Introitus: Žalm 119, 9–14
Pozdrav: Milost a pokoj ať se vám rozhojní poznáním Boha a Ježíše, našeho Pána. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 2. neděle velikonoční.
119, 5–8
Vstupní modlitba: Bože Hospodine, Ty jsi nás znal již v lůně našich matek, od Tebe pochází náš život, i vše dobré čeho užíváme i po čem toužíme. Otevři nám oči, abychom rozeznali Tvá dary a vzdali Ti díky z upřímného srdce, naplň nár radostí, abychom v Tvé síle chodili v tomto světě, jak se Tobě líbí. Po způsobu Krista, našeho Pána. Amen
1. čtení: Přísloví 19, 1–11
408, 1–3
2. čtení: Lukáš 18, 18–27

Bohatí lidé touží vykonat nějaké dobro, změnit svět k lepšímu. To není výjimka, to je pravidlo. Výjimkou z pravidla by byl velmi bohatý člověk, který si nechává všechno své bohatství pro sebe. Takový bývají obvykle výherci loterií, dědicové, někdy popové hvězdičky – a nikdo z těchto nebývá bohatý dlouho. Přišli k penězům, ani neví jak, proto si je ani nedovedou udržet.

Kdežto většina boháčů musí mít něco, co lidé chtějí. Může to být zboží, po kterém je zrovna scháňka, mohou to být nápady, může to být schopnost organizovat lidi. A mohou to být i iluze, plané sny – ale to je pořád něco, co mnoho lidí chce. Boháč od začátku ví, že musí mít co nabídnout. Je zvyklý dělat něco, o co lidé stojí.

To je asi důvod, proč skoro každý boháč má nějakou nadaci. A když je to menší boháč, tak dá alespoň peníze na místní fotbalové hřiště nebo v dřívějších dobách na stavbu kostela. My si toho nemusíme všimnout – protože nikdo až tak bohatý, aby mohl podarovat všechny. Ale bývá tak.

Boháč se však kupodivu od Ježíše nedozví o nějakém projektu, který by mohl podpořit. Ježíš mu nejdříve odpoví, že cestou k věčnému životu je osobní morálka: „Přikázání znáš: Nezcizoložíš, nezabiješ, nebudeš krást, nevydáš křivé svědectví, cti otce svého i matku.“ Ta přikázání znamenají na prvním místě: Něco nedělej. Lidé se však dostávají do popředí na špici, spíše tím, že neustále něco podnikají, něco zkouší. Přikázání dává člověku hranice, tito lidé jsou zvyklí hranice překonávat. Proto také dosáhnou více věcí, něž lidé opatrněji založení. Dostávají se více dopředu, stávají se předními muži.

A když člověka lidé potřebují a oceňují, když má za sebou nějaké dílo, snadno se do svého díla zahledí. Řekne si: Udělal jsem tuto velkou věc – objev, který lidem usnadňuje život, mám zboží, které ostatní potřebují, či jinak proměňuji životy mnoha lidí. Dělám víc, než ostatní – proto se na mě nevztahují běžná omezení. Pokud dělám něco proti přikázáním, to velké dobro, které konám, to vyvažuje. Ne, není to pravda. Proto Ježí i boháči jako první připomene přikázání.

Přitom by boháč mohl přikázání naplnit poměrně snadno. Proto se v Písmu bohaství většinou bere jako požehnání – dává vám možnosti. Boháč snadno najde skvělou nevěstu. Jeho bohaství svědčí přesvědčivě o jeho schopnostech zajistit rodinu, o jeho společenských schopnostech, o jeho odvaze i rozvaze a není divu, že je vyhledáván. Není na tom ani nic špatného. Najde nejspíše družku, se kterou je radost žít a neohlížet se jinde. Nemá důvod nenávidět, nebo někoho snižovat (jak víme z Ježíšova kázání, to vede k zabíjení), protože mu za to nikdo nestojí, má sám na co být hrdý. Nemá důvod krást, protože ví, jak vydělat. Nemusí nikoho pomlouvat, protože mu každý může být jedno. Má proč děkovat otci i matce, protože jsou to jejich geny, které ho dovedly k úspěchu.

Ale právě proto, že přikázáná vypadají pro boháče jako malý úkol, nevěnuje jim pozornost. Možná i proto ten přední muž říká: „To všechno jsem dodržoval od svého mládí.“ Kdo ví, zda tomu všemu věnoval takovou pozornost, jako chudák.

Protože jako bohatství znamená mnoho možností, chudoba znamená málo možností a často jen samou nutnost. Chudák se často nezmůže na víc, než dodržovat přikázání. Zjišťuje brzy, kolik ho stojí úsilí byť jen udržet rodinu pohromadě. Má důvod nenávidět lidi, kteří se na něj dívají svrchu, byť si to třeba ani neuvědomují. Nemá šanci se k některým věcem dostat postivě, i když by si je přál. Obtížně hledá, za co být vlastně vděčný rodině, ze které vzešel. A má důvod pomlouvat, vidět v každém bohatším zloděje, i když nemá důkaz, protože netuší, jak se dá k takovému bohaství přijít poctivě – konečně, kdyby věděl, dosáhl by ho také. Pro chudáka – a mohli bychom skoro říci, pro průměrného člověka, znamená pouhé dodržování přikázání mnoho práce, sebepřekonávání a pokory. Často jediné, co se od něj čeká, je dodržovat přikázání a na víc už síly nestačí.

Ovšem dodržovat přikázání je také víceméně spolehlivá cesta k důstojnému životu. K životu, který stojí za to zachovat na věčnost. Pokud se člověku podaří udržet rodinu pohromadě, patří dnes k té polovině úspěšnějších lidí, obyvkle žije déle a něco jej přeci jen drží od toho, aby skončil s flaškou na ulici.

Pokud k lidem nechová bez důvodu nenávist, pokud nemá sklon druhé snižovat, aby si připadal lépe, má přeci jen nějaké přátele, kteří vypomohou. Bohaáč nebo chudák, rodina a přátelé jsou největší bohaství, myšleno i prakticky – pro boháče a chudáka znamenají zázemí a kontakty, boháč sežene státní zakázku a chudák alespoň levně brambory.

Stejně tak nesahat po tom, na co nemám, je samo o sobě bohaství – každý, kdo nemá nemusí někomu něco vracet, kdo je bez dluhů, je vlastně bohatý.

Stejně tak nevynášet nad druhými nespravedlivé soudy, mluvit o tom, co jsem neviděl, u čeho jsem nebyl, vede k životu. Když lžu o druhých, mám i druhé za lháře. Nemá mi kdo pomoci, nemám se od koho co naučit.

A ctít rodiče je, jak to ostatně stojí v přikázání, podmínkou dlouhého života. Máme-li totiž nějaké užitečné schopnosti pro život, máme je po rodičích – proto je dobré umět dobře posoudit a rozlišit, co je na rodičích hodné ucty. Ty dobré zděděné vlastnosti je to, s čím každý z nás v životě hraje. Stejně tak je dobré porozumět tomu, co je vedlo k jejich chybám. Nikoliv je schvalovat, ale rozumět jim. Protože budeme sami pokoušeni k podobným rozhodutím a můžeme si vybrat jinak. Co dopadlo špatně už víme. Úcta k rodičům – ne nutně láska či vděčnost – ale úcta, dobré rozlišení jejich dorbých a špatných vlastností, je podmínka toho, že budeme žít vlastní život, nikoliv pokračování života svých rodičů.

Přední muž z našeho příběhu řekl: „To všechno jsem dodržoval od svého mládí.“ Kdo ví, možná je to i pravda. Ježíš jeho slova nezpochybňuje. Hlavní potíž bude v tom, že boháčovi nedochází, že to byla právě přikázání, která nesla celý jeho dosavadní život. Přikázání mu udržela rodinu pohromadě, přikázání mu získala přátele, přikázání ho ochránila od dluhů a vězení, přikázání ho naučila vzít si z každého člověka to lepší. Ne jeho vlastní skvělost. Přikázání mu uchránila život a obdaování od Boha mu umožnila dostat se dál, než druzí. Co z toho vlastně bylo jeho? Přikázání vydal Bůh a požehnání také dává Bůh. Dosud obojí dobré, proč by vlastně neměl čekat i věčný život?

Boháč zapoměl, co nese jeho život. Nemusel o spravedlnost zápasit, tak jak o ni každého dne zápasí chudák. Nerozeznal, že přikázání jsou jakési zábradlí, za nímž je propast srmti. Přišlo mu, že spravedlivý život není výzva – pro většinu z nás to ale je životní výzva. Přišlo mu, že v něm samém je něco samo o sobě dobrého. Něco, co ho nemuselo naučit Písmo, něco, co nedostal předem od Boha.

Ale nikdo není dobrý, jedině Bůh. Pokud chce boháč zjisti, co nese život, ať si zkusí být spravedlivý bez svého bohatství. Ať začne s tím, že nemá nic – pak pozná, že přikázání jsou tím, co drží život nad vodou. Ať začne od nuly, ať za sebou nemá nic, na co by mohl ukázat jako na úspěch. Protože když všechno rozdá chudým… Kolika chudým? Udělá z pěti chudáků velké boháče – jak je vybere? Nebo tisíci lidem trochu přilepší? To spíš. Protože nikdo není tak bohatý, aby udělal boháče ze všech. Pár lidí si na něj v dobrém vzpomene. A jak to tak chodí, většina rychle zapomene. Takže to zůstane jen v mysli Boží, poklad bude mít opravdu jen v nebi, žádný pomník na zemi. Pokud by měl mít pomník na zemi, nesmí rozdat všechno, ale jen kus.

Ježíš mimochodem právě od tohoto člověka nechce tolik. Protože kdo byl bohatý jednou, obvykle zbohatne zas, i když o všechno přijde. Bohatsví je v tom, co má nabídnout. Teď by jeho schopnosti mohli naplnit pokladnici Ježíšovy družiny. Hodilo by se mít takového člověka – ale nestává se to. Kde mají ve staršovstvu bankéře, který se stará hlavně o hospodaření sboru? Na to nemá čas. Pokud je vůbec jaký bankéř ve sboru. Království Božímu by se hodili všelijací nadprůměrní odborníci – jenže podnikat něco pro nějakých dvanáct lidí se zdá malý úkol. Nestává se to často – i když, „Nemožné u lidí je u Boha možné.“

Boháč by raději nějaký velký úkol – Ježíšova družina je přeci jen směšně malá, když rozdá, co má, tak každý chudý dostane tisícovku na ruku, to také není žádný zářez do dějin. Něco dějinně důležitého, celosvětového kdyby bylo… Jenže! Nikdo není dobrý, jedině Bůh. Víme dobře, že i s našimi omezenými možnostmi dovedeme udělat jak ledacos dobrého, tak i mnoho zlého. S množstvím peněz se znásobí obojí. A pokud se boháč ujme konání dobra, může, stejně jako my, jeden den prospět daleko více lidem, než dovedeme mi, na daleko delší dobu, druhý den daleko více lidem uškodit, na daleko delší dobu. A najdeme mnoho případů dobročinnosti, která přinesla více zlého než dobrého – například lodě plné obilí pro Afriku, které udělaly žebráky z desetitisíců místních malých zemědělců. Bez poznání nemůže být nikdo dobrý, kdo je zbrklý, hřeší.

Proto je nejlepší cesta pro každého člověka poznat sám sebe v zrcadle přikázání. V každém z nás je mnoho temného a vyjde to najevo právě tehdy, když se nažíme dodržet plnit povinnosti k těm, které známe, přispět k lepšímu životu těm, které denně potkáváme. Bůh chraň, abychom měli miliony na to, abychom měnili životy tisíců, které neznáme. A Bůh nás chraň od takových boháčů. To už ať se raději boahství zbaví, dá každému tisícovku na ruku – to je jako dát slonovi malinu, nicméně poteší – a uplatní svůj talent v běžných úkolech Ježíšovy družiny. Snad se i takový najde. Ostatním platí: Přikázání znáš. Amen

Modlitba po kázání: 
375
Ohlášení: 
553, 1–3
Přímluvná modlitba: Nebeský Otče, prosíme Tě dnes zvláště za všechny, kdo mají těžký život, za všechny, kdo jsou obtíženi starostmi: Sešli své světlo a ukaž jim, jak obstát. Pomáhej nám, prosíme, ve všech našich úkolech, abychom obstáli v péči o ty, které jsi nám svěřil. Prosíme Tě za nemocné a nemohoucí: Dej jim úlevu a ukaž jim, že mají domov u Tebe. Posiluj nás, Pane, všechny, ať neklesáme na mysli a nabudeme nových sil. Prosíme Tě za všechny, kdo pracují v Tvé církvi: Dej, ať se nenamáhají nadarmo, spatří Tvou slávu a zaradují se. Dej nám spatřit, jak se Tvůj dům naplní, ještě za našich časů. Prosíme Tě za všechny, kdo prokazují štědrost církvi i obci, ve které žijí, prokaž jim svou štědrost. Dej nám všem, Pane, rozeznat, v čem je naše obdarování, co od nás naši bližní skutečně chtějí a co slouží společnému růstu. Smiluj se nad námi, dalekými i blízkými a vyslyš modlitbu svého Syna: Otče náš…
Poslání: 1 Janův 5, 1–5
Požehnání: Ve vašem srdci ať vládne mír Kristův, k němuž jste byli povoláni v jedno společné tělo. A buďte vděčni. Nechť ve vás přebývá slovo Kristovo v celém svém bohatství. Amen
485