Introitus: 1 Samuelova 1–10
Pozdrav: Hosanna! Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově, požehnáno buď přicházející království našeho otce Davida. Hosanna na výsostech! Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 2. neděle adventní.
200
Vstupní modlitba: Hospodine Zástupů. Bože nejvyšší, Ty jsi stvořil každého člověka, ty každému určuješ jeho úděl. Něčí je těžký a úzkost nás z toho jímá. Někomu je lehko a ty vidíš, že nás jímá hněv nad nevděkem lidí. Ty se ale také každého zkoušeného zastáváš a voláš lidké syny, aby pomohli ubitému; ty se směješ pýše svévolných a přicházíš k soudu s každým, kdo nezná pokání. Ty jsi nám dal milost a svého Syna jsi vidal k odsouzení. Proto se děsíme tvých soudů i pevně věříme v tvou milost. Proto, Pane, očisti naše srdce, abychom na Tebe spoléhali ve všech těžkostech, neboť ty jsi řekl: budu s Tebou. A abychom též Tobě děkovali za vše dobré, neboť vše dobré od Tebe pochászí. Osvěť náš rozum, Pane a proměň naše srdce. Amen
1. čtení: Izajáš 44, 16–26(27)
267, 1–6
2. čtení: Lukáš 1, 5–25

Zacharijáš se v chrámu za všechny oslavoval Boha, za všechny předkládal prosby, za všechny vzdával díky. Oběť kadidla, která se předkládala každý den ráno a večer, byla vždy prolnuta s modlitbou. Už v Davidově Žalmu stojí: „Jako kadidlo ať míří má modlitba k tobě“ Kadidlo je jako kouř, zdánlivě nic. A přece si no nejde nevšimnout, když jeho vůně zaplní nějaké místo. Jako modlitby jsou zdánlivě jen slova. A přece si nelze nevšimnout, jak se mění místo, které zaplní. Tak nám viditelné objasňuje neviditelné. Kouř z kadidla, různých voných látek, splynul ve vonný dým, který stoupal k Bohu. Stejně jako různé prosby, chvály a díkůvzdání věřících stoupají vzhůru k Bohu jako jedna modlitba církve. Jeden kněz Zacharijáš obětuje ve svatyni Bohu kadidlo, ty modlitby velkého množství lidu, který se v tu hodinu modlí venku.

Zacharijáš se v tu hodinu modlí se všemi a za všechny. A přece je vyslyšena jeho nejosobnější prosba. Modlí se za celý národ Izraelský a s národem Izraelským. A přece jako odpověď přichází úleva od nejdůvěrnějšího, nejintimnějšího bolu – jeho manželka již nebude více neplodná. Je to trochu, jako kdyby se člověk modlid: Ať je na světě mír – a jako odpověď by mu přišla příznivá odpověď na soukromý milostný dopis. Je to velmi nečekané.

V Písmu jsou věci obvykle obráceně: Abram touží po potomku – ale po čase putování s Bohem je nakonec ochoten i tohoto potomka obětovat, jen aby byl v duchovní přítomnosti Boží; jen aby byl praotcem věřících. Jákob podrazí bratra a při vidění v Bét-Elu si klade podmínku, že když mu Hospodin umožní vyřešit zoufalou situaci a vrátit se domů, bude jeho Bohem. A nakonec u potoka Jabok nejvíce touží znát Boží jméno – těžko najdeme méně hmotnou a více duchovní prosbu. David utíká před tchánem Saulem, kterého přitom miluje jako otce. A během schovávání v jeskyních se zbojníky a bloudění po pustých místech se mu sám neviditelný Bůh stane otcem a dozví se o svém následovníku, který bude králem věčným. Zkrátka, nejdříve mýváme jednu jasnou potíž, jednu osobní touhu – a časem se promění v čirou touhu po Boží blízkosti. Ale právě u Zacharjáše je pořadí jaksi opačné.

Ano, Zacharjáš je ten, který se s ranou v srdci, jež se časem mění v jizvu, naučil chodit s Bohem. Do této chvíle, do jeho stáří, mu Bůh nedal potomka. Bylo to kvůli tomu, že jeho manželka byla neplodná. Podle učitelů té doby by to byl pochopitelný důvod k rozvodu. Tehdy už každý měl jen jednu manželku a přece se nepřipraví o děti jen kvůli… A přece! Zacharijáš poznal, že manželství není nějaké „jen kvůli“. Že je to veliké tajemství, mystérium, jenž je znamením vztahu duše a Boha, Hospodina a Izraele — a jak my víme, Krista a církve. Zacharijáš srdcem poznal to, co až o staletí později vyhlásili veřejně jako závazné učení až učitelé křesťanské církve: Manželství má smysl samo o sobě, i bez dětí, které jsou jeho plodem. Ostatně, na jasanu také nerostou jablka nebo banány a přece to není důvod ho vytnout. Zacharjáš srdcem poznal, že věci veskrze tělesné, kuchyňsky domácí a každodenní jsou znamením věcí duchovních.

Věděl-li však toto, proč byl nakonec překvapen, že v chrámu, postaveném lidskýma rukama, přece po pravé straně oltáře, kde se obětovalo kadidlo, stojí anděl Gabriel? Vždyť přece Gabriel je ten, jenž stále stojí před Bohem. A Bůh zaslíbil, že jeho jméno bude v chrámu přebývat. Že něco není vidět ještě neznamená, že to není. Ostatně, už jsme uvedli ten jednoduchý příklad na začátku: Kadidlo je také „jen“ kouř, ale i když se rozptýlí tak, že není vidět, přece je jasné, že bylo na místě zapáleno. Zacharijáš se přece na tom místě nemodlil k sobě. Nemeditoval tam, ale mluvil tam k Bohu, který tam prostě byl. Spatřil „jen“ jeho anděla a i to jej vyděsilo k smrti. Do tváře Boží pka nebylo možné pohlédnout, dokud Bůh sám nepřišel jako člověk.

Gabriel pak ohlásil spravedlivému Zacharijáši splnění jeho osobního přání. Zacharjáš ve věcech tělesných a každodenních, ve svém naželství i v pálení kadidla na oltáři ze zlata v domě z cihel a dřeva, které se konalo úplně každý den, rok co rok, ráno i večer – v tom všem, v nitru toho všeho viděl velké duchovní věci. Ale stejně tak velké duchovní věci mohou pouhnout a proniknout věci každodenní. Jako třeba jeho manželství a zdraví jeho ženy. Duchovní neznamená jen něco napsaého na papíře v písmenech či notách. Duchovní neznamená něco, co jen v hlavě. Duchovní je to, co věci proniká a co má moc. Bůh je Duch. A jako může být bez chrámu a také i byl pře chrámem a vůbec před vším hmatatelným, tak také může být se svými anděly uprostřed svatyně a tak také svou mocí může učinit plodnou ženu pokročilého věku. A proto také můžeme říci, že žádné přání v modlitbě vyslovené není hloupé či nevhodné, pokud není proti Zákonu Božímu. A pokud ho vyslovujeme s tím, že je jen na Bohu, zda je chce splnit nebo ne. Že Bohu neporoučíme, že nemačkáme páčku automatu, ale že říkáme přání. Přání je od toho přání, že na něj jde říci ano i ne.

Zacharjáš v tu chvíli nevěřil a oněměl. Neprohřešil se, myslím, moc. Mluvil jsem o tom již minule: Když je to dobré blýzko, zároveň zhoustne pochybnost. Mnoho zlého doléhá na psravedlivého a to se na něm i podepíše. Ale ani trest nebyl nic hrozného, protože být týden v chrámu Božím a vůbec nemluvit – sám člověk na sebe uvalí horší věci; toto mělo možná i své kouzlo.

Zacharjášova němota je spíše znamením pro všechen ten lid venku, pro nás. Pokud z onohu dýmu modliteb, z těch věcí duchovních, nevzchází žádná dobrá věc, na kterou by si šlo sáhnout – jako si jde sáhnout na nemluvňátko, pochovat si ho – tak o čem se dá mluvit? Duchovní dobro, ač se nedá s žádnou pozemskou věcí měřit a ani je nejde na ničem pozemském dokazovat, přece musí být také na čem ukázat. Nejsme věřící proto, abychom byli chytřejší než druzí lidé. Intelektuálnější, více vytříbení, nějak prostě lepší než ostatní. Ale víme, že poznat Boha znamená poznat jeho dobrodiní. Bůh je ten, kdo prostě dává dobré věci, na které jde ukázat. Neuvěřili jsme proto, abychom sami sebe zničili a tak se ukázali lepšími. Uvěřili jsme proto, že se k nám Bůh zachoval laskavě.

Závěrem: Neudělejme stejnou chybu jako Zacharjáš a zřetelně slyšme slova, která jako první řekl Gabriel: „Budeš mít radost a veselí a mnozí se budou radovat z jeho narození. Bude veliký před Pánem, víno a opojný nápoj nebude pít, už od mateřského klína bude naplněn Duchem svatým. A mnohé ze synů izraelských obrátí k Pánu, jejich Bohu.“ Budou se z něj radovat mnozí, ne jen jeho rodiče. A přitom to má být celoživotní abstinent – a ti spíše brzdí společenská setkání. Jenže na co se jiný musí napít (a to neodmítáme), v Janovi už prostě bude stále. Jan bude karatel lidí, bude je obracet k Pánu. Ale vždyť přece není nic zlého v tom nebýt lakomý, zrádný, zlomyslný, nestálý, nevypočitatelný. Neříkáme přece: Nebuť tvrdý jen proto, že sami tak tvrdí být nedovedeme. Ale proto, že přílišná tvrdost není dobrá, ani když takoví být sami dokážeme. Až Jan dopěje, připomene, že přikázání jsou prostě dobrá. Co každý ví, jen se to nesmí říkat; jen se musí koukat smutně, když se o nich mluví. Ale Kristus přikázání naplní a nás vysvobodí ze všech vin. A to se konečně již stalo a děje každému, kdo věří. Amen

Modlitba po kázání: 
267, 7–10
Ohlášení: 
308
Přímluvná modlitba: 
Poslání: 1 Janův 5, 1–5
Požehnání: Já půjdu před tebou, vyrovnám nerovnosti, rozrazím bronzová vrata, železné závory zlomím. Tobě dám poklady v temnotě skryté i sklady nejtajnější a poznáš, že já jsem Hospodin, který tě volá jménem, Bůh Izraele. Požehnej vás Všemohoucí…
262, 1.8