Introitus: Žalm 8
Pozdrav: Ve jménu Všemohoucího… Bratři a sestry, vítám vás na dnešních bohoslužbách.
8
Vstupní modlitba: Všemohoucí Bože, dnes nám dáš spatřit mocná znamení svých zaslíbení. A my vyznáváme, že jich nejsme hodni. Přijmi naše pokání a obnov nám svá zaslíbení, neboť nemáme, kam bychom šli ty máš slova života věčného. Amen
1. čtení: Genesis 17,9–14
168
2. čtení: Lukáš 18, 15–17

„Amen, pravím vám, kdo nepřijme království Boží jako dítě, jistě do něho nevejde“, káže Ježíš Kristus nám všem a každý si to vezmi k srdci. Proč jako dítě — snad proto, že jsou děti nevinné, bezelstné? Každý, kdo zná děti, každý, kdo si ještě pamatuje, jaké to bylo, když byl dítě, nemůže něčemu takovému věřit. Víme přece, jak jsou děti kruté. Kdo ustál, jak se k němu chovali děti ve škole, kdo vyrostl z toho, jak se jako dítě sám choval k jiným dětem, ten už je v životě připraven na lecjakou krutost a podlost.

Jde o to, že dítě nic nemá, že se ještě nemá čím vykázat, předvést. A proto toto slovo promlouvá k dnešnímu křestnímu shromáždění. Nemluvňátko, které dává Kristus za příklad, nemá sílu ani ke Kristu samo dojít a musí k němu být přineseno. Má jen zárodek vědomí, zárodek chápání, zárodek rozhodování. Nemá schopnosti, nemá vzdělání, nemá majetek. Nemá ani důstojnost — vždyť kálí do plenek. Není samostatné, nezávislé, ale ve všem závisí na rodičích. „V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy.“ učí nás apoštol Jan. „Nezáleží tedy na tom, kdo chce, ani na tom, kdo se namáhá, ale na Bohu, který se smilovává.“ učí nás apoštol Pavel. A do třetice z Písma, co ve svém zápase uslyšel od Hospodina spravedlivý Job: „Kdo mi napřed něco dal, abych mu to splatil? Pod celým nebem všechno je mé.“ Na základě toho učí naše církev: Křest nezáleží ve vratkém rozhodování člověka, ale v pevném božím rozhodnutí.

To je základ, na kterém stojí vyznání této naší církve. Aby jen Bohu patřila sláva, pro jistotu spasení — krátce pro heslo sola gratia, pouhou milostí, riskovali naši předkové rozdělení obecné církve.V této věci, ve věci plné boží zásluhy o naši spásu bránili naši předkové Boží majestát proti bludům novokřtěnců. Tito tvrdili — dítě z toho nemá rozum. A já se vás, bratři a sestry, táži: Vy z toho máte rozum? Máte rozum z toho, co s vámi učinil Bůh, chápete snad ty veliké divy, které učinil s vaším srdcem, s vaším životem. Já, bratři a sestry, mám sedm let, vysokého bohosloveckého učení. Já jsem farář, a stejně stále nedokážu obsáhnout veliké divy, které se mnou Bůh v mým šestnácti letech, kdy jsem byl pokřtěn, učinil. A teď mluvím k tobě, Anno. Až se ve chvílích nejistoty uchýlíš pro ujištění k tomuto dni, dni tvého křtu — a tohoto dobrodiní křtu bychom měli hojně užívat — tedy až si vzpomeneš na tento den, troufám si tvrdit, že ty, stejně jako já, nedokážeš říci, co se vlastně dnes stalo. Ale co tě posílí — jistota boží náruče, která tě dnešním dnem obejme a už tě nepustí. A vy, kteří jste byli pokřtěni jako nemluvňata, vy se snad vykážete vybledlým zápisem v matrice? Ne, ale kdesi hluboko ve vašem srdci je vzpomínka na náruč vašeho otce, matky, vašich kmotrů, skrze kterou do dnešního dne rozumíte tomu, co je to být v náruči Boží. Nikdo neobsáhne mysl Boží, ale každý může mít jistotu v jeho náruči.

A také v tomto se učme od dětí: Protože děti mají jistotu ve svých dospělých, docela snadno přestojí i veliké změny. Jak děti rostou, časem přijdou o svého dudlíka. Časem přijdou o svou postýlku, protože už se do ní nevejdou a dostanou kavalec jako dospělí. Skončí jim doba hájení a začne se po nich chtít, aby si doma uklízeli, aby čistotně stolovali a tak dále. Každou takovou změnu a vlastně ztrátu dítě obrečí — a bylo by kruté mu to zakazovat. Ale protože mají základní jistotu, že to s nimi rodiče myslí dobře, ještě mají slzičky v očích a už se trochu těší, co nového se pro ně chystá. Tak i každý věřící je Bohem nejdříve hýčkán. Když člověk uvěří, zažívá denně zázraky a přímé zásahy boží moci. I já jsem zažil zázraky a do dnes o nich nepochybuji. U někoho stojí na začátku víry zázračné uzdravení — jeho, nebo jeho blízkých. A když pak jednou uzdravení nepřijde, co to znamená? Že nás Bůh opustil? Ne, ale pokročili jsme dále, stále více vrůstáme do Krista. A tak, když je naše víra zralá, dokážeme už pochopit, že ani Kristus nesestoupil z kříže, ale snášel věrně utrpení až do konce. A jeho nejbližší, které si vyvolil? Jakuba, bratra Páně, setnuli, stejně tak Pavla. Petr, který nejdříve Pána zapřel, ho později následoval na kříž. A stěžoval si snad, že ho Pán zázračně nezachránil, tak jak to učinil s jeho tchýní? To byli pravé Boží děti. A tak ať má každý dětskou důvěru v Krista, když těžkostí přibývá a božích zásahu a zjevení ubývá, byť by třeba i nad svým životem zaplakal — bylo by kruté to lidem zakazovat. Jak praví kazatel: „Neříkej: ‚Čím to je, že dny dřívější byly lepší než tyto?‘ To není moudré, ptáš-li se na to.“

A teprve teď je možné mluvit o tom, že křest zavazuje. Zavazuje především církev k péči o znovuzrozeného. Proto za každým křtem má následovat vyučování a běda tomu pastýři, který je zanedbává. A tak jako dítě zcela přirozeně zavazuje jistota, kterou má v rodičích, aby opouštělo staré a otvíralo se novému, stejně nás zcela přirozeně zavazuje jistota našeho křtu. Jako chce dítě dělat rodičům radost a stydí se za to, co jeho rodiče zarmucuje, tak i my si musíme ošklivit hřích, tváří v tvář Boží lásce. Protože kořenem hříchu je nevěra. Cokoli není z víry, hřích jest, vyhlašuje apoštol. Protože každý hřích pochází z nedůvěry k Bohu, že se o nás postará. A tak se snažíme ve světě zajistit, zařídit si to po svém. Víra hřích přemáhá.A tak nevedeme svatý život, abychom se Bohu mohli něčím vykázat — pohleď, pane, co všechno jsem si pro tebe odepřel, co všechno jsem pro tebe udělal. Spíše sami nechceme to, co se Bohu oškliví a spolupracujeme s ním na jeho díle, protože jsme ho vzali za své.

„Přinášeli mu i nemluvňátka, aby se jich dotýkal.“ Poslední, co si o dítěti řekneme — dítě má rodiče. „Vy jste tělo Kristovo, a každý z vás je jedním z jeho údů.“, učí nás apoštol. Jak jiné je to než smýšlení tohoto pokolení. Ne, bratři a sestry, my si neceníme nezávislosti. Místo toho víme, že v každém z nás je mnoho z našeho otce a naší matky, v každém z nás je mnoho z ostatních členů sboru. Každý z nás je, více než jen sám sebou, spíše jakoby složen ze svých bližních. Pokud by vše záleželo jen na naší individuální víře, byli bychom ztraceni. Ale tak jako matky přinášeli své děti ke Kristu, tak nás nese víra celé obecné církve. Když se mě zmocňovala nevěra, přišel jsem do shromáždění. A náhle jsem viděl své bratry a sestry, lidi, které jsem znal, a viděl jsem jejich víru. A hned jsem se zastyděl a vzepřít se ďáblu bylo náhle tak snadné. A není to jen víra církve po celém světě, všech národů a ras ve všech zemích v tomto čase. Není to jen víra církve bojující, co nás nese. Ale i víra církve zvítězilé — těch, kteří byli zabiti pro jméno beránkovo a těch, kteří zemřeli ve víře. Jsme trpaslíci na ramenech obrů, můžeme jít cestou, kterou v bolestech probojovávali naši předkové, dostává se nám poučení z jejich knih a naše srdce se raduje při zpěvu jejich písní.

Dítě má rodiče, dítě nesou ke Kristu jeho rodiče. A tak vám, Petře a Marto, patří boží chvála, že jste Annu podpírali a nesli až k dnešnímu dni křtu. Každá modlitba, která u vás doma v kuchyni zazněla nad prostřeným stolem, každá zbožná píseň, která se nesla vaším bytem, není od boha zapomenuta. A tak kde rodiče, jiní pastýři, tento sbor, kde tito všichni sázeli a zalévali, já dnes mohu sklízet a poponést Annu ten poslední krůček ke Kristu. A protože dnes spatříme boží div, který vzbuzuje bázeň, mám pro vás všechny napomenutí proroka Jeremiáše: Proklet buď muž, který doufá v člověka. Nehleďte na služebníka, ale na jeho Pána. Neboť, jak učí církev ústy Augustina: „Ať je to kdokoliv, kdo křtí, Kristus je ten, kdo předsedá.“ Amen

Modlitba po kázání: 
192
Ohlášení: Křest Anny Šnoblové. Křestní liturgie zde.
308
Přímluvná modlitba: 
Poslání: 1. Janova 4, 14–20
Požehnání: (trojiční)
419