Introitus: Žalm 150
Pozdrav: Ve jménu Všemohoucího…
150
Vstupní modlitba: Všemohoucí Bože, panovníku. Před tebou se klaníme a ty nás přece vineš ke svému srdci jako náš laskavý Otec, pro svého Syna, Ježíše Krista. Přemoženi tvou milostí, vyznáváme před tebou své hříchy. Pane Ježíši, veliteli. Ty jsi nesl naše nemoci, tvými ranami jsme uzdraveni. Pane Ježíši, ty jsi vítěz, tvé jest království i moc i sláva. Kraluj nám, ó Kriste. Duchu svatý, buď nám přítomen nyní i po všechny dny našeho pozemského boje. Otevři nám svatá Písma k porozumění i poslušnosti a naplň nás odhodláním a vděčností. Budiž sláva Bohu Otci i Synu i Duchu svatému, jako byla na počátku, i nyní, i na věky. Amen
1. čtení: Leviticus 14, 1–9
163
2. čtení: Lukáš 17, 11–19

Kam se ztratila víra těch devíti malomocných? Neptám se jenom já, je znát i na starých církevních doktorech, že si úplně nevědí rady. Když přece Ježíš přichází k vesnici, jde mu vstříc deset malomocných; protože přenášejí velmi nakažlivou chorobu, zůstávají stát opodál a hlasitě volají:„Ježíši, veliteli, smiluj se nad námi“. Z toho je jasné, že Ježíšovi věřili, že věřili v Ježíše. Velitel je přece ten, komu svěřujeme rozhodování o svém životě, když víme, že sami lépe nepořídíme. Jejich oslovení je docela humorné. Veliteli. Ale jací jsou oni vojáci, když se pro svou nemoc sotva hýbou. A mají snad nějaké zbraně, nějaký výcvik, nějaké schopnosti, které by Kristu mohli nabídnout? Má Kristus vůbec nějaké vojáky, má za sebou nějaké bitvy, je vůbec na válečném tažení? A tak, když jsem uslyšel jejich volání, vzpomněl jsem si, na příběhy, které mi můj kamarád policista vyprávěl o své práci. Také jeho různí pobudové a trhani oslovují veliteli. Je to prý vůbec běžné oslovení, které trhani používají pro policistu: ‚Veliteli, veliteli, slitujte se‘.

Když se voják ztratí v poli, hledá velitele. Podívejte se na nějaký válečný film a uvidíte, že to tak je. Voják je po zuby ozbrojen, vycvičen, možná má už i zkušenosti z bitvy. Kdo z nás by se postavil takovému bojovníkovi? Když dojde na válku, je voják všechno a všichni ostatní jsou nic. A zná i nepřítele. Takže, proč nejde hned bojovat, proč nehledá nepřítele, ale nejdříve ze všeho velitele? Protože je toho na něj moc, situace je příliš vážná a příliš složitá, než aby se do toho pustil sám.Ovšem i zodpovědný, opatrný a soucitný velitel posílá vojáky více či méně na smrt. A přesto každý voják hledá velitele. Voják se neptá, protože to ani nejde. Ve válce účinkuje příliš mnoho různých lidí, různých sil; je tu příliš mnoho náhlých zvratů, aby se mohl ptát. Prostě hledá velitele.

Ti malomocní vyšli z vesnice, protože hledají velitele. A v tom jsou bytostně podobní vojákům. V tom je podstata vojáka, že hledá velitele. Takže jsou na pohled legrační, ale v samé podstatě jsou stejní, jako vojáci. Vážnost, nepřehlednost situace vidí na svém vlastním těle. Věci sice mají nějak být, ale pravda je, že takové nejsou: Četli jsme, jak to má být: Rána malomocenství má být zhojena. To znamená, kůže má mít zdravou barvu, nesmí tu být bílé místo, viditelně nižší než ostatní kůže, chloupky na tom místě mají být tmavé a ne bílé. A oni vidí svoje tělo plné takových hlubších míst, ba živé maso. Prostě jsou malomocní. Mohou si naříkat, ptát se ‚proč zrovna já?‘, mohou zlořečit Bohu, ale to na věci nic nemění. Situace je složitá, nepřehledná, člověk nemá, jak by ji řešil. I kdyby byl do života sebelépe vyzbrojen, vycvičen, i kdyby se s životem předtím už mnohokrát popral. Teď si sám neporadí a tak hledá velitele.

A když Velitel Ježíš káže: ‚Jděte a ukažte se kněžím!‘, jdou, i když se zatím nic nezměnilo, jsou přece pořád stejně malomocní. I vojáci zaútočí proti plně obsazenému zákopu, i proti kulometnému hnízdu, když velitel zavelí. Vojáci vědí, že se situace sama nezlepší, že musí bojovat, poslechnout i nesplnitelný rozkaz. Nestane se, že by válka kolem nich jen tak prošla. A tak malomocní vyrazí proti chrámu, plně obsazenému nesmlouvavými duchovními, proti zákopu Zákona, který je odděluje od normálních lidí. A útok se zdaří. Jsou očištěni. Zdálo se to nemožné, ale pokud by nevyrazili, zůstalo by vše stejné. Bitvu nelze vyhrát bez boje. Museli ten nesmyslný rozkaz prostě poslechnout. A vyšlo to.

Tak i dnes hledá Krista krále, velitele nebeského zástupu ten, kdo vidí, že věci nejsou tak, jak mají být. Jehož tělo stravuje nemoc. Jehož duši svírá úzkost. Koho tísní svět kolem. A nemluví to proti nám, ale pro nás, že jsme poznali skutečný stav věcí. Každý přece musí uznat, kolik je bolesti na světě, každý musí uznat tu spoustu bezpráví i kdyby z toho sám nic nepocítil. Každý musí uznat, že na většině těch věcí nic nezmění. To není v pořádku. Ježíši, veliteli, smiluj se nad námi!

Tak proč se nikdo z těch malomocných nevrátil a vzdal Bohu chválu, než ten cizinec? Inu, asi si řekli: ‚Už je všechno v pořádku, tak to má přece být.‘ Člověk má být zdravý, takže se všechno vrátilo do normálu. Vždyť jim bylo kázáno, že Bůh je dobrý k Izraeli. Také dnes se mnoho káže o tom, že Bůh je dobrý. Dokonce ne jen k Izraeli, ale ke všem lidem. Káže se ovšem tak, jako by musel být dobrý. Jako by tu Bůh pro nic jiného nebyl, než aby byl dobrý. Dokonce i nevěřící si myslí, že kdyby byl Bůh, musel by být dobrý. A svoji nevíru omlouvají tím, že je na světě tolik zla. Kdyby opravdu byl Bůh, říkají, nedopustil by tolik zlého na světě.

Ovšem, kde bereme tu jistotu, že Bůh musí být dobrý? Jaký máme o Bohu obraz? Inu, čteme, že Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím. A je člověk dobrý? Třeba i většinou ano. Ale ne vždy. Někdy je člověk zlý a nikoho se neptá. Někdy je každý člověk zlý a neptá se, je-li to správné. A často člověku v jeho zlých činech nikdo nezabrání. Je-li člověk obrazem Božím a je někdy zlý, proč by nemohl být někdy zlý i Bůh? Když člověk sám nedokáže být vždy dobrý, jak si může dovolit chtít něco takového po Bohu? Když člověk dělá něco zlého, nenechá si do toho od nikoho mluvit. A to je člověk zlý na lidi, kterým nedal život, které nestvořil, na které nemá žádné právo. Proč by tedy Bůh nemohl dopouštět zlé na lidi, které si sám stvořil, kteří mu patří? Bůh stvořil i ten prach, ze kterého jsme stvořeni. Když nikdo z nás nedokáže být stále dobrý, kde bere tu drzost chtít něco takového po Bohu? Ale těch devět tu drzost mělo. Řekli si: Je Boží povinnost, abychom byli zdraví, takže co.

Proč se vrátil jen ten Samařan, aby vzdal Bohu chválu? Přesně řečeno, vrátil se a vzdal chválu Ježíši; čteme, že padl tváří k Ježíšovým nohám a děkoval mu. Proč? Byl to Samařan. Takový poloviční pohan. Pohan je ten, kdo si řekne: Kdyby byl Bůh, nedopustil by žádné zlo. A to je vlastně to samé, jako když si někdo řekne: Že se mi daří dobře, je úplně normální, protože Bůh musí být dobrý. Pro oba, pro Izraelitu i pro pohana je Bůh povinen být dobrý a nedopouštět zlo. Ale protože se ukazuje, že Bůh zlo dopouští, nechce v něj pohan věřit. Raději věří v zlaté tele. Tele sice také není pokaždé dobré, někdy člověka potrká. Ale zároveň ho jde uchlácholit hromadou sena, jde ho nějak ukolébat. Modla, zlaté tele, se dá uchlácholit, nějak podvést. To s všemohoucím Bohem nejde. Pohan tedy raději uctívá tele, protože to může nějak ovládnout. Ale když na něj dolehne tíseň, ani tele nepomůže. A tu je najednou všechno příliš složité, na pohana doléhá tíseň, neumí si sám poradit. Jako ten voják v poli. A tak hledá velitele. A nachází Ježíše. Když poslechne jeho rozkaz, nemá co ztratit. Bůh dopouští zlo, tele nepomůže, protože je to jen modla a ne pravý Bůh. A tak nemá co ztratit, když poslechne velitele. A ono to funguje!

Jaký závěr si z toho udělá Samařan a jaký my? Samařan si při svém uzdravení uvědomil, že Boha nic nenutí být dobrý. Vlastně to věděl už předtím. A proto jediný, kdo vzdává díky, je Samařan, který si v hrůze uvědomí, že není žádný důvod, žádný nárok na to, aby jej Ježíš očistil. Že to udělal jen ze své milosti. A tak Samařan jediný poznává, že Ježíš je tím pravým obrazem Boha. Jediným pravým obrazem Boha. Protože Ježíš jediný ze všech lidí je bez hříchu, bez viny. Ježíš jediný nebyl nikdy zlý. Proto Ježíš jediný má právo žádat Boha, aby byl dobrý. Ježíš jediný je dobrým obrazem dobrého Boha. Proto jenom skrze Ježíše nejen ten Samařan, ale my všichni poznáváme, že Bůh je dobrý. Proto: I když všichni měli na začátku víru, jen jednomu řekl Ježíš: „Vstaň a jdi, tvá víra tě zachránila.“ Má-li víra vytrvat a tedy nakonec zachránit, musí jí nést stálé překvapení a vděčnost za Boží dobrotu.

Jen ten, komu je Ježíš velitelem, Pánem, jen ten pozná, že Bůh je dobrý. Jen ten, kdo poslouchá Kristova přikázání, může oprávněně říct, že Bůh je dobrý. Jak sám Ježíš odpověděl: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.“

Jaké plyne z tohoto příběhu ponaučení pro nás? Když říkáme lidem, že Bůh je dobrý, musíme také vždy říct, že takový se ukázal k lidu, který jej následoval z Egypta, takový se ukázal v Ježíši, který nás miloval tak, že pro nás zemřel. Když říkáme, že nás Ježíš miluje, musíme také říct, že miluje toho, kdo zachovává jeho slovo. A více nám náleží Bohu děkovat za to, co jsme už nezaslouženě od něj dostali, než si na něm něco vynucovat. Ale i prosit smíme, za všechno, co chceme. Protože kdo poslouchá Kristovy rozkazy, bude nakonec uzdraven. V tomto, nebo v příštím světě. Ale jistě bude, protože v Kristu a jen v něm máme jistotu, že Bůh je dobrý.

Modlitba po kázání: 
177
Ohlášení: 
190
Přímluvná modlitba: 
Poslání: Židům 13, 7–16
Požehnání: Židům 13, 20n
485