Introitus: Žalm 45, 2–8
Pozdrav: 
161
Vstupní modlitba: Bože, náš Otče! Voláme k tobě ranění slepotou. Tak jako slepý nemá žádnou radost ze slunečního svitu, tak i my jsme slepý k divům, které před námi konáš. Proto jsme zarmoucení a proto jsme nevděční — tak před tebou vyznáváme. Pane Ježíši Kriste, ač tě nazvali synem Davidovým, ty jsi králem všech králů. Voláme k tobě, jako ke svému králi: Dej pane, ať vidíme. Ať se zraky upřenými na prapor tvého kříže tě následujeme v boji, v němž ty si již pro nás smrtí nad smrtí zvítězil. Duchu svatý, buď světlem našim očím. Buď ve slovu a svátostech nehasnoucím světlem uprostřed tohoto společenství. Uveď nás do společenství s Otcem a Synem, abychom již nebloudili v temnotách a neděsili se propasti smrti. Budiž sláva Otci i Synu i Duchu svatému, jako byla na počátku, buď i na věky věků. Amen
1. čtení: Zacharjáš 12, 1–10
378
2. čtení: Lukáš 18, 31–43

V dnešním příběhu mluví Ježíš již potřetí o svém utrpení a smrti. Učedníci jeho slovům nerozumí. Ježíš najednou vystoupí s pochmurnými řečmi. Proč zrovna teď, ptají se učeníci. Mají plnou hlavu triumfální cesty do Jeruzaléma. Mají hlavu někde úplně jinde, nemají na takové řeči náladu. Proč teď, teď jde přece hlavně spíš o to, aby se cesta do Jeruzaléma povedla, aby se to pořádně zorganizovalo. Teď je přece potřeba jednat, je potřeba, aby se něco dělo. Je před námi cíl, tak proč mluvit o smrti? Ale jsou to mistrova slova, takže se o nich přece jen snaží přemýšlet.

Ovšem s tím, co znají, jim to nějak nejde dohromady, smysl těch slov jim zůstal skryt. Ježíš, to je přece život, láska, Ježíš, to je přece uzdravování, smiřování lidí, vítězství nad nenávistí, podané ruce. Přece si nemůžeme říkat, že „nastav druhou tvář“ nakonec selže, nevede k žádnému výsledku. Proč ta zachmuřená tvář, víra je přece o radosti. Ježíš má přece blízko k Bohu, je stále s Bohem, na modlitbách, je to snad dokonce sám Boží syn. Je požehnaný, takže jak by to s ním mohlo špatně dopadnout? To nesedí, aby víra znamenala utrpení. A věřící se přece nemůže s utrpením jen tak smířit, má se modlit a Bůh mu pomůže. Takže je to asi zase nějaké podobenství. A když zrovna tohle nechápeme, tak se asi zas tak moc neděje. Učedníci nepochopili, co říkal. Nepochopili, že bez kříže nedává Ježíšův příběh smysl. Nepochopili, že bez kříže by třeba i nastavení druhé tváře bylo slabošské, bez kříže by všechny ty řeči o lásce a odpuštění byli spíše zženštilostí.

My snad ale už můžeme pochopit, co znamenají slova: Zbičují ho a zabijí a třetího dne vstane. Jeden řecký spisovatel si ve své knize o Ježíši Kristu pohrává s představou, že by Kristus na vrcholu utrpení z kříže sestoupil, že by to „dobře dopadlo“. Představuje si, jak jsou vyjmuty hřeby, jak kráčí jarní krajinou v okolí Jeruzaléma, kříž nechal za zády, představuje si, jak jsou jeho rány ošetřeny laskavou rukou a on v poklidu usíná. Představuje si, jak se Ježíš ožení, jak žije poklidným rodinným životem v ústraní, má kopu dětí a dokonce i sleví ze svých morálních požadavků. Idylka. Posléze však vidí zemřít svou ženu a sám se blíží smrti. Ďábel s líbeznou tváří, který Ježíše v této umělcově představě provází, říká: ‚Tak už to postě je, lid-ský život je konečný, nakonec, měl jsi hezký život, co chceš víc.‘ A tak za chvíli spatřujeme Krista jako starce na smrtelné posteli. Je kolem roku sedmdesát, Jeruzalém hoří pod náporem Římanů. A s Kristem se přicházejí naposled rozloučit jeho učedníci. Jeden má zjizvenou tvář a Ježíš se dozvídá, že mu ji pořezali potom, co o něm, o Kristu, svědčil. Poslední z učedníků přichází přímo z hradeb, kde bojoval s Římany, a hned od dveří volá na Ježíše: ‚Zrádče.‘ A pak se rozpláče a říká: ‚Mistře, zlomil jsi mi srdce.‘ Celá, nyní již strašlivě pochmurná představa končí tím, že se Ježíš z posledních sil doplazí na Golgotu a prosí, aby se směl vrátit na kříž. A když ho v dalším momentu vidíme zemřít na kříži, skutečně si oddechneme.

Není-li kříže, není ani prázdného hrobu. A není-li prázdného hrobu, ani náš hrob nebude prázdný; pak nám hrob bude domovem. A pak skutečně platí: Jezme a pijme, neboť zítra zemřeme.

Tedy Ježíš jde na kříž, protože má dobrý důvod. Jde na kříž jako prorok, král a kněz. Jako prorok lze z kříže vyhlásit poslední a největší proroctví: Pane, odpusť jim. Jako prorok vydá-vá plné svědectví o boží lásce. Jako král táhne porazit mocného nepřítele — smrt, jako král vyhlásí soud nad vším zlým — na svém těle. Jako důstojný kněz přináší sám sebe jako oběť za hřích.

Ale utrpení nevyhledává. Ježíš jde na kříž za nějakým účelem, jen proto v nastávajícím postním období oslavujeme jeho utrpení. Jde na kříž, aby naplnil zákon. Jde na kříž, protože jedná spravedlivě. Jde na kříž, aby boží mocí splnil sliby proroků. Jde na kříž kvůli konkrétním příkazům a naukám Písma, kvůli svatému učení. Kříž je důsledek Boží věrnosti, kříž je důsledek věrnosti Bohu. Proto také, pokud mohl, Ježíš utrpení unikal. V Písmu čteme, že jej už na počátku jeho činnosti chtěli hodit ze skály a že se jim vysmekl a jindy zase, že unikl zástupu, který jej chtěl kamenovat, protože ještě nepřišel jeho čas. I svým učedníkům radí: „Když vás budou pronásledovat v jednom městě, prchněte do jiného.“ Tak i církev v době pronásledování zakazovala horlivcům, aby se chodili sami hlásit úřadům, že jsou křesťané, aby si sami chodili pro mučednictví. Tak nám i jeden z profesorů naší fakulty, zkušený ilegální pracovník, radil: Odboj má smysl jen tehdy, pokud ho dělá člověk promyšleně. Nechat se hned chytit je k ničemu.

Utrpení samo o sobě nemá žádný smysl. Není na něm nic dobrého. Nemělo by být. Nemoc sama o sobě nemá žádný smysl. Není na ní nic dobrého. Neměla by být. Trpící máme sklon utěšovat: ‚Tvá nemoc má jistě nějaký vyšší smysl.‘ Nebo, jak i sami nemocní někdy řeknou: ‚Skrze tu nemoc mě Bůh něčemu naučil.‘ Nuže, to se mi zdá nesmyslné a za sebe mohu říci, že kterékoliv přestálé utrpení ve svém životě bych rád oželel, že bych neváhal ani na minutu, jestli v mém životě mělo nebo nemělo být. Utrpení je od toho utrpení, že je pouze zlé. Bůh nám pomáhá v utrpení, ale ne skrze ně. Bohu patří dík, že je s námi i v nemoci, ale nikdy za nemoc samu. Utrpení zbohacuje maximálně tím, že se v něm člověk cítí nuzný a tak konečně sáhne po tom, co se mu zdarma nabízelo i předtím. Utrpení je nesmyslné. Smysl dává životu věrnost Bohu, a to i navzdory utrpení. Boží věrnost dává životu smysl, a to i navzdory utrpení.

A proto Ježíš přikazuje, aby k němu přivedli trpícího. Proto je znakem Kristovy přítomnosti mezi námi, pokud církev přitahuje trpící a odstrčené, slabé a chudé. Proto se Ježíš ptá slepé-ho: „Co chceš, abych pro tebe učinil.“ Nechce ho umlčet jako ti, co šli v předu. Neříká mu: „Tvoje slepota je dárek od Pánaboha, děkuj mu za ni.“ Říká: „Prohlédni, tvá víra tě uzdravila.“ A potom, co Ježíš zbavil chudáka jeho velkého trápení jde dál vstříc svému umučení.

A já jsem, bratři a sestry, poznal v životě jednu věc: Pokud se člověku daří dobře, cítí se za to hloupě a je chtivý nějakého utrpení. Věřící si pak nakládá nesmyslná omezení a sám sebe trápí zveličenými maličkostmi. Nevěřící se zase třeba moří dietami, jeden den jí jen maso bez příloh, druhý den zase samotné ovoce, až je z toho zelený jak sedma. Nebo mučí své tělo zbytečným cvičením, dokonce se jako blázen chlubí tím, jak ‚potrápil své tělo‘. Nebo vystavuje svůj život ohrožení, řítí se dvoustovkou po dálnici, leze po skalách, na gumovém člunu sjíždí divokou řeku nebo se vydává do nebezpečných krajů. Ale když na člověka přijde nemoc, trápení, chudoba, tu se z toho chce hned vyvléci a ptá se, jak to mohl Bůh dopustit. Ale když jde o to kvůli spravedlnosti, kvůli věrnosti Bohu riskovat pověst, zaměstnání, finančně se obětovat, nebo jen obětovat něco ze svého pohodlí, ze svého času, když jde jen o to přestát trapnou chvilku nebo s nějakou svou tužbou, s nějakým svým záměrem chvilku počkat, tu se nechce nikomu.

Plyne z toho tato rada: Pokud je člověk věrný Bohu, může se mu i dařit dobře. Má za to být vděčný a nevymýšlet si na sebe různé hlouposti. Má být radostné mysli. Trápení totiž není třeba volat dvakrát, jednou přijde na každého a s věrností Bohu se navíc pojí velmi často. A pokud trápení z ničehož nic přijde, má na něj člověk být připravený. Má si uvědomit, že o takové možnosti dopředu věděl. Má vědět, že utrpení mu neposlal Bůh. Bůh mu poslal svého jediného Syna, který nese kříž spolu s ním. Stejně jako my, ani on o kříž nijak nestál a nejraději by se ho zbavil. Stejně jako on zachovejme i my věrnost Bohu i s našimi malými i velkými kříži na zádech. Amen

Modlitba po kázání: 
331
Ohlášení: 
482
Přímluvná modlitba: Pane Ježíši Kriste, vítězi nad smrtí, pohnuti příběhem tvé moci, prosíme tě v důvěře za všechny slepé. Prosíme tě za toto město, za své bližní, ať prozřou a spatří tvou slávu. Prosíme tě za tuto zemi, která přehlíží tvůj majestát. Pane, ať tvá sláva zazáří národům, které tě ještě neznají, které sídlí v temnotách smrti. Pane, my víme, že máš v nenávisti každé dílo ďáblovo, každou nemoc a utrpení. Prosíme, buď svou mocnou paží oporou také těm, kteří trpí slepotou a nemocemi očí. Především prosíme za všechny v tomto sboru, které trápí špatný zrak. Pane, věříme, že nenecháš bez pomoci ty, kteří bojují proti jejich trápení, i když tě neznají jako svého velitele. Vyprošujeme tedy od tebe požehnání všem očním lékařům, všem, kteří pečují o slepce ve školách a ústavech, všem, kteří provázejí slepce v jejich životech jejich příbuzným, pečovatelům, sociálním a charitativním pracovníkům. Dej moudrost, která vidí dál než oči i všem vědcům, kteří bojují s nemocemi očí a nebo pracují na ulehčení života slepců. I za sebe prosíme, zbav nás vší zaslepenosti. Dej pane, ať smíme hledět do tvé tváře v novém Jeruzalémě. Amen
Poslání: Židům 2, 14–18
Požehnání: Hospodin ti odpouští všechny nepravosti, ze všech nemocí tě uzdravuje, vykupuje ze zkázy tvůj život, věnčí tě svým milosrdenstvím a slitováním, po celý věk tě sytí dobrem, tvé mládí se obnovuje jako mládí orla.
489