Introitus: Žalm 77, 8–21
Pozdrav: Ve jménu Všemohoucího Boha Otce i Syna i Ducha svatého. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 2. neděle po Zjevení Páně.
77, 1–4
Vstupní modlitba: Hospodine, náš Nebeský Otče, u Tebe není proměny ani střídání světla a stínu. Dej, ať Tvůj svytý Duch v tuto svatou hodinu osvětlí naši mysl a promění naše srdce, abychom dovedli rozeznat dobré od zlého v tomto světě i sami v sobě a žili v tomto světě jako synové světla. Podle zaslíbení našeho Pána Ježíše Krista, který s Tebou a s Duchem svatým žije a kraluje jako jeden Bůh, bez proměny. Amen
1. čtení: Izajáš 5, 20–24
77, 5–9
2. čtení: Lukáš 17, 1–4

Když tvůj bratr zhřeší proti tobě, pokárej ho. Tímto důležitým příkazem začíná Ježíš svou řeč o odpuštění. Člověk se musí ozvat, když se mu křivdí. Je povinností člověka si některé věci nenechat líbit. I kdyby je ještě dokázal snést, i kdyby je dokázal unést. Protože každý z nás je obrazem Božím. Máme povinnost bránit svou důstojnost, obraz Boží v nás. Máme povinnost připomínat, co je spravedlivé.

Když policistovi řeknete, že vás vykradli, ale že jste to nehlásili, bude tím obvykle velmi pobouřen. Vysvětlí vám, že je úplně jedno, že vám to nevadí. Pokud jste krádež neohlásili, pokud nebyl zlý čin pojmenován, nechali jste po světě běhat někoho, kdo přístě ukradne například řemeslníkovi nářadí. Jediný nástroj obživy, něco opravdu důležitého. Svojí lhostejností jste způsobili, že si teď někdo myslí, že mu podobný čin projde i příště. Že takto lze s lidmi jednat. Dali jste hříchu volný průchod.

Už děti totiž zkoušejí, co si mohou dovolit. A pokud nenarazí, zkoušejí horší a horší věci. Aby poznali, co jim ještě projde. Dospělý lidé dělají to sáme, jen méně nápadně a dlouhodoběji. Dělají to samé s větší trpělivostí.

Protože není možné, aby nepřišla pokušení. Pokud má mít člověk nějaké nápady, musí mít někdy i špatné nápady. Pokud má člověk myslet, musí mít někdy i zlé myšlenky. Co funguje, co je dobré nebo zlé, to se dá zjistit jen ozkoušením. Bůh dal ve svém milosrdenství lidem Zákon, který nám u některých nápadů a myšlenek říká už od začátku: Věř mi, tohle fungovat nebude. Na to zapomeň. Buď si jist, že některé jednání dopadne špatně vždy. Nemusíme tak vyzkoušet úplně všechno.

Díky Zákonu mohou už při plánování zemřít pouze některé naše nápady, místo abychom zemřeli my sami. Zlé myšlenky mohou zemřít dřív, než je vysloví ústa, abychom nezemřeli my. Zákon na mnoha příbězích mnoha lidí ukazuje, že hřích nepřináší nic trvalého a vede do skázy. Špatné konce zlého jednání a zlých slov tak dopředu známe.

Člověk byl ale stvořen k poznávání dobrého, k poznávání Boha. K tomu, aby by se stále více sával obrazem Božím. Člověk musí růst. Nestačí vyhýbat se zlému; je třeba zkoušet i něco dobrého. Ale dobré věci jsou složité, jako je složité něco dobrého vytvořit. Třeba posatvit dům, který nespadne nebo loďku, která opravdu plave. Vzpomeňme na Kaina, který přinesl Hospodinu oběť ze své první úrody. Ale Bůh na ní neshlédl. Ne proto, že by Kain udělal něco zlého. Jen proto, že to nebylo dobré. Říká: Což nepřijmu i tebe, pokud to uděláš dobře?

Zlo je snadné, protože vždy znamená jen zničit něco, co už tu je. Dobré věci snadné nejsou, protože se vždy mohou také nepovést. Často říkáme na svou omluvu: Myslel jsem to dobře. Ale sami cítíme, že to mnoho neznamená, když věc dobře nedopadla. Co se odpovídá v takových případech: Myslel dobře, ale špatně udělal.

Že něco funguje, že se dobrá věc podařila, to se dá poznat jen zkouškou. Pokud dům nespadne, pokud se loďka nepotopí, je dobrá. Zkouškou našeho jednání a slov jsou naši bližní. Něco třeba myslíme i dobře, ale dobře to neuděláme. To je normální, protože jsme ještě nedosáhli nebeské dokonalosti. Ale že se nám něco nepovedlo, že něco nefunguje, že něco není vhodné, nepoznáme, dokud nám to někdo neřekne. Že něco děláme špatně můžeme často poznat jen z toho, že se proti tomu lidé ohradí.

„Když tvůj bratr zhřeší proti tobě, pokárej ho“, říká Kristus. Pokárej ho přitom nemusí znamenat, že si někoho vezmeme stranou a hodinu mu promlouváme do duše. Jsou totiž velké i malé hříchy. Na malé hříchy však obvykle stačí jednoduchá slova jako „ne“, „tak dost“ nebo „to snad nemyslíte vážně“. Ba někdy stačí jen povytáhnout obočí nebo se zamračit. Lidé z toho obvykle dovedou poznat hodně. Někdy je to samozřejmě na delší hovor.

Stejně tak „je mi to líto“ nemusí vždy znamenat, že člověk klečí na kolenou v slzách a sype si hlavu popelem. Někdy stačí obyčejné „promiň“ nebo jen to, že se člověk zarazí – také to dovedeme z tváře a postoje těla obvykle dobře vyčíst. Někdy je lítost potřeba vyjádřit daleko větším činem, něčím daleko přesvědčivějším, co něco stojí. Jsou různě vážné hříchy a tomu odpovídá způsob pokárání i způsob vyjádření lítosti.

Když nám někdo ukřivdil, musíme tedy vědět, co je pro nás dostatečná lítost, abychom mu mohli odpustit. Odpuštění totiž neznamená jen si něco nechat líbit. Jen věci přecházet. Tomu se říká slabost či lhostejnost, nikoliv odpuštění. Odpuštění znamená, že pak máme k člověku dál stejný vztah, jako by se nic nestalo. Tak Bůh v Kristu odpouští nám, tak máme odpuštět i my. Musíme mít jasno v tom, čím by nás už druhý přesvědčil, že je mu věc opravdu líto. Ten, kdo odpuští, má v moci toho, kdo mu ukřivdil, určuje podmínky. Stejně jako má Bůh v moci hříšníka a jako Bůh hříšníku určuje, co je dostatečné pokání.

Jedině tak může Kristus žádat: Jestliže proti tobě zhřeší sedmkrát za den, a sedmkrát k tobě přijde s prosbou: 'Je mi to líto', odpustíš mu! Jedině tehdy odpouštíme, pokud už na věc nemyslíme. Pokud už ji nikdy nepřipomínáme. To se zdá velmi obtížné, když nám někdo něco provede v devět ráno a za hodinu zase něco dalšího a pak zase něco dalšího. Jak nemá člověk při dalším provinění vzpomenout na to, co mu druhý provedl už ráno? To jde jedině tehdy, když je jasně poznat, že nás druhý svým 'Je mi to líto' pouze neodbývá. Že už ráno mu to bylo opravdu líto. Snažil se o nápravu, ale už za hodinu udělal zase další chybu. Pokud však i nynírozenáváme jeho upřímnou lítost, nekřivdí nám proto, že nás má za pitomce. Ale protože je sám trochu pitomec a ví to.

Není možné, aby nepřišla pokušení. A my bychom měli rozenat, že se nám mnohdy děje křivda ne proto, že by byli lidé zlí na nás. Ale prostě proto, že člověk po pádu není dobrý, prostě proto, že každý člověk je trochu zlý. Jako ani nikdo z nás není dobrý. Vždy pokoušeni můžeme být jen k tomu, co sami trochu chceme. Jen ke zlým věcem, které si sami trochu přejeme.

Dobrou hráz pokušení staví myšlenka na následky. Jednak na Zákon, který ukazuje, že mzdou hříchu je nakonec smrt. A jednak myšlenka na mezilidské následky, co by tomu druzí lidé řekli.

Jednak tedy běda těm, kdo nic neřeknou, kdo se neozvou, když se jim děje křivda. Celkem jistě se s nimi bude zacházet stále hůře, protože lidé nabydou dojmu, že se nic zlého nestalo, že s nimi tak mohou zacházet, že to tak druhým vyhovuje.

Ještě větší běda však těm, kdo nutí oběť k odpuštění, nikoli však hříšníka k pokání. Běda těm, kdo radí o hříchu vůbec nemluvit, kdo hříšníka planně chlácholí, aniž by ukazovali cestu k nápravě. Běda těm, kdo říkají, že nejsou malé a velké hříchy – protože samo Písmo rozenává, že hříchy jsou různě vážné. Běda těm, kdo nepokládají za hřích to, co Písmo za hřích prohlašuje.

Protože není možné, aby nepřišla pokušení – každý z nás je sváděn ke zlému svou vlastní povahou, každý z nás je ve svém srdci s hříchem už napůl svolný – nepotřebujeme, aby nás v tom ještě někdo podpořil, aby nás někdo utvrzoval, že nám to projde. Není nám třeba popírání hříchu, je nám třeba ukázat cestu pokání, cestu k nápravě. Je nám i každému člověku třeba odpuštění. Pane, smiluj se nad námi hříšnými. Amen

Modlitba po kázání: 
440
Ohlášení: 
484
Přímluvná modlitba: Tebe, dobrotivý Pane, který miluješ člověka, s důvěrou prosíme a vzýváme: Pane, vyslyš nás! Rozpomeň se, Pane, na svou svatou, jedinou, obecnou a apoštolskou církev, jež je rozseta od končin do končin země; na všechny lidi, kteří na ní žijí, i na všechny, kteří patří k tvým ovcím. – Nebeský pokoj uděl našim srdcím a neodejmi od nás ani pokoj tohoto pozemského života. – Králi pokoje, dej nám svůj pokoj, vždyť všechno máme od tebe. Ať žijeme pod tvou vládou ve svornosti a lásce. Kromě tebe jiného neznáme, a proto vzýváme tvé jméno. Dej našim duším život, ať nezvítězí nad námi smrt hříchu, nad námi ani nad nikým z lidí. – Ve svém milosrdenství a slitování navštiv a uzdrav nemocné, Pane. Odvrať od nich veškerou nemoc a slabost. Zažeň ducha skleslosti. Dlouhodobě nemocné pozvedni. Uzdrav také ty, kteří jsou trápeni duchy nečistými. – Všem křesťanům, kteří trpí a prožívají úzkost, dej milost, odpuštění a útěchu. – Uzdrav, Pane, i naše nemoci, jak duše, tak těla. Ty jsi lékař duší i těl, jsi správce všeho stvoření, navštiv a uzdrav nás a dej nám spásu. – Ty, kteří jsou na cestách nebo se na ně chystají, na každém kroku veď, na zemi, moři, řekách a všude. Všechny doveď do cíle, přístavu klidu a spásy. Při plavbě i na cestách jim buď průvodcem, navrať je jejich blízkým, zdravé zdravým, radující se radujícím. A celé naše životní putování, Pane, chraň před neštěstím a bouří až do konce. – Sešli ze svých pokladnic dobré deště tam, kde je třeba. Obšťastni a obnov jejich příchodem tvář země, ať ji tyto krůpěje oplodní k naší radosti. – Ať je v řekách potřebné množství vody, která zúrodňuje zemi; ať nevyschnou potoky a ve vodách ať je dostatek ryb. – Požehnej, Pane, plodům země, dej, ať dozrají, a uchovej je neporušené, abychom jich mohli užívat a znovu je sázet a sít. – Požehnej celý běh roku tvé dobrotivosti kvůli chudým tvého lidu, kvůli vdově a sirotku, kvůli poutníkům a bezdomovcům. Oči všech doufají v tebe a ty jim dáváš pokrm v čas příhodný. Ty, který všechno živíš, naplň radostí a plesáním naše srdce, abychom vždy měli, co potřebujeme a abychom oplývali v každém dobrém díle v Kristu, našem Pánu. Amen
Poslání: Jakub 4, 10–12
Požehnání: Hospodin je tvůj ochránce, Hospodin je ti stínem po pravici. Ve dne tě nezasáhne slunce ani za noci měsíc. Hospodin tě chrání ode všeho zlého, on chrání tvůj život. Hospodin bude chránit tvé vycházení a vcházení nyní i navěky. Požehnej vás Všemohoucí Bůh Otec i Syn i Duch svatý. Amen
450