Introitus: Žalm 103, 3–8
Pozdrav: Ve jménu Všemohoucího…
161
Vstupní modlitba: Všemohoucí Bože, náš Otče! Pokořujeme před tebou svá srdce. Děkujeme ti, že jsi nám dovolil vejít do tvého chrámu a pobývat v něm. Vyznáváme, že jsme byli nečistí pohané a ty jsi nám pro očišťující oběť tvého Syna dovolil připojit se ke shromáždění tvého lidu. Vyznáváme, že nejsme hodni tvé svaté přítomnosti. Děkujeme ti, že nás ve své lásce přesto každé neděle sám zveš do svého chrámu. Pane Ježíši Kriste, přinášíme nyní před tebe své hříchy, věříme že ty jsi je všechny přibyl na kříž a za to ti vzdáváme díky. Duchu svatý, prosíme, přijď a dotkni se našich srdcí, nakloň je soucitu, laskavosti a čistotě. Budiž sláva Bohu Otci Synu i Duchu svatému, jako byla na počátku, i nyní, i na věky věků. Amen
1. čtení: Izaijáš 6, 1–8
438
2. čtení: Lukáš 18, 9–14

Bratři a sestry, ptám se vás: Potřebujeme vůbec toto podobenství? Hned na začátku máme napsáno, že mluví „o těch, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali“. A pak na závěr čteme, že „kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“ Takže, potřebujeme vůbec toto podobenství? Vždyť je to jasné, dá se to vyjádřit jednou větou: kdo se ponižuje, bude povýšen. Farizej je nám protivný hned od začátku, protože říká: děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé.

Je tedy nasnadě, že je lepší být jako ten celník. A mnozí upřímní křesťané se snaží jít jeho cestou. A tak na všem, co dělají, nacházejí spíše chyby a více vědí o svém hříchu než o své spravedlnosti. A nahlížejí lidskou přirozenost tak, že vlastně cokoliv člověk dělá, dělá ze sobeckých důvodů.A o dobrém jednání smýšlejí podobně jako filosof Immanuel Kant. Ten tvrdil, že dobrý skutek je jen ten, který nám nepřináší žádný prospěch. Jen to, co uděláme bez očekávání odměny, je dobrý skutek. A tak se někteří křesťané domnívají, že kdyby byli hrdí na své dobré jednání, tak by jaksi jejich dobrý skutek přestal platit. Někteří se na věc dívají tak, že dobrý skutek si člověk jakoby může nechat proplatit ve dvou možných termínech. Buď za něj v tomto světě získá pochvalu od lidí nebo vlastní dobrý pocit, ale pak už za něj nedostane od Boha. A nebo to udělá obráceně, nebude z něj dnes mít nic, ale v budoucím věku mu dá Bůh nepočítaně víc. Je to trochu jako prodat pozemek teď a nebo čekat, až se během stavby dálnice jeho hodnota mnohonásobně zvýší. Domnívají se tedy, že když budou mít dobrý pocit ze svého skutku, tak jej jakoby vyplýtvají.

Když se s takovým postojem setkám, je mi to vždy líto. Skrze některé lidi koná Bůh tak úžasné věci a oni z toho ani nemají radost. Nemají radost, že skrze ně jedná Bůh. Přitom sám apoštol říká, že láska nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Proto se domnívám, že se člověk má radovat ze svých dobrých skutků, má se radovat ze svého dobrého jednání, protože v něm se skrze něj děje Boží pravda, pravdivý boží Zákon. To chápe i farizeus — i on přece děkuje Bohu. Vyznává, že není dobrý sám od sebe, ale že ho dobrým činí všemohoucí Bůh. Děkuje Bohu, že on proměňuje jeho přirozenost k dobrému. V tom bychom si od farizea měli vzít příklad.

Protože nakonec, neříká sám Ježíš „vás jsem si vyvolil?“ Neříká sám apoštol Petr ve svém prvním listě: „Vy však jste ‚rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu‘, abyste hlásali mocné skutky, toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla.“? Neoslovují i ostatní apoštolové shromáždění církve slovy: Vy jste vyvolení, vy jste svatí atd.? Dříve jsem často slýchal v církvi: My věřící nejsme lepší než ostatní lidé, jsme úplně stejně špatní jako ostatní. Když ale tohle řekneme, neříkáme tím, že evangelium jaksi nefunguje? Neříkáme tím, že evangelium nemá moc měnit naše životy? Proč jsme uvěřili, když máme zůstat stejní jako ostatní lidé. Znovu je potřeba dát za příklad farizea. On si uvědomuje, že bez Boha by byl jistě někým jiným, než kým je teď. Že by asi jeho život, jeho jednání, vypadaly jinak. Uvědomujeme si to také, bratři a sestry? Dokážete si představit, kým byste byli, kdyby vás Bůh nepovolal? Dokážete si představit, podle čeho byste řídili běh svého života, každý svůj čin, ba každou svou myšlenku, kdyby vás Bůh nevyvolil? K dokonalosti mám příliš daleko, mám mnoho chyb; ale přesto jsem si jist, že jsem takto lepším člověkem, než kdybych Boha neznal, kdyby on sám nevychyloval mé srdce k dobrému, k soucitu a laskavosti. Obého mám stále málo, ale k obojímu mě Bůh vede.

Ale může vlastně člověk mít soucit; a mít laskavost? Může člověk vlastnit soucit? A tady už možná tušíme odpověď na otázku, co bylo na farizejově jednání špatného. Tedy zbystřeme: Farizeus dělá tu chybu, protože si myslí, že už všechno to dobré vlastní. Takový člověk však bude ponížen, dříve nebo později. Nemáme důvod podezírat farizeje, že si něco namlouval. Asi jednal opravdu lépe než druzí lidé. I starověcí historici si všímali toho, že farizejové jednají lépe, spravedlivěji a soucitněji než druzí lidé. Máme se tedy radovat z toho, že Bůh napravuje naše cesty. Ale nemáme si myslet, že naše dobré vlastnosti máme už jaksi jisté. Kdo si zakládá na svých morálních zásadách, na své čistotě, může dlouho jednat dobře. Ale jednoho dne klopýtne, protože chybuje každý. Ale pak bude ponížen v očích lidí. Každý se totiž těší z pádu spravedlivého. Lidé pak řeknou: ‚vzpomeňte na něj, co se nám nakázal o čistotě, o morálních zásadách, a teď tohle‘. Je to velká ostuda. Člověk je pak ponížen i sám před sebou a říká si: jak jsem mohl jen takhle selhat. Kdesi jsem slyšel jednu ženu říkat dosti obhroublou větu, která ale vtipně vystihuje, jaké ponížení čeká ty, kteří si na sobězakládají. Ta žena komusi líčí svůj život a říká: Tak dlouho jsem se styděla, až jsem byla těhotná. Tak to často chodí v životě.

Nemáme se tedy radovat sami ze sebe. Nemáme se radovat z toho, jaké proměny jsme ve svém životě dosáhli, i když přiznáme, že je to díky Bohu. Naše srdce totiž není samo o sobě nikdy dobré. Naše srdce není dobré, ale Bůh je vychyluje k dobrému, ke spravedlnosti a soucitu. Naše srdce není dobré, ale Bůh jej stále vychyluje z jeho sobecké osy. Bůh vychyluje naše srdce k dobrému z osy, jíž je naše já. A z toho se máme velmi radovat; a to i z každého konkrétního projevu tohoto božího působení. Máme se radovat z každého dobrého činu, ke kterému nás Bůh přemluvil. To je přece hlavní náplní křesťanského života — radovat se z toho, že s námi jedná Bůh, že skrze nás jedná Bůh.

Jsme tedy lepší než druzí lidé? Ale proč tu musí být to srovnání? Proč se musíme poměřovat s druhými lidmi? To je další farizejova chyba. Proč se musíme poměřovat? Jsme lepší než druzí lidé? Inu, třeba jsme někteří, třeba já, například, i horší než jiní lidé. Podkal jsem laskavější lidi, než jsem sám; a nebyli to vždy věřící. Ale z čeho mám radost, že se mnou Bůh hýbe. Že ve mně působí soucit, a odhodlání k dobrému jednání. V žalmu se zpívá: „Ale u tebe je odpuštění; tak vzbuzuješ bázeň.“ Ano, že nás Bůh dokáže pohnout k nápravě, obrátit nás k dobrému, to vzbuzuje radost a posvátnou bázeň. Když člověk stane před Všemohoucím, když cítí v chrámu Boží přítomnost, potřebuje k tomu ještě publikum? Když člověk zažívá posvátnou radost ze setkání s Všemohoucím ve svém životě, potřebuje se k tomu ještě srovnávat s druhými? Nemyslím si.

Ano, to je radost ze znovuzrození. Radost ze znovuzrození, ta má být náplní našeho života. A není to tak, jak někteří tvrdí, že se člověk znovuzrodí v jeden určitý moment života a pak už je napořád znovuzrozený. Znovuzrození, to je náplň našeho života. Znovuzrození se děje stále nanovo, každý den našeho života se děje znovu, když se setkáváme s Bohem, když se Bůh zmocňuje našeho srdce svým duchem. Znovuzrození se děje stále znovu a to je důvod naší radosti i naší pokory.

Přehlédněme tedy na závěr znovu stručně dnešní podobenství. Není důvod pochybovat, že farizej byl opravu lepší než celník. A není ani řečeno, že by se na tom po odchodu z chrámu něco změnilo. Není ani řečeno, že farizej zhřešil. Tak co je jeho chyba? To, že se v božím chrámu cítil příliš doma. A doma se člověk málokdy dočká něčeho nového. Přišel s tím, že je lepší než ostatní lidé. Dost možná ano, ale co tedy čeká od Boha, když už od něj vše má? Může se v chráme akorát předvádět, což dělá. Podobně předvádění naplňuje i chrámy těch křesťanů, kteří se považují za již znovuzrozené, a ostatními, neznovuzrozenými, pohrdají. Na to se ale do chrámu nechodí. Do chrámu přicházíme, aby se s námi něco stalo. Abychom se setkali s Bohem, aby naše srdce bylo otřeseno a vychýleno k dobrému. Máme-li si tedy vzít příklad z celníka, vycházejme z toho, že k Bohu přicházíme jako všichni ostatní lidé. Někteří lidé jsou od přirozenosti horší, někteří lepší. Ale naše radost je, že v Hospodinově chrámu, v setkání s Bohem, může být každý proměněn k dobrému, skrze víru v našeho Pána, Ježíše Krista. Nemysleme si tedy, že jsme v chrámu doma. Nemysleme si tedy, že jsme v církvi doma. Že jsme křesťané, to není přirozený stav. Když člověk pomyslí na sebe a na církev, měl by se stále divit, jak je možné, že právě on chodí do kostela. Víra pro nás má zůstat něčím nepřirozeným, ba lépe, nečím nadpřirozeným. Stále znovu přicházejme k bohu jako hříšní pohané, a stále znovu od něj odcházejme otřeseni, proměněni k dobrému a ospravedlněni.

Modlitba po kázání: Tou cestou nás veď, ó Kriste, a buď nám každého dne příkladem svou pokorou. Amen
378
Ohlášení: 
443
Přímluvná modlitba: 
Poslání: Kazatel 5, 1–6
Požehnání: 
452