Introitus: Žalm 25, 15–22
Pozdrav: Ve jménu.. Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 15. neděle po sv. Trojici.
25
Vstupní modlitba: 
1. čtení: 2. královská 6, 1–7
568
2. čtení: Lukáš 17, 5–10

Dej nám více víry. Četli jsme o tom, jak se apoštolové přeli, kdo je z nich největší. I jindy se snažili stavět do co nelepšího světla. Není to tak hloupé, dětinské, jak si mnohdy vykládáme. Když nás někdo zajímá, když si někoho považujeme, když máme někoho rádi, snažíme se přece před ním vypadat co nejlépe. Když se cítíme nedostateční, zahanbení, jak rádi bychom se něčím před tím druhým vytáhli. Ale tu najednou apoštolové přiznávají, že nemají dost víry. Za to je Ježíš vícekrát káral. Ale oni asi nemohou, než nedostatek víry přiznat. Tedy asi potřebují víru pro sebe osobně, ne jen aby udělali dojem.

Nevíme, co jejich žádosti předcházelo. Musíme se tedy ptát sami u sebe. To na našem místě se zde učedníci ptají. Proč my bychom chtěli více víry? A jistě bychom chtěli, jinak bychom nebyli jako jeho učedníci. Proč bychom chtěli více víry? Začněme třeba u toho, co oceňují na víře i lidé, kteří chovají k věřícím zášť. Slyšel jsem kdysi v hostinci při obědě nadávat kteréhosi muže na věřící. Byly to běžné věci, které každý slyšel už stokrát. Co chci nyní připomenout, je jen jeho závěr: Ale jednu jedinou věc jim závidím: Že věří, že po smrti něco bude. Kdežto já vím, že nebude nic. Tomu muži bylo už hodně přes šedesát.

Tak se stává víra motorem života. Protože člověk od narození jen stárne. Ale dobrá, jistě, nejdříve se mnoho učí, objevuje, sílí na těle i na duchu. Nepokračuje to však takto do nekonečna. Od jisté chvilky, vlastně zároveň s tím, jak člověk roste, zase slábne. Třeba zrak se nám postupně kalí už od narození. V jednu chvíli člověk sezná, že už jen slábne na těle, i na duchu. Zapomíná, už mu to tak nepálí. Tak co má ještě čekat? Známá věc: Starat se o nemohoucího novorozence je radost, někdy téměř radostné vytržení. Starat se o stejně nemohoucího starého člověka, který se stejně jako novorozenec sám nenají, sám neumyje, stejně jako on už hůře dává dohromady věty, to je vždy přemáhání, odříkání. Už není budoucnost.

O jeden den této chvíle, blíže už jsme svého cíle. Tak se na věc dívá víra. Nevěřícímu život pouze ubývá. Věřící směřuje k cíli, ještě stále není na svém místě. Řekl bych, že tento náš život je jako čekárna na nebeské království, ale přesné by to nebylo. Vždyť nesedíme na místě, ale stále jdeme životem dopředu. I kdybychom nechtěli, nijak si nepomůžeme. Věci kolem nás se mění, my se měníme. Ale kdykoliv se můžeme otočit a říci si: Vida, tak jsem došel až sem. Tak ostatně ve svých modlitbách děkovali Bohu staří: Děkujeme ti, že jsi nás ochránil a dal nám dožít se této chvíle. Ba někdy se říkalo i této hodiny. Můžeme se otočit a říci si: Nu, snadné to nebylo, ani nebude. Ale zatím jsem vším prošel. Nežiji s nikým ve smrtelném nepřátelství, ještě vidím, ještě slyším, a když ani to ne, ještě mohu dýchat. Ještě jsem nezemřel. Zkrátka, věřící může prožívat svůj život jako film, nebo jako román. V knize nebo ve filmu nám přece nevadí, že hrdina stárne. Ani nám nevadí, že prochází těžkostmi, nebezpečnými a nepříjemnými situacemi. Kdyby jimi neprocházel, ani bychom knihu nečetli. Takže tak: Věřící může jít životem, jako by četl knihu, o níž ví, že dobře skončí. Vlastně lehkou, prázdninovou četbu.

Nu tak to je jen jedna věc, na co je dobré mít hodně víry. Mnozí ovšem netráví většinu času v úzkosti z konce, mnozí nad životem nezoufají — i jen dobře, ať je jim, ať je nám přáno. Pak by ale člověk chtěl něco dokázat. Právě teď. Jako Ježíš, když někam přišel, uzdravoval, svoje slova potvrzoval znameními a zázraky. A vlastně mu přišlo úplně normální, že člověk může dělat hotové zázraky. Překvapovalo ho vždy znovu, všimněme si toho pozorně, že lidé žasnou nad jeho činy. Jistě hned pochopil, proč se lidé diví; byl moudrý. Ale na něco, co je cizí naší povaze, si stejně nikdy úplně nezvykneme a vždy nás to znovu překvapí. Tak i u Ježíše.

Tedy chtěli bychom mít víru, protože víra je také moc. Dokonce moc nebezpečná. Vždyť jenom ten příklad Páně: „Kdybyste měli víru jako zrnko hořčice, řekli byste této moruši: ,Vyrvi se i s kořeny a přesaď se do moře,' a ona by vás poslechla.“ Moruše je, dle mého soudu, velmi pěkný strom. A v moři by jistě hned zašla. V pravdě děsivý obraz ukázal Pán svým učedníkům. Zlý člověk, který pěvně věří ve svou věc, má čas. Vyčkává. I u něj je vlastně víra jako zrnko hořčice: Malé semínko, které opatrně zapustí kořeny. Nenápadně vysune první lísteček. A když vydrží, když projde, žene do výšky, roste a sílí, až je tu najednou strom — něco obrovského. Lidé se pak ptají: Kde se to tu vzalo?

Což teprve spravedlivý člověk! Copak není strom víc než člověk, když už mluvíme o té moruši? Když překáží, když uschne, když potřebujeme dřevo, prostě jdeme a pokácíme ji. Na tolik ještě naše víra v řád stvoření stačí. Napochybujeme, že toto můžeme udělat, ža takto můžeme do běhu stvoření zasáhnout. A na druhou stranu, když nás něco podetne, hned se ptáme, proč nám to Bůh udělal. I nevěřící volá „Pane Bože“ když ho chytne žlučník. Kdybychom byli jako ti služebníci, kteří prostě poslouchají, slouží svému Pánu a ani je nenapadne, že dělají něco zvláštního, že by jim za to měl někdo děkovat, pak bychom byli jako ten strom, který je bez jediného doteku přesazen. Ovšem k vodám živým. Zkrátka, kdybychom Boha poslouchali vždy, ne jen když vidíme nějaké jeho zásahy do našeho života, když cítíme jeho ruku, tak by nás zase stejně poslouchalo celé stvoření. Protože jako je Bůh nad námi a my jsme mu podřízeni, tak jsme zase my nad stvořením a ono je nám podřízeno. Kdybychom Boha poslouchali s takovou samozřejmostí jako Ježíš, stejně samozřejmě bychom věřili, že je v naší moci zase to, co je pod naší úrovní.

Jenže, kolik lidí tohle kdy dokázalo? Slyšeli jsme o apoštolech, že také činili zázraky. Říkalo se to i později o některých spravedlivých. Ale, upřímně, můžeme my v tohle doufat v našem krátkém životě?

Druhá věc je, že Ježíš přece také nekonal zázraky na potkání. Neměl žádný „ubrousek Prostři se“; ba odmítl satanův svod proměnit kameny v chleby, když hladověl. Divy, které víra působí, to není střed života. Kdyby nás víra měla vybavit schopnostmi pro ulehčení života, pro koho by byla: Byla by to víra v náš život samotný. Víra tu není od toho, abychom byli zdraví, bohatí a úspěšní. To je právě jen satanovo našeptávání. Víra z nás nemá udlěat kouzelníky, vždyť, vzpomeňte na pohádky — každý kouzelník je sám, v odlehlém, studeném hradě. Víra roste ze země k Bohu, jako semínko hořčice. Nejdříve klíček tápe ve tmě. Nejdříve člověk jenom chce věřit, i když ještě nedokáže. Tehdy žije jen z podstaty, Bůh jej milostivě zachovává. Ale pak se klíček uchytí, začne brát živiny. A rostlina se prodere na světlo. A chce k tomu svtělu blíže, chce více světla — proto tvoří listy. A terpve když víra doroste a dozraje, když pevně stojí, začne nést plody. Dříve snad ani nemůže, rostlina přece také nejdříve jen roste, pak až vydává plody. A když vydá plody, pro koho je vydá? Žádná rostlina se neživí vlastními plody, ty jsou pro druhé. Tak i divy víry tu nejsou pro nás samé, ale pro druhé. Ježíš ani apoštolové neuzdravovali sami sebe. Nad čím lidé žasli, to bylo vždy to, co udělali pro druhé. Jaksi přirozeně — bylo jim jich líto. A vlstně se nikdo z těch, kdo zázraky konal, do toho zase moc nehnal. Ježíš byl často otrávený tím, jak se na něj lidé tlačí. Ale pak se mu jich zželelo. Zkrátka, když už někdo dokáže dělat zázraky, tak vlastně mimoděk, ani ho to nebaví. Prostě: Udělali jsme všechno, co nám bylo nařízeno.

Tak je to ale vlastně s vírou od začátku; a tím končíme. Víra znamená, že se spoléháme na Boha a jeho vůli, aniž bychom v tom viděli něco zvláštního. Jako to semínko, které nepřestane růst, když kolem sebe nahmatá jen tmu. Nezůstane v té tmě, ale roste dál. A když přestane růst, neskloní se žalem, ale začne vydávat plody.

Modlitba po kázání: Dej, ať i my jsme tvá dobrá sedba, Pane Ježíši. Amen
391
Ohlášení: 
432, 1
Přímluvná modlitba: 
Poslání: Zjevení Janovo 3, 20–22
Požehnání: Žalm 1, 1–3 Požehnej vás…