Introitus: Žalm 119, 1–8
Pozdrav: Ve jménu Všemohoucího Boha Otce i Syna i Ducha svatého. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 1. neděle po sv. Trojici.
119, 1–4
Vstupní modlitba: Svatý Bože, dej, ať jsme naplněni úctou a láskou k tobě; vždyť ty nás stále miluješ, staráš se o nás jako Otec a nikdy nás nepřestáváš vést. Prosíme o to skrze tvého Syna …
1. čtení: Exodus 19, 1–6
217
2. čtení: Lukáš 19, 11–27

Každému ze služebníků je svěřena hřivna; to množství stříbra by dnes stálo asi pět tisíc korun. Ztratit pět tisíc už zabolí. Aároveň ale za pět tisíc člověk nepořídí nic, co by nějak změnilo jejich život, třeba dům, nebo auto. Ani ti dva, kterým hřivna něco vynesla, nevidělali za ten rok či víc, co mohl být jejich Pán pryč, zase tolik: Padesát či dvacet pět tisíc. To je jedna velmi slušná měsíční výplata nebo jedna už celkem běžná měsíční výplata.

Dovedeme rozumět, jak uvažoval ten služební, co hřivnu schoval do šátku: Ztratit pět tisíc je průšvih, rozjet s pěti tisíci nějaké podnokání vypadá jako legrační nápad. Čili, snadno to mohl skazit, těžko však mohl provést něco významného – ani ti s těmi penězi neudělali něco zvlášť význameného. Takže mohl buď na jednu stranu udělat velký průšvih. Nebo na druhou stranu dokázat jen něco velmi málo významného. Je pochopitelné, že se rozhodl vsadit na jistotu. Neudělat za tu dobu, co je Pán pryč žádný průšvih. Jak se říká, překlepat, vysedět to.

I když se to zdá na první pohled rozumný přístup, služebník tím na sebe něco nevědomky prozradí: Celou dobu uvažuje tak, že jeho pán je přísný člověk: berec, co nedala a sklízí, co nezasel. Chtěl by někdo nekoho takového za krále? A tak se svým smíšlením blíží těm, kdo toho muže vznešeného rodu skutečně za krále něchtěli a dělali vše proto, aby se nevrátil. Tento služebník dělá vše pro to, aby ho král, až se vrátí, neměl na co chytit. Vlastně se také netěší na den, kdy se král vrátí. Vlastně také v hloubi duše nechce, aby se vrátil.

Není správné soustředit se v životě jen na to, aby nás nikdo nemohl, jak se říká na ničem chytit. Žít svůj život je pro to, aby se u nás nenašla žádná kouřící zbraň, žádný skutek, který by beztak každý odsoudil. To z nás nedělá dobré lidi – pouze lidi neškodné. A sami zvažme, zda cítíme nejakou přitažlivost či náklonnost k lidem, o nichž se jako jediná věc dá říci, že jsou něškodní. O nichž se jako jedná věc dá říci, že se o nich nedá říci nic špatného.

Bohužel takto vidíme žít mnohé: Jen aby se vyhnuli špatné pověsti, jen aby si nezadali. Pro nás samotné jsou však takoví lidé nepoužitelní. Težko budou našimi zastánci, těžko se s námi dají do nějakého díla. Protože třeba zastat se kohokoliv s sebou nese riziko, že jsme se v něm spletli. Že se ukáže jako skutečně špatný, jako v neprávu a mi pak k němu budeme připočteni, svezeme se s ním, ulpí na nás jeho pověst. Každá věc, do které se člověk dá, může skončit nezdarem a člověk se pak nevyhne tomu, aby vypadal jako hlupák. Nicméně, zvažme, že když sami něco od lidí potřebujeme, k lidem velmi optraným v tu chvíli velko náklonost necítíme, jsou nám k nepotřebě, mávneme nad nimi rukou. A tak se samozřejmě dívají lidé na nás samé, pokud jsme přeoptarní a především si nikdy nechceme zadat.

Problém tkví ve víře toho třetího služebníka: Uvažoval o svém pánu jako o někom, kdo chystá pasti. Jako by ho jeho pán při svém příchodu chětl hlavně nachytat. Dva druzí služebníci mají lepší přístup: Pochopili, že to je celé hra. Že to je hravá zkouška. Vždyť od svého pána, budoucího krále celé země, dostali každý jen pět tisíc. Pochopili, že co je teď čeká, je jaksi na nečisto. Kdyby svým podnikáním o tu hřivnu nepřišli, nepřišli o tolik. A jejich Pán neutrpěl žádnou velkou ztátu, pět tisíc – vždyť mu jako dědictví brzy připadne celá země.

A my bychom měli smýšlet jako ti dva dobří služebníci. Ti věřili, že na ně jejich pán nechstá past. Ale že chce, aby si sami něco ozkoušeli. A nedal jim do začátku mnoho, aby toho mnoho nemohli skazit. Chtěl, aby si to ozkoušeli. Chtěl, aby, až se vrátí, je nenalezl úplně stejné, jako úplně stejného našel toho třetího služebníka. Ale aby se něčím stali.

A životy většiny z nás jsou podobné. Není nám svěřeno tolik, abychom mohli působit světové změny. Proto se ovšem také osudem celého světa nemusíme nijak trápit. A konec konců sami nemáme zase takovou důležitost, aby naše jediná chyba způsobila škodu celému světu, tedy až na vážná přestouopení Božího Zákona, která skutečně zanechávají škody těžko či zcela nanapravitelné. Takové skutky jsou však jasně pojmenovány, každý ví o co jde a snadno si na ně může dát pozor.

Velkou většinu chyb, lépe řečeno hříchů, jde vyřešit tím, že je člověk prostě neopakuje. Rozčílí-li se jeden den nespravedlivě, stačí, aby se to již další den neopakovalo. A téměř všichni bdou spokojeni. Ustoupí-li člověk jeden den v tom, v čem by ustupovat neměl, na nápravu stačí, aby už přístě neustupoval. Povětšinou nám není svěřeno tolik, abychom jedním rozhodnutím mohli jak způsobit velkou změnu, tak napáchat velkou škodu.

Důležitejší je přístup. Důležitější je, v čem je člověk vytrvalý. Vezměme třeba někoho, s kým je nepříjemné mluvit. Pokud bude při příštím rozhovoru dvakrát příjemnější než dříve, časem pětkrát příjemnější a časem desetkrát, pořád to může být ve srovnání s jinými lidmi docela nepříjemný člověk. A přece všichni spozorují změnu a jsou za ni rádi. Je-li kdo líný, ale najednou udělá dvakrát tolik, co včera a pak třeba pětkrát, pořád může dělat o hodně méně, než někdo velmi pilný. Přesto všichni vidí změnu a jsou za ni rádi.

Sami víme, že bychom si u našich bližních často přáli jen celkem malou změnu. Aby byli o něco pořádnější nebo naopka o něco uvolněnjší, o něco rozhonější nebo naopak o něco mírnější. Jsou sice lidé, u kterých je nutné, aby svůj život změnili od základu. Ale častěji dovede u našich bližních dobře rozeznat a ocenit i malé změny – které třeba je samé stojí velké úsilí, ale které ve srovnání s jiným člověkem působí jako maličkost. My to však přece dovedeme ocenit – co teprve Bůh, který vidí do srdce.

A tak, těm služebíkům nebylo prozatím svěřeno zase tolik. Záleželo spíše, jak s málem naloží. Přesně to říká ten Pán: Správně, služebníku dobrý, poněvadž jsi byl věrný v docela malé věci, budeš vládnout nad deseti městy. V docela malé věci. Nenechme se tedy ochromit každou naší chybou, obvykle nemůžeme napáchat zase tak veliké škody. Nepohrdejme ani malými změnami k lepšímu, často je to také to jediné v naší moci. To pravé bohatství nám bude teprve svěřeno, buďme však těmi, kdo mají správný přístup, kdo do království Božího patří. Amen

Modlitba po kázání: 
469, 1–5
Ohlášení: 
469, 9–11
Přímluvná modlitba: 
Poslání: Římanům 12, 16–21
Požehnání: A Bůh veškeré milosti, který vás povolal ke své věčné slávě v Kristu, po krátkém utrpení vás obnoví, utvrdí, posílí a postaví na pevný základ. Jemu náleží panství na věky věků! Amen
489