Introitus: Žalm 27, 1–11
Pozdrav: Ve jménu Všemohoucího Boha Otce i Syna i Ducha svatého. Amen Bratři a sestry. vítám vás všechny na bohoslužbách neděle Sexagaesimae. Vítám též bratry a sestry z církve Boží v Žatci, naší sestry. Kéž Hospodin naplní tento den radostí i poznáním.
182
Vstupní modlitba: Hospodine, kníže pokoje, bez Tebe pokoje není. A ty jsi nám zjednal pokoj v naší zemi. Bezpečně chodíme ulicemi i poli a lesy. Ty jsi nás předučil k dobrému cíli: Dej, ať každého dne naplňujeme své vyvolení a konáme to, co přetrvá, co má budoucnost ve tvém království. Nám všem dej, abychom se shledali před tvou tváří. I se všemi těmi, které milujeme. Učiň tak, Pane, prosíme, skrze Krista našeho Pána, a jeho oběť, jíž přemohl tělo, svět, smrt i ďábla, navěky. Amen
1. čtení: 1 Královská 8, 17–44
399, 1–8
2. čtení: Lukáš 18, 9–14

Farizeus a celník vstoupili do chrámu. Chrám byl vystaven, aby v něm přebývalo Boží jméno. Tedy aby byl zdrojem poznání toho, co je dobré, co má budoucnost, k čemu má smysl mířit a o co usilovat. Chrám byl vystavěn, aby v něm člověk poznal, jak blízko či daleko je od dobrých cílů. Zda se posouvá dopředu, nebo upadá.

Cíl pak je určitá, vyditelná věc. Jako ve sportu: Cílová čára se narýeována jasně bílou barvou. Branka je jen od tyčky k tyčce. Nejde běžcům říci: Běžte rychle, to je cíl. Pak by buď beželi až do úplného vyčerpání, zhroutili by se na zem v zoufalství. Nebo by mohli jen trochu rychleji jít – kdo určuje, co je rychle? Stejně tak, střelí-li se branka, je jasné, který tým v tu chvíli hraje lépe. Je to vidět, nemá smysl říkat: Dostali jsme gól, ale celkově jsme lepší.

Ne náhodou slyšíme občas někoho říkat hřišti „sportovní svatostánek“, ne nadarmo říkají komentátoři „střelil gól do jeho svatyně“ a myslí tím branku. V latinských zemích fotbal často přímo nahrazuje náboženství. I v naší zemi se mistrovství v hokeji prožívá způsobem, jakým lidé prožívali svátky naposledy ve středověku. Ne náhodou: Je to proto, že cíl je jasný a jasné je i to, zda se ho dosáhlo, nebo ne. Kdo je lepší, kdo horší. Kdo vyhrál, kdo prohrál.

Také v chrámu má člověk nacházet jasné cíle. Velmi k tomu pomáhal Zákon, který se zde vyučoval. Zákon mluví vtěšinou velmi věcně, slyšme třeba toto: „Když přijdeš cestou na ptačí hnízdo s holátky nebo s vejci, s matkou sedící na holátkách nebo na vejcích na nějakém stromě nebo na zemi, nevezmeš matku od mláďat. Matku pustíš, mláďátka si smíš vzít. Tak ti bude dobře a budeš dlouho živ. Když vystavíš nový dům, uděláš na střeše zábradlí. Neuvalíš na svůj dům vinu za prolitou krev, kdyby z něho někdo spadl.“ Zákon stanovuje hranice, kdo ještě patří do společenství Božího lidu. Kdo vezme matku od holátek a nechá je tam na stromě křičet hlady, s tím u není něco v pořádku. Kdo postaví dům bez zábradlí a přemýšlí tak, že on přece ví, kde střecha končí a nenapadne ho, že do domu třeba přijde i někdo jiný, s tím není něco v pořádku. Zákon je dobrý a člověk zmoudří, když nad ním přemýšlí.

Ale jen nědělat vyloženě zlé věci jako nápň života nestačí. Není to kloudný cíl. Pak totiž jen hledáme, co všechno je zlé, abychom to nedělali. A to přesně dělá farizeus: „Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci“ Přitom vystihl dobře tři nejhorší věci, které v běžném životě může udělat člověk člověku. Ale to je celkem jasná věc: Sám přece nechi být vydírán, obelháván, zrazen a ponížen nejbližším člověkem.

Co z toho? Že farizeus nevydírá, nepodvádí, necizoloží není samo o sobě nic zvláštního. Hodné pozornosti to začne být až ve chvíli, kdy se ukáže, že se najdou lidé, kteří vydírají, podvádějí a cizoloží. Celníci takoví vesměs byly. Farizeus potřebuje lidi, kteří dělají něco špatného, aby to, že on něco špatného nedělá, vypadalo jako výkon, jako cíl, hodný dosažení. Přitom nevydírat, nepodvádět a necizoložit není cíl; to je vůbec startovní čára smysluplného života.

To je základní podmínka toho, aby vůbec člověk mohl o něco dobrého usilovat. Je to jako kdybychom přišli na zkoušku z rýsování a řekli: Mám pravítko, mám kružítko, mám tušku a sešit. Takže jsem složil zkoušku. Ne, mít pravítko je podmínka pro účast na zkoušce, nikoliv úspěch ve zkoušce. Bez pravítka by to ani nešlo. A to se nezmění tím, když mezi ostatními žáky najdu někoho, kdo si prvítko nevzal: Dejte mi tu zkoušku, protože jsem si alespoň vzal pomůcky. Tím by se člověk samozřejmě ztrapnil. Byl by ponížen, protože se povyšoval.

Dát si za hlavní cíl nebýt zlý vede nejen k povýšenosti, ale zároveň i k zbytečné přísnosti na sebe samého. Farizeus dodává: „Postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám.“ Proč dvakrát za týden? Není zřejmě od věci vyhradit jeden den v týdnu pokání. Pokud se mohu spolehnout, že zvládnu všechny své povinnosti i při tom, když každý pátek nebudu jíst až do večera, je to pro mě jasný důkaz, že dobře vládnu nad svým časem. Dobrý cíl, hodný dosažení a je také jasné, kdy ho člověk dosáhl. Jako gól je vždycky gól. Ale proč dvakrát za týden? Postit se jednou za týden je konečná meta. Víc už není potřeba. Stejně tak není potřeba odevzdávat desátky ze všeho, co získám. Pokud někdo dosáhne toho, že odevzdává desátky z běžného příjmu, má důkaz, že vládne nad svým hospodářstvím a je oporou církve. Náročný a dobrý cíl. Odevzdávat desátky i z bonboniery, kterou dostanu, není k ničemu. Je to jen výstřednost, kterou se chci odlišit od druhých, ke své vlastní škodě.

Ddnešní světská, humanistická morálka je stejně bezcílná jako modlitba farizeova. Příkazem číslo jedna je tolerance. Kdo je tolerantní, není zlý. Asi ano. Ale tolerantní je víceméně každý normálně fungující dospělý člověk. Když nežijete v chráněném prostředí rodiny nebo v nějaké bublině úplně stejně smýšlejících lidí, musíte v práci, v sousedství i v obci snést ledaskoho. Musíte snést každého, kdo vás přímo neorožuje. Odrhovačky, co poslouchá autobusák, vtipy, které má automechanik, životní názory paní učitelky. Všechno to vám může lést na nervy, ale tolerujete, z latinského tolerare – strpět, strpíte to, protože pro kohokoliv, kdo nežije v jeskyni, není žádným překvapením, že lidé jsou různí. Přátelíte se často i s lidmi, s jejichž názory ani životem nesouhlasíte, prostě protože je znáte už dlouho. Také snášenlivost není žádná výjimečná cnost, ale výbava každého dospělého člověka, který žije mezi lidmi. Také to je jen startovní čára, žádný cíl.

Jedině, pokud se vám podaří najít nějaké nesnášenlivé lidi, pak může vaše snášenlivost skutečně vyniknout. A jako farizeus našel svého celníka, jistě najdete i nějaké nenávistné lidi, protože na světě bez pochyby jsou. Ale že jsou na světě i nenávistní lidé neudělá z běžné lidské snášenlivosti hned ctnost. Můžete ji doplnit nějakým výstředním jednáním, třeba odmítáním automobilů či plastových tašek, ale to už dává větší smysl se postit o jeden den v týdnu navíc nebo devzdávat desátky z máty a kopru: Z toho máte alespoň zanedbatelný duchovní užitek sami nebo si nepatrně na penězích pomůže vaše církev. Farizejská morálka má alespoň nějaký rozumný základ, i když je pokřivená. Dnešní farizejství je jen čistá fantasmagorie.

Farizeus neměl ze své modlitby žádný prospěch. Modlitba nám ukazuje, co má skutečně cenu. Protože za to buď děkujeme, nebo prosíme. Ve skutečnosti nevíme, co si skutečně myslíme, dokud to nevyslovíme. A modlitbu říkáme před Boží tváří, pře tváří toho, s kým se nežertuje a komu nemá smysl lhát. Co má smysl a trvání, čeho si vážíme a k čemu směřujeme říkáme také před tváří toho, kdo je mocen všeho a kdo jediný trvá navěky. Pokud Bohu nemoho děkovat za víc než za svou něškodnost a za to, že k tomu, čeho jsem mocen, přidávám jen nepodstané výstřednosti, nemám proč do chrámu chodit. Ostatně, pokud dělám všechno dobře a se vším si vým rady, nemám proč do chrámu chodit. V tom jsou naši současníci zase rozumější, než tento farizeus: Pokládají se za spravedlivé a zcela rozumné a pro takoví by zde skutečně jen plýtvali časem.

Chrám je pro ty, kdo shledali, že sami od sebe nevědí, co by měli dělat dobrého. Ba co dobrého by měli chtít. Teprve když to v modlitbě vysloví – a jak víme od Pavla, sami od sebe ani nevíme, za co se modlit, ale v naší modlitbě se za nás sám Duch Boží přimlouvá – tedy teprve když se něco před Tváří Boží vysloví, je z toho cíl. Celník to měl v něčem jednoduché – až zítra ráno nebude sedět veclnici, ale, řekněme, začne se učit rybářem, oddechnou si všichni: O jednoho šikanéra, podvodníka a chlapa, co mrká na naši ženu méně. I jeho rodina se za něj může právem přestat stydět. Mnohem větší změna, než že farizeus nevydírá, nepodvádí a nesmylní. To oni prostě nedělali, ale co z toho? Jako asi něčí tolerance je nám taky k ničemu, protože když nás nebude tolerovat, tak s ním prostě vyběhneme, protože naše hodnoty jsou nám drahé.

My se spíše zamysleme, co je naše neřest. Tedy věc, kterou děláme opakovaně a vždy skončí špatně, vždy sjou z toho také špatní všichni kolem nás. Přeháníme to se zábavou – nebo naopak skazíme každou legraci? Jsme líní a tedy nemámě dílo, ze kterého bychom se radovali – nebo naopak neumíme odpočinout a radovat se z toho, co se povedlo? Riskujeme moc a tak mnoho ztrácíme – nebo se bojíme i malého nezdaru, který by nám nijak zvlášť neuškodil? To je jen pár věcí a každý z nás ví daleko jasněji k čemu se, jak praví apoštol Petr, denně vrací jako pes k vlastnímu vývratku. Před tváří Boží se právě tohle stává cílem změny, kterou bude možné pozorovat. Když se to řeklo pře Bohem, stává se to cílem bezpochyby hodným úsilí.

A Bůh je štěsřejší, než jen toto. Kromě toho, že můžeme přestat být přítěží, můžeme v modlitbě prosit i za to být přínosem: Osvojit si dovednosti, které někdo skutečně potřebuje. Nabýt hlubšího poznání, založeného na důkazech, které může lidem osvětlit cestu. Nebo jen umět něco hezkého, co zušlchtí naši duši a třeba i vzbudí obdiv lidí kolem nás, jaký mají právem třeba lidé, jež hrají na hudební nástroj, maulují či krásně recitují. Vždy je však třeba modlit se za to, o co můžeme usilovat nebo tomu alespoň nepřekážet a u čeho jasně rozeznáme naplnění. Světový mír to není. Mír se sousedem, který se pozná v hovoru, příjemném oběma stranám, to je. Tak budeme ospravedlněni před Bohem i před sebou samými. Amen

Modlitba po kázání: 
200
Ohlášení: 
312, 1–5
Přímluvná modlitba: Sjednoceni v Duchu svatém a ve společenství se všemi spravedlivými od počátku světa, se všemi praotci a proroky, apoštoly a mučedníky, vyznavači a učiteli, prosme všemohoucího Boha, našeho nebeského Otce: Bože, vyslyš nás! Pamatuj, Bože, na svou svatou, obecnou a apoštolskou církev po celém světě a uděl jí svůj pokoj, neboť ona je tvůj lid, vykoupený předrahou krví tvého Krista, a upevni ji až do skonání věků. / Pamatuj, Bože, na ty, kdo ve tvých svatých církvích konají dobré skutky, na ty, kdo pamatují na chudé, a odplať jim štědře svými dary duchovními; za pozemské jim dej nebeské, za časné věčné, za pomíjející nepomíjející. / Pamatuj, Bože, na naše zvolené představitele, na naše dojsko, na toto město i vesnice, ve kterých žijeme. Darujn jim pokojný čas, abychom žili život pokojný a tichý, zbožný a svatý. / Pamatuj, Bože, na všechny přítomné i na ty, kdo nemohli přijít a smiluj se nad nimi i nad námi: domy naplň vším potřebným; manželství zachovej v pokoji a svornosti; děti nakrm, mládež vychovej, starce podepři; malomyslné potěš, rozptýlené shromáždi; zbloudilé přiveď na pravou cestu; putuj s poutníky; zastaň se vdov; chraň sirotky; zajatce vysvoboď; nemocné uzdrav; a všem, kdo mají zármutek, bídu a nouzi nebo jsou v nebezpečí, ukaž své veliké slitování. / Pamatuj, Bože, na ty, kdo nás milují, a na ty, kdo nás nenávidí, a na ty, kdo se svěřili do našich modliteb. A na všechen svůj lid, Bože, pamatuj, na všechny vylij svou bohatou milost a všem dej, co potřebují ke spáse. Neboť sami nemůžeme nic, ale skrze tebe víc, než doufáme. / Prosíme o to, Bože náš, dárce všech darů, skrze milosrdenství a lásku tvého jednorozeného Syna. Skrze něho tě chválíme a velebíme v jednotě tvého svatého a životodárného Ducha nyní i vždycky i na věky věků. Amen.
Poslání: Římanům 8, 22–32
Požehnání: Jak bych nevěřil, že budu hledět na Hospodinovu dobrotivost v zemi živých! Naději slož v Hospodina. Buď rozhodný, buď udatného srdce, naději slož v Hospodina! Požehnej vás Všemohoucí…
297,3