůžete sloužit Bohu i mamonu, říká se tam doslova. Našim uším zní mamon jako něco co mámí, co je jen pozlátko, jen jako. Mamon zní jako něco, co není doopravdy. To slovo ovšem původně znamenalo pravý opak. Mamon zní trochu jako 'ámen', stačilo by useknout to 'm' na začátku. A není to náhoda. Obě slova mají stejný kořen: Sloveso áman: Potvrdit, podporovat, opírat se o něco. Ámen znamená: Tak to je, o to se opírám. A mamon znamená něco, o co se můžu opřít, něco skutečného. Nejlepší překlad slova mamon do češtiny by asi byl statek, jinak také grunt.

Mamon tedy znamená něco skutečného. Není to domeček na vesnici, o kterém sním v paneláku. Ale statek, který jsem skutečně koupil, kde mohu žít, protože jsem se nějak srovnal se sousedy, kteří nové příchozí nevidí zrovna rádi. Statek, kde jsem vlastníma rukama odrodil tele a kde jsem se o žních pekl ve skleněné kabině kombajnu. Mamon je splněný sen; ještě spíše představa, u které se ukázalo, že funguje, že jde provést.

Připomeňme si k tomu slova apoštola Jakuba: Kdyby některý bratr nebo sestra byli bez šatů a neměli jídlo ani na den, a někdo z vás by jim řekl: „Buďte s Bohem — ať vám není zima a nemáte hlad“, ale nedali byste jim, co potřebují pro své tělo, co by to bylo platné? Stejně tak i víra, není-li spojena se skutky, je sama o sobě mrtvá. Někdo však řekne: „Jeden má víru a druhý má skutky.“ Tomu odpovím: Ukaž mi tu svou víru bez skutků a já ti ukážu svou víru na skutcích. Ty věříš, že je jeden Bůh. To je správné. I démoni tomu věří, ale hrozí se toho.

Když by někdo z nás potřeboval urychleně k lékaři, na koho se může obrátit než na toho, kdo vlastní alespoň osobní auto? K čemu by mu bylo, kdyby mu někdo řekl „Buď s Bohem, ať nemáš žlučníkový záchvat?“ K dobrému konání jsou obvykle potřeba nějaké statky, nějaká základna, nějaký grunt. Z dobrého důvodu je v našem vyznání víry uveden i tento článek: „Nezavrhujeme bohatství a boháčů, jsou-li zbožní a užívají-li bohatství správně. Zavrhujeme však sektu apostoliků atd.“

Peníze jsou vlastně takové bodování, které ukazuje, za kolik jsou lidé něco ochotni pustit z ruky. Někdo třeba vyrobí stůl, velmi přesně všechno měří a řeže, nakonec ho obrousí a několikrát nalakuje. Dal si s tím práci, trávil s tím stolem několik dné svého života. Je to, dalo by se hodně nadneseně říci, jeho dítě. Ale je určité číslo, suma peněz, za kterou tu věc pustí z ruky. Při vyjednávání o ceně se s druhým člověkem shodne, jak si sám cení svého díla a jak si jeho díla cení druzí. Peníze jsou vlastně prostředkem shody mezi lidmi. Truhlář se časem naučí svou práci nepřeceňovat, protože za určitou cenu ož o jeho zboží nikdo nemá zájem. Zákazníci se naučí truhlářovo dílo nepodceňovat, protože za určitou cenu už jim prostě neprodá.

Lidé, kteří stále mluví o tom, jak by se lidé měli dohodnout, jak by každý měl trochu ustoupit a přiznat druhému jeho kus pravdy, by měli mít peníze velmi rádi. Přesně tohle totiž peníze dělají. Proto také od přirozenosti hrdí lidé v orientě tak milují smlouvání: Prodejce cenu několikanásobně nadsazuje, naříká, že kdyby prodal níže, rodina bude hladovět. Kupující zboží haní a také se dozvíme, kolik má doma hladových krků. Navzájem si trochu vynadají a ve výsledku najdou cenu, která je přijatelná pro oba. To je přesně ten dialog, po kterém se stále volá: Každý řekne svoje, popíše sitauci ze svého pohledu a se někde sejdou, dalo by se skoro říci: Někde uprostřed najdou pravdu.

Za posledních dvacet let ubylo na světě chudoby víc než za celé známé dějiny – stačilo na to jen, aby v Indii, Číně a afrických státech skončilo řízené hospodářství. Pomocí peněz a cen se lidé mohou snadnou domluvit, co chtějí a za jakou cenu, snáze vidí, co jako cenu má. Kdežto svět bez peněz znamená rovnost otroků, rovnost všech ve stejné bídě. Takový byl Egypt, dům otroctví, z něhož Bůh Izrael vyvedl. Tam měli Izraelci, jak později na poušti reptají, ryby zadarmo – když si farao usmyslel, že teď zrovna jsou pro jeho otroky dobré ryby.

Peníze velmi jednoznačně a přesně ukazují, jak si čeho lidé cení. A tady je ta potíž. Jak říká Ježíš: „Co lidé cení vysoko, je před Bohem ohavnost.“ Peníze jsou jistým prostředkem, jak dosáhnout svých přání. Potíž je v tom, že ta přání nemusí být automaticky dobrá. Jasným důkazem, který často uvádím, je téměř jistá skáza všech, kteří náhle zbohatnou, například v loterii. Platí to i o celých národech: Bohatá ložiska cenných nerostů, ropy, zlata nebo diamantů jsou pro zemi téměř jistou kletbou – v které zemi, kde je zlarto nebo diamanty se žije dobře? To samé platí z větší části o ropě. Ježíš nás tak varuje, abychom neupnuli své srdce k něčemu jen proto, že to lze provést. Že to je možné.

Jedno z prvních přání, které si člověk bohatstvím plní, je touha po soukromí. Po tom, aby se nemusel vídat s těmi, s kterými se vídat nechce. Jeden z prvních plodů bohatství bývá velký dům, který od zbytku světa dělí velká zahrada a pořádný plot. Na místech, kde sídlí bohatí, často nepotkáte nikoho na ulici. Ale nevídat lidi, které Bůh stvořil, proto, že by nám mohli být něčím protivní, může být cenné pro nás – před Bohem je to dozajista ohavnost. Mnoho lidí nám může být nepříjemných právě protože bychom se od nich měli něco naučit, ač se nám nechce. Bohaství vede k tomu, že lidé žijí v pohodlných světch sobě rovných, sobě podobných.

Pokud má člověk málo, stále je mu dostupná hrdost na to, že je rodičem; pořád si může dovolit dobrodružství výchovy dětí. Když má prostředků dost, každým dnem je před ním spousta věcí krátkodobě zábavnějších, než třeba učit dítě, jak uklízet pokojík. Čím jsou země bohatší, tím méně dětí se tam rodí. A tím méně je také jednotlivý člověk závislý na své rodině. Nepotřebuje babičku, aby hlídala děti, může si zaptatit chůvu. Babička nepotřebuje vnoučata, aby se zabavila, může si dovolit seniorský zájezd na kanárské ostrovy. Nikoho nepotřebovat, to je dozajista věc, které si lidé cení vysoko. Ale před Bohem je to ohavnost.

Bohatství umožňuje člověku nedělat sám nic, co by mu bylo nepříjemné, co by se mu nemuselo povést atd., ale nechat to za sebe udělat někoho jiného. I v naší zemi by tak, troufám si tvrdit, většina lidí neuměla zabít a oškubat slepci nebo stáhnout králíka. Nebo ujít za den čtyřicet kilometrů a přespat v lese. Přitom třeba správný vztah ke zvířatům má člověk tehdy, když s nimi zároveň soucítí, zároveň ví, že jejich zájmy a jejich život jsou méně důležité, než zájmy člověka a zájmy lidí. Jaké jsou skutečné rozměry světa chápe člověk lépe, když po něm také někdy chodí pěšky. Že je člověku třeba Boží blízkosti a Boží ochrany, že člověk potřebuje druhé lidi a s nimi je mu lépe, pozná člověk dobře, pokud ztráví noc sám v lese. Člověk si cení vysoko, pokud nesmuí zakoušet svět, jež Bůh stvořil, v celé šíři a hloubce. Ale před Bohem je to ohavnost.

Člověk může být bohatý a přece mít šest dětí, každé ráno se s lidmi na ulici zdravit a třeba o dovolené spát v lese. Ale už ho k tomu tolk nenutí a většina lidí volí život v pohodlí, bez výzev a nezdarů, jež bohatství umožňuje. Je velmi zřetelné, že v zemích, které nejsou tak bohaté a život je tam náročnější, o něco nebezpečnější, kde také člověk více žije venku a víc věcí dělá rukama bývají také zbožnější. Kdežto skoro na jisto, s bohatstvím a pohodlím země v ní také ubývá věřících. Naši nepřátelé říkají: Podívejte, zbožnost vede k zaostalosti, chudobě. Ale je to obráceně: Bohatsví umožňuje člověku žít dál od zážitků síly i slabosti vlastního těla, od zážitku vlastní šikovnosti i nešikovnosti, dále od zážitků s krutostí přírody. Dále od toho, jak moc potřebuje druhé lidi, aby vůbec přežil. Lidé v bohatých zemích jsou bezvěrci, protože žijí v iluzích, v naivních představách o světě, o vlastních schopnostech, o vlastním těle.

Bohatství samo o sobě tedy není zlé, protože jeho pomocí můžeme bližním posloužit lépe, než bez něj. Bohatsví je zlé tehdy, pokud díky němu člověk zavěsí své srdce na své proměnlivá a mělká přání. Pokud díky němu nevnímá výzvy, kteé člověku dává příroda, lidské společenství i vlastní tělo. Pokud díky němu nevnímá skutečnost světa Bohem stvořeného, ztrácí tak pokoru, nevidí, jak moc je mu potřeba Boží pomoci, neupívá se k Bohu v důvěře. Žije ve svém umělém světě, musí zahnat tušení, že někde tam venku je skutečný svět. Bohem proto pohrdá, protože však pravdu o slabosti člověka v tomto světě a moci a milosti Boží nakonec nejde popřít, Boha přímo nenávidí. Kdo ví, že blahobyt a pohodlí nemusí trvat věčně, kdo se vnitřně chystá na svět, ve kterém by měl málo a ve kterém by musel obstát před náročnými výzvami, ten bude Boha milovat, neboť ví, že bez pomoci Boží a bližních obstát nemůže. Amen

Modlitba po kázání: 
190, 1–3
Ohlášení: 
190, 4–6
Přímluvná modlitba: Prosme v pokoji Pána: Pane, smiluj se. Za pokoj Boží a za spásu svých duší prosme Pána! / Za pokoj celého světa, za prospěch svatých Božích církví a za jednotu všech prosme Pána! / Za tento dům modlitby, za ty, kdo do něho vstupují ve víře, zbožnosti a Boží bázni, prosme Pána! / Za pastýře církví, za jejich rozhodování a službu v Kristu, za všechen Boží lid a ty, kdo konají dílo Páně, prosme Pána! / Za naše vládce a za všechny, kdo spravují veřejné záležitosti, prosme Pána! / Za toto město, za tuto zemi a všechny země a za všechny křesťany, kteří v nich bydlí, prosme Pána! / Za příhodná léta, za bohatou budoucí sklizeň, za pokojné časy' prosme Pána! / Za všechny, kdo jsou na cestách, za nemocné, zarmoucené, vězně, za jejich spásu prosme Pána! / Za vysvobození ze všech zármutků, pohrom, nebezpečí a tísně prosme Pána! / Pomoz nám, zachraň nás, smiluj se nad námi, Bože, zachovávej nás svou milostí. Spojeni ve víře s církví zvítězilou sami sebe i druh druha a celý náš život svěřme Kristu, našemu Pánu. – Tobě, Pane! Neboť tobě patří všechna sláva a čest a klanění, Otci i Synu i Duchu svatému, nyní i vždycky a na věky věků. Amen
Poslání: Efezským 4, 22–32
Požehnání: Pokoj bratřím i láska a víra od Boha Otce a Pána Ježíše Krista. Milost všem, kdo nepomíjející láskou milují našeho Pána Ježíše Krista. Amen
489