Introitus: Žalm 13
Pozdrav: jménu Boha Otce i Syna i Ducha svatého. Amen
13
Vstupní modlitba: 
1. čtení: Deuteronomium 26, 1–13
373
2. čtení: Lukáš 16, 19–31

Když jsem byl dítě, tento příběh mě velmi děsil. Měl jsem každý den co jíst, spal jsem v teple, byl jsem zdravý. Navíc jsem s tím moc nemohl udělat, protože se o mě starali rodiče a ti by mi nedovolili prodat všechno, co máme, a jít žebrat na ulici, jako ten Lazar. Takže nade mnou stále visel přízrak pekla. Viděl jsem to úplně před sebou: Náš byt byl sice malý, ale maminka na něm pracovala, co jsme se nastěhovali. Jednou za pár let všechno přestěhovala. Chvilku jsme se s tatínkem a sestrou mrzeli, že je všechno jinak, ale pak nám došlo, že je to tak útulnější a příjemnější. Byt pěkně voněl, od tatínkovy dýmky, z okna jsme se dívali do korun stromů na dvorku a na střechy protějších domů našeho vnitrobloku, kde posedávali ptáci. Když vzlétali, člověk jakoby s nimi plul tím prostorem obklopeným pěknými domy z třicátých let a vzduch voněl květy a slibnou budoucností. Maminka i tatínek také dobře vařili a když bylo po večeři, koukali jsme na televizi a líbilo se nám většinou to samé a co se nám nelíbilo, z toho jsme si alespoň společně dělali legraci. A v zimě bylo v teple u plynových kamen dobře, koukali jsme na zasněžený dvorek, ale tu se vkrádala myšlenka na ty novodobé Lazary, bezdomovce, kteří venku mrznou. Skoro jsem si říkal: Proč jsi nám bože teď dal tolik dobrého, abychom potom přišli do pekla? Kdybychom byli chudí, tak bychom se na tebe mohli těšit, takhle se ale musíme bát. Dej mi dožít se dospělosti, pak všechno rozdám a tak se zachráníme pro den soudu. Byl jsem tehdy dítě.

Taky jsem si ale říkal: Jsme na sebe docela hodní, to přece musí Bůh nějak ocenit. Když se máme tak rádi, nebude nás snad mít rád i Bůh? Ale pro jistotu, už jako starší, jsem se vrhnul do různého konání dobra. Celkem správně jsem pochopil tohle: že boháčova chyba nebyla v tom, že byl bohatý, ale že se o nikoho nestaral. Nakonec, je to celkem jednoduchá úvaha: Kdo nic nemá, nemá ani co rozdávat. Nuzným mohou pomoci jen bohatí. A říkal jsem si: Láska nakonec přemůže úplně všechno, i na mládeži se to zpívalo. Takže ani peklo nebude, vlastně se o něm v Bibli ani nemluví. Peklo je tady, a sice tehdy, když někdo žije bez Boha. Myslí jen na sebe, myslí si, jak je šťastný, ale ve skutečnosti se mu to jen zdá, je sám, je ochuzený o tu radost pomáhat druhým, takže už je vlastně dost vytrestaný a Bůh mu to nakonec vysvětlí. Nicméně, jako nade mnou předtím vysel přízrak pekle, teď nade mnou vysel přízrak dobra, které mám ještě vykonat, abych nezažil ani to pozemské peklo. A v koutku srdce jsem si říkal ‚neměli to ti staří Izraelci jednodušší než my křesťané?‘ neznali sice celou pravdu, ale v Zákoně měli přesně napsáno, co mají dělat pro spásu. Mohli být chudí nebo bohatí, ale když si udělali svoje, měli klid. Když měli uděláno, mohli užívat všeho, co jim Bůh dopřál. O to jsem také velmi stál. Byl jsem tehdy mladý.

Ale mé konání dobra nepřinášelo zdaleka takový výsledek, jak bych si přál. Navíc mě dost vysilovalo. A kupodivu jsem neměl takový ten pocit správného dobrovolníka, tedy že vlastně dostávám víc, než dávám. Tak to říkali v televizi a tak se to psalo v církevních časopisech, i faráři o tom mluvili, ale já jsem to nějak necítil. Někdy jsem toužebně vzpomínal na dobu, kdy jsem neznal Ježíšovy nároky. Radoval jsem se z normálních věcí a ta radost nebyla vynucená, šlo to ze srdce. Kdežto ze své sociální práce jsem se radoval jen jaksi rozumem, jen tak nějak ideologicky. Byl jsem tehdy mladý, ale už nějak jinak. Nakonec mi bylo ze mě samého dost špatně. A toužil jsem už jen po normálním životě, kdy se člověk může radovat z běžných věcí. A četl jsem také dost historických knížek, četl jsem o utrpení v lágrech a za různých revolucí, znovu jsem si pustil k tělu všechny ty trpící z televize. A vrátil jsem se úplně na začátek, k takovému dětskému vidění světa: Hitler musí přijít do pekla, jinak není žádná spravedlnost. A kdo trpí tak hrozně, jako děti v Drafúru nebo děti v ústavech, ten musí dojít odpočinutí v klíně Abrahamově, i kdyby nebyl křesťan. Ale s Biblí, jak jsem jí do té doby četl, to moc nešlo srovnat, snad jen s tím, jak jsem ji četl jako dítě. A tak jsem měl ve všem zmatek, už jsem všude nevykřikoval, jak je to přece jasné a toužil jsem, aby mě z té motolice a zvednutého žaludku někdo vyvedl. A už jsem jenom chtěl, aby se mě Kristus ujal, protože už jsem ničemu nerozuměl, a nejvíc jsem chtěl být zticha, ale s ním.Byl jsem tehdy znovu jako dítě. Ovšem být znovu jako dítě není to samé, jako být dítě.

Bylo mi tehdy tak kolem pětadvacíti a nedávno jsem četl, že od toho věku už se člověk tolik nemění. Takže, co my z té doby zbylo dnes? Protože jsem si předtím navymýšlel až dost, znovu jsem začal číst z Písma to, co je tam opravdu napsáno. A píše se tam: Mají Mojžíše a proroky. A tak se teď snažím řídit slovy knihy Přísloví: „Neodpírej dobrodiní těm, kteří je potřebují, je-li v tvé moci je prokázat. Neříkej svému bližnímu: ‚Jdi a přijď zase a dám ti to zítra‘, když to máš s sebou. “A i když o Kristu teprve budu mluvit, už teď můžu vyslovit, k čemu jsem byl dříve hluchý, slova Kristova apoštola Pavla: „A kdybych rozdal všecko, co mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.“ Proč jsem to jenom neslyšel, když jsem se bál o svou rodinu? A tak se nevydávám k upálení. Dnes už nejsem na roztrhání. Odpusťte konkrétní příklad: Bezdomovce ze zahrádky na severní straně kostela jsem vyhnal. Ale když mě jiný slušně prosil o chleba, dal jsem mu ho — beztak jsme ho měli doma dost. Mám strach, že se bude Bůh hněvat i kvůli té zahrádce? Nemám, protože vím, že Kristus vstal z mrtvých a přikrývá třeba i neuvědomělou vinu věřících. Ale proč to vlastně vykládám, co je vám do mého svědomí. Raději zpět k boháčovi. Chyba nebyla v tom, že byl bohatý, ale v tom, že úspěšně zahnal i jen vzpomínku na chudé. Proč museli Lazarovi lízat rány psi, proč byla zvířata milosrdnější než lidé, stvoření k Božímu obrazu. Jídlo mu ze stolu přímo padalo, proč s ním nemohl někoho poslat. Dneska třeba pošleme složenkou peníze na nějaké konto, kolik můžeme, a nestojí nás to ani moc času. A nebo se mohl nakonec zvednout sám, to by ho tolik času nestálo, ani nás ne. Prostě jde o to nezapomenout, že jsou tu chudí. Zejména, na to pozor, zejména si složitě nevymýšlet, proč se jim nemám pomáhat. Nepopírat, že potřebují naší pomoc. Nemusíme si je přece proto hned vzít za manžele. A ti, kterým opravdu pomoci nemůžeme, i o těch je to podobenství. Ti budou přeneseni do klínu Abrahamova. A my tedy kvůli nim nepůjdeme do pekla. Platí však pro nás: Kdo tě prosí, tomu dej, a kdo si chce od tebe vypůjčit, od toho se neodvracej. Je to jednoduché. Amen

Modlitba po kázání: 
477
Ohlášení: 
548
Přímluvná modlitba: 
Poslání: Kazatel 11
Požehnání: Numeri 6, 24–26
378