Introitus: Žalm 132, 7–11
Pozdrav: Milost vám a pokoj od toho, který jest a který byl a který přichází, i od sedmi duchů před jeho trůnem a od Ježíše Krista, věrného svědka, prvorozeného z mrtvých a vládce králů země. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách poslední adventní neděle.
263, 1–4
Vstupní modlitba: Všemohoucí Bože, očekáváme s vírou slavnost narození tvého Syna a prosíme tě: dej nám svou milost, abychom se mohli radovat z naší spásy a vděčně tě chválit. Skrze tvého Syna, který s Tebou a s Duchem svatým od věčnosti kraluje jako jeden Bůh na věky a na vždy. Amen
1. čtení: 2 Samuelova 6, 1–15
263, 5–8
2. čtení: Lukáš 1, 39–57

Vyprávění o přenesení archy úmluvy do Jeruzaléma je předobrazem dnešního vyprávění o setklání Marie a Alžběty. Již v příběhu o zvěstování Panně Marii anděl říká: Moc Nejvyššího tě zastíní. Stejným slovem přeložili již tři sta let židovští překladatelé místo, kde sláva Hospodinova zastínila právě zhotovený stan setkávání, takže tam Mojžíš nemohl vejít. Panna počala syna a nikomu z lidí to tajemství není přístupné.

Zde pak vyprávění pokračuje. Marie se vydává zhruba na ta místa v Judských horách, kde byla archa dočasně uložena, když se David zalekl Boží moci. Byla tam uložena tři měsíce – po stejně dlouhou dobu, jako Maria setrvala u Zacharijáše a Alžběty. David, když spatří svatost archy, vyřkne: Jak by mohla Hospodinova schrána vejít ke mně? A Alžběta, když uslyší Mariin pozdrav, zvolá velikým hlasem: Jak to, že ke mně přichází matka mého Pána?

V truhle smlouvy byl uložen Zákon, slovo vytesané do kamene. V Mariině těle bylo Slovo vtělené, Slovo učiněné tělem, přinášející milost. Archa byla jen truhla z akáciového dřeva, potažená zevnitř i z vnějšku zlatem. A přece Bůh pro své slovo střežil její čest a zabil Uzu, který se jí dotkl. A o Panně Marii nečteme před tím ani potom nic význačného; jen chválu za to, že vše, co se tehdy dělo a co bylo nad chápání všech, zachovávala ve svém srdci. A přece Maria řekla v Duchu svatém: Hle, od této chvíle budou mne blahoslavit všechna pokolení.

Alžběta říká: Hle, jakmile se zvuk tvého hlasu dotkl mých uší, pohnulo se radostí dítě v mém těle. To dítě je Jan Křtitel, který byl po obou rodičích z Áronova rodu, z rodu kněží. A David poskakoval radostí před archou, opásán lněným efódem, jaký nosili kněží. Mnoho věcí zde odpovídá. Jak učili odcové: Starý Zákon je Nový Zákon v náznaku. A Nový Zákon je zase starý Zákon v plnosti.

Vidíme zde tedy Boha Syna, přicházejícího v moci. Nejvíce na tom dítěti, které se při zvuku Mariina pozdravu radostí pohne v Alžbětině těle. Přitom o novorozencích celkem s jistotou víme, že po narození nějak rozeznávají svět jen asi do třiceti centimetrů od svého obličeje. Mnohá zvířata dovedou po narození hned chodit nebo alespoň sami najít místo na hrudi svých matek, kde sají mléko. Ani to člověk neumí. Natož aby měl nějaké myšlenkové schopnosti, aby dovedl chápat či uvažovat, rozumět slovům.

Zde však vidíme, že duše je více, než smysly. Že duše je více, než rozumové uvažování, porozumění slovům. Duše je život sám. A nekonečná moc Boží, která proniká atomy, proniká i do duše. I když jsme sami v těžkém spánku a nic jiného ze světa nevnímáme, jen to, že nás třeba zebou nohy nebo bolí zub, už to je živá duše, se kterou je Bůh. Sám Bůh říká Jobovi: „Kdo opatří úlovek krkavci, když jeho mláďata volají k Bohu a bloudí bez potravy? Znáš čas vrhu skalních kozorožců? Opatrovals laň, když rodí? Počítáš měsíce, kdy jsou březí, a znáš čas jejich vrhu, jak se skloní, vrhnou svá mláďata, svých bolestí pozbývají? Jak jejich mláďata sílí, volně si rostou, odběhnou a už se k nim nevracejí?“ Krkavčí mláďata s mozkem jako rozinka přece volají k Bohu.

Znát Boha neznamená nutně pochopit určitou nauku. Ano, nám je dán rozvinutý rozum. Proto pro nás není jiné cesty, než znát Písmo, chápat Kristova slova, smysl jeho oběti. Jinak je znát nemůžeme. Ale to neznamená, že by Bůh ve svém jednání byl omezen naším chápáním. Všemu nevědomému může se dát poznat svým způsobem, který je pro nás nepředstavitelný. Bůh vládne každým atomem a není nic tak malé, aby v tom nemohl být.

Bůh Syn přichází v těle, aby se ujal svého dědictví, svého stvoření. V těle a v moci. Nenarozené dítě v matce poskakuje. A my se radujme s ním. Protože i kdybychom ztratili úrazem půlku mozku a dále žili, přece se tím ani v tomto světě Bohu neztratíme. Až nás zasáhne Alzheimerova choroba a lidé kolem nás se budou děsit, s námi přece i v tom Bůh bude. I kdybychom propadli šílenství, Bůh nás neopustí. I když nemáme jediné myšlenky, třeba kvůli bolesti, Bůh proto nezmyzel ze světa. A naopak zase, i když přichází prostá příjemná úleva, jako když se posadíme ke kamnům nebo se naopak napijeme studené vody, i v tom je Bůh. Bůh přichází v těle a s moci. Amen

Modlitba po kázání: 
275
Ohlášení: 
Přímluvná modlitba: Nebeský Otče, Tebe prosíme, ať je čas Tvého slavného hodu radostný pro všechny. Daruj pokoj naší zemi a ochraňuj ji od nepřátel i od každé pohromy. Mezi lidi přines pokoj, ať jsou usmířeny spory a uhašen hněv. Osamělým se dej poznat, že přicházíš, aby v Tvém království nepoznali tesknou samotu navěky, ale aby byli jedno se všemi tvými spravedlivými. Nemocným dej okřát v jejich bolestech a trápeních, aby vyhlíželi ke dni, kdy naše smrtelná těla proměníš v těla oslavená. Ty, které tíží vina, pohni pamtákou svého pokorného narození p pokání a nápravě. Ty, kteří se vzdálili Tvé církvi, přiveď skrze radost evangelia nazpět. Amen
Poslání: Zjevení Janovo 11, 15.12.10
Požehnání: Milost Pána Ježíše se všemi.
425, 1–2