Introitus: Žalm 24
Pozdrav: Milost vám a pokoj od toho, který jest a který byl a který přichází. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 4. adventní neděle.
273
Vstupní modlitba: Nebeský Otče, Ty jsi věčně živý, Ty stále bdíš, vše je Ti známo. Vše jsi stvořil skrze svého Syna, tvůj Duch oživuje vše živé. Tobě vše patří. Vyznáváme nyní před Tebou svou svévoli, všechny své nevěrnosti. Když jsme se odchýlili od tvých cest, nevedlo se nám dobře. Prosíme Tě, aby si nám odpustil naše viny. Aby si nás probudil ze spánku smrti a hříchu a dal nám spatřit světlo ve svém Synu. Ať nám v něm vzejde den, ať jsou skrze něho osvěženy naše smysly, naše mysl i duše, abychom žili, jak se Tobě líbí, k tvé slávě. Amen
1. čtení: Izajáš 9, 1–6
311, 1–2.7–8
2. čtení: Lukáš 1, 39–45

Dítě se pohnulo. Cítím, jak kope, pojďte si sáhnout. Takovou větu snad ani nemůže říci matka jinak, než sebevědomě. Když říká tuto větu, ať by na tom byla jakkoliv, ať by nakonec cítila cokoliv, působí na své okolí velmi důstojně. Ať už mluví s ženou, která už děti má, ať už mluví s bezdětnou. Tím spíše, když promluví na jakéhokoliv muže. Že je v jejím životě ukryt další život, vyvolává u druhých úctu, respekt. Protože teď má úkol, který za ni nemůže převzít nikdo jiný. Je sama na svůj nastávající porod a i kdyby kdovíjak nechtěla, stejně nakonec porodí. Má velký úkol a navíc je jistota, že jej splní. O kom jiném, na koho čeká velký úkol, se dá s takovou jistotou říci, že jej splní?

Ale i kdyby byla nastávající maminka duševně úplně na dně, kdyby ani nebylo nikoho, kdo by jí s rozpaky sáhl na břicho, i kdyby na tom byla kdovíjak žalostně — stejně působí alespoň tajemně. I kdyby jí nikdo neprokázal úctu, stejně každý v skrytu duše ví, že nastávající matka chová v duši tajemství, že s ní je ještě jeden život. Tajemství zcela nepřístupné. Před nastávající matkou cítí každý vnitřně jistý respekt, jistou vnitřní slabost.

Protože slabina každého z nás je, že svého času byl takto ukryt, blažený a spokojený, ano, blažený a spokojený ukryt v lůně své matky. A i když má teď na sobě oblek s kravatou, drsnou koženou bundu nebo třeba uniformu s mnoha hvězdami, svého času byl nahý, spokojený a nevědomý. Dospělý a tím spíše dospívající obyčejně těžko snáší, když se ve společnosti mluví o jeho raném dětství, když se ukazují jeho batolecí fotografie. Ať člověk naroste jakkoliv, jeho počátek je nesmazatelně malý. Nahý, spokojený, nevědomý.

Ač mu bylo v lůně matky dobře, každý se trochu brání té představě. Samotný pud sebezáchovy, samotná vůle k životu nás k tomu nutí. Protože nevědomá, nehybná spokojenost, to je pravý opak života. Nevědomý a spokojený je ten, koho všichni podvádějí — kdo je zcela ovládán, kdo nezná pravdu. Nehybný a spokojený je člověk, který je omámený — přílišným pitím, utišujícími léky, přílišnou zálibou ve spánku — to značí, že v bdělém stavu, až bude muset vstát na nohy, ho nečeká nic, co by jej táhlo a lákalo. Úplně spokojený může být jen ten, kdo nemá za nikoho odpovědnost, kterého se netýká žádná životní výzva — kdo ani nemá po čem toužit. Úplně spokojený člověk už ničeho nedosáhne a nikomu ani nebude ku prospěchu. Kdo je úplně spokojený, toho už nejspíš nikdo nepotřebuje — protože přání, nároky, výzvy druhých lidí v nás jistou nespokojenost, jistý neklid, jisté duševní vzrušení vždy vyvolávají. Zkrátka, stav člověka v lůně matky je protikladem všeho, co normálně připisujeme životu: Protikladem pohybu, vědomí, jistého shonu a neklidu, očekávání. A přitom je to zcela jistě život, ten nejčerstvější život, jaký může jen být. Ale je zcela uzavřen v matce. Matka má takovou moc a proto k ní máme respekt, usmíváme se na ní a mluvíme s ní velmi jemně.

Ale Alžběta překvapivě mluví s úplně jiným pocitem, než s pocitem moci: „Jak to, že ke mně přichází matka mého Pána?“ V jejích očích není nenarozený Ježíš neškodný tvoreček — neškodný proto, že nemá žádné vědomí, žádnou vůli a žádné stížnosti. Pro ni je to Pán: Ten, který stále bdí, stále je přítomen, který vše zná. Který promluví — a hned se stane. Který, jak říká kniha Job, „shledává omylnost i na andělech“, který je soudcem světa, rozhodně se světem není spokojen. Zřetelně vidíme, že to Bůh se vtělil skrze Marii Pannu, že tu nemluvíme jen o člověku.

A tento hlas slyší i její dítě, které se radostí pohnulo v jejím těle. Tedy Alžběta přímo neřekla, že dítě slyšelo hlas. Pohnulo se, jakmile se zvuk Mariina hlasu dotkl Alžbětiných uší, uší jeho matky. Pokud jde o tělo, dotkl se Mariin hlas jen povrchu, jen svým dotekem rozezněl ušní bubínek. To dítě jistě vše vnímalo jen skrze tělo matky, ve kterém je uzavřeno. To pokud jde o tělo. Ale pohnulo se radostí. Radost nemůže mít ten, kdo spí. Radost nemůže mít ten, kdo je nevědomý, radost nemůže mít ten, kdo už je blažený, komu nic neschází. Radost máme, pokud jsme nejdříve na něco čekali. Radost není z těla, ale z duše.

A tak je dnešní příběh o duši každého člověka, kterou stvořil Bůh. Augustin z Hippo napsal ve svých Vyznáních: Nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v Tobě, Hospodine. A v dnešním příběhu slyšíme o rozrušení, které Kristův příchod způsobil rovným dílem a matce i dítěti. Dítě se v matce pohnulo. Přišel Pán. A tak matka už není jediným světem dítěte, duše dítěte cítí, že je ještě někdo mimo ni.

Dítě poznává (a my s ním) toto: Že člověk není na světě proto, aby v blažené nevědomosti a nehybnosti vznikl v útrobách matky. Aby potom na krátko procitl, zažil život plný nepokoje, nepohodlí a nespokojenosti. A aby pak, opět v nevědomí, nehybnosti a, jak rozum slábne, snad i v blaženosti ve skrčené poloze zase odešel ze světa. Mnozí tak dnes umírají.

Naši pohanští předkové tak ukládali své zesnulé, skrčené, stočené do sebe jako plod v lůně matky. Život pro ně byl jen krátkým probuzením, plným nesnází, mezi blaženě nevědomým pobytem v lůně matky a blaženě nevědomým spánkem v lůně země. Smutně, sladkobolně se tak utěšovali. Spal jsem na začátku, spát budu i na konci, vzbudil jsem se jen na mrzutou chvíli. Dodnes pohané vzkazují nebožtíkům: „Spi sladce.“

Avšak tma pohanské nevědomosti se rozestoupila! Skončil čas smutného poklidu, bezmocného smíření se vším. Nastal poslední čas. Čas neklidu, pohybu — a ano, i časté nespokojenosti. Kristus řekl: „Oheň jsem přišel uvrhnout na zemi, a jak si přeji, aby se už vzňal! Křtem mám být pokřtěn, a jak je mi úzko, dokud se nedokoná! Myslíte, že jsem přišel dát zemi pokoj? Ne, pravím vám, ale rozdělení!“ Alžběta i její dítě, oba ucítili v duši ten neklid — a radost.

Dítě tedy poznalo, že člověk přichází na svět, aby bděl. V tomto životě jde o všechno. A proto je důležité, aby člověk, dokud je při vědomí, nebral na lehkou váhu žádnou chvíli, kdy lze činit dobře. Kdy se lze ovládnout a přejít, co se nás dotklo. Kdy lze s lidmi mluvit vlídně, i když už jsme unaveni. Kdy lze člověku prokázat laskavost, která nás nic nestojí. Kdy je třeba zastat se pravdy a nenechat projít kolem lež a bezpráví. Proto člověk přichází na svět skoro stále spící, ukolébaný — protože dále už mnoho klidu nezažije, pokud je spravedlivý. Bude muset bdít sám nad sebou, sledovat svou cestu. To proto, aby, po krátkém spánku smrti, mohl ve věčný den stanout před Synem člověka. Tíže života je velká, k neunesení. Proto člověk ke stáru zpomaluje a usíná a při menších silách po něm Bůh ve své milosti žádá méně, než v rozpuku sil — ale v tom málu má přece zůstat věrný. Růst i stárnutí, to jsou však jen dočasné věci. Podstatou duše je bdění. I když spíme, například, přece vnímáme a prožíváme sny.

I matka Alžběta rozpoznala pohnutí duše svého dítěte. I o sobě samé poznala, že má duši a zaradovala se. Poznala, že není jen ona sama s dítětem, že k ní přišla matka jejího Pána — a Pán sám. Najednou je Maria váženější než Alžběta, i když je o tolik mladší. Stírá se rozdíl mezi mladou a starou, mezi matkou a dítětem — před tváří Pána. A je v tom radost.

Protože nakonec, v té dvojici matka — novorozenec je přeci také díl samoty a smutku tohoto světa. Všimněte si, matky obvykle o dítěti mluví v množném čísle první osoby: Dneska jsme dostali injekci, dneska jsme papali, půjdeme se přebalit. Nad matkou mají její blízcí bdít, protože má sklon se sama stávat dítětem. V jisté hlubinné samotě duše, kterou člověk prožívá i uprostřed lidí, se matka snaží splynout s dítětem. Je to hezké, roztomilé, něžné — ale je v tom smutek a samota každé duše v tomto světě. Alžběta však procitla, rozeznala vzácnou návštěvu, se kterou už ani ona v důstojnosti svého mateřství není jen sama se svým dítětem: Jak to, že ke mně přichází matka mého Pána? Tak zní hlas jejího probuzení.

Stírá se tedy rozdíl mezi starou a mladou, mezi matkou a dítětem, před tváří Boží. Člověk je více, než tělo. A u duše nezáleží na tom, kdo byl dříve a kdo později, protože duše má v oslaveném těle věčně žít před Bohem. A blahoslavená, která uvěřila, že se splní to, co jí bylo řečeno od Pána. To je Maria, která neměla dítě s mužem a pro muže. Která pohřbí svého syna — a přece ví, že slouží něčemu velkému; přece si nad své mateřství více cení vůle toho, v němž není muž ani žena, stařec, mladý, ani dítě, vůle Boží. „Hle, jsem služebnice Páně; staň se mi podle tvého slova.“

Pokud víme, že naši duši stvořil již v zárodku Bůh a že skrze Krista tato duše vstane v novém těle k věčnému dni, tak, jednoduše řečeno, se nemáme proč stydět, až bude maminka ukazovat návštěvě naše dětské fotografie. A ani naše děti se nemusí stydět, když někde ukážeme zase je v peřince nebo na tříkolce. Pak budeme vděčni svým matkám za to, že nás odnosily a zrodily, že tolik času žily vlastně jen pro nás. Vzpomeneme na ně jako na příklad ve chvílích, kdy kvůli druhým nebudeme mít čas na sebe. Podíváme se na fotografii sebe samých s kaší po celém obličeji a řekneme si: Ale co, už tehdy jsem měl duši a budu ji mít i tehdy, kdy mě, nedej Bože, zase budou druzí krmit. Sloužím svému Pánu a moje duše vstane v novém těle k věčnému dni. I matky ať dají trochu odpočinout svým ustaraným srdcím, mladé i staré. Protože i jejich děti mají duši a ta je v ruce Boží a Bůh věčně hledí na svého Syna, který mezi nás přišel jako dítě a nyní sedí na jeho pravici.

Pokoj vám všem; je-li to možné, netrapte se žádnou starostí, protože i v tomto čase nepokoje je přece i čas odpočinku a ten právě nastává. Netrapte se! Radost z Hospodina bude vaší záštitou. Amen

Modlitba po kázání: 
275
Ohlášení: 
263
Přímluvná modlitba: Nebeský Otče, ty znáš všechny naše chyby, ty nás vidíš lépe, než my sami sebe. Proto tě prosíme za sebe i jeden za druhého, abys nám dal sebepoznání a rozvážnost, aby si nás učinil tvůrci pokoje. Prosíme Tě za pokoj a smíření v rodinách a mezi přáteli, v tomto sboru i městě. Buď stráží úst každého z nás. Prosíme Tě za zdárné dokončení příprav na slavný hod narození Tvého Syna. Prosíme tě za všechny hospodyně, abys žehnal jejich rukám. Pamětlivi příběhu narození Spasitele, prosíme Tě za všechny nastávající matky, abys chránil jejich život i život plodu jejich života. Prosíme za všechny rodiče, aby se dočkali vděku a radosti ze svých dětí. Prosíme za všechny děti, aby v nastávajícím období zažily radostný čas. Prosíme Tě za všechny sirotky a vdovy, abys jim Ty byl utěšitelem a aby nalezli zastánce v tomto padlém světě. Vyslyš, Pane, naši společnou modlitbu: Otče náš…
Poslání: Filipským 4, 4–6
Požehnání: A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši. Amen
272, 6–7