Introitus: Žalm 99, (1–5)
Pozdrav: Milost a pokoj ať se vám rozhojní poznáním Boha a Ježíše, našeho Pána. Amen Bratři a sestry, vítám vás srdečně na bohoslužbách 7. neděle po Trojici

.

99, 1–3
Vstupní modlitba: Hospodine, náš Nebeský Otče, vše dobré, co máme, jsme přijali od tebe, Ty jsi do nás také vložil touhu po všem, co je dobré. Vždyť Ty jsi za nás dal svého vlastního Syna a svým Duchem jsi způsobil, že jsme v něj uvěřili. Dej, aby se prohloubila naše víra v Tvůj dobrý úmysl s námi, aby se rozhojnila naše naděje a my od Tebe vše očekávali, dej nám zakusit dobrých věcí, abychom Tě chválili z upřímné lásky skrze Krista, našeho Pána. Amen
1. čtení: Soudců 9, 8–15
99, 4–7
2. čtení: Lukáš 20, 20–26

Záludnost poskoků, které velekněží a zákonníci poslali ukazuje už úvodní lichotka Ježíšovi: „Mistře, víme, že správně mluvíš a učíš a nestraníš nikomu, nýbrž učíš cestě Boží podle pravdy.“ První ponaučení z příběhu zní: Dávejme pozor, za co nás lidé chválí. Jistě je přirozené a rozumné vnímat, že nás lidé chválí či kárají. Ale vždy zbývá se ještě zeptat, zda nás lidé chválí za něco, co je správné. Zda nás chválí za to, čím chceme sami být, nebo za to, co z nás chtějí udělat oni.

Tito nastrčení lidé chválí Ježíše za to, že nikomu nestraní. Chválí ho, že je takový svéráz, kterého nejde nikam zařadit, nikam nepatří. Nikoho nepřijímá – a tím ovšem také za ním nikdo nestojí, nikdo mu nic nedluží. Je sám. A kdo je sám, u toho je mnohem snazší, aby zmizel ze světa. Nikoho se to nebude osobně týkat, lidé řeknou: Smutné, ale stalo se. To je přesně to, kam jej chtějí velekněží a zákonníci dostat. Chystají se na to, aby Ježíš zmizel ze světa.

Stáli bychom my osobně o člověka, který skutečně nikomu nestraní? Pro kterého není rozdíl mezi vlastní ženou a jakoukoliv jinou ženou. Mezi vlastním dítětem a jakýmkoliv jiným dítětem. Mezi vlastní rodinou a jakýmkoliv jiným člověkem. Může být zajímavé někoho takového sledovat jako kuriozitu. Ale nikdo by někoho takového nechtěl za vlstního manžela, vlastního otce, vlastního bratra. Ani za kamaráda. Cesta Boží, které Ježíš učí, je přece láska k tomu, kdo je nablízku, k bližnímu. Konečně, o samotném Kristu je psáno: „Hle, panna počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel (to je S námi Bůh).“ Bůh, který nám straní.

Věřící tedy zná Boha jako někoho, kdo mu straní. Cítí to takto: Bůh mluví hlavně ke mně, hlavně mojí cestu sleduje. Proto je důležitější, co mám udělat já něž co mají udělat druzí. A jen někdy je nutné si uvědomit, že Bůh přece mluví i k někomu jinému. Že i druhý musí jednat, jak sám nejlépe dovede podle toho, co mu bylo dáno. A jen někdy je nezbytné si uvědomit, že i druhý by měl plnit před Bohem svou povinnost a neplní ji. A většinu času je to takto: Protože cítím, že Bůh mluví hlavně ke mě a hlavně mne sleduje, přemýšlím hlavně, co mám udělat já, co chce Bůh ode mne. Co Bohu dlužím.

Co člověk dluží Bohu a co dluží císaři se tedy moc nedá srovnávat. Co dluží člověk císaři, ukáže Ježíš zcela jasně: Ukažte mi denár – který máte u sebe! Čí má obraz a nápis? Císařův. Odevzdejte tedy to, co je císařovo, císaři. Žádné vělké přemýšlení, jednou větou vyřešeno.

A odevzdejte Bohu, co je Boží. Ale tentokrát už Ježíš neukáže nic Božího. Ani nejmenuje jedinou věc, která je Boží. Co tedy máme dát Bohu?

Jistě naši lásku a naši mysl. Křesťané prvních staletí ve všem poslouchali římské úřady. Ale odmítali císaři vzdávat božskou poctu a obětovat mu. Protože vládci tu nejsou od toho, abychom je milovali a vzhlíželi k nim. Lidí, kteří nedají dopustit na nějakého vládce, jako by to byl jejich nejlepší kamarád, není zase tolik a jsou tím velmi nápadní. Jejich bláznovství je zjevné, protože i u blízkých připustíme nějaká chybná rozhodnutí i osobní vady – u někoho cizího by to mělo být snazší.

Více hodna pozornosti je většina lidí, která je na vládce velmi nahněvaná, pořád o nich musí mluvit, nenajde na nich ani špetku dobrého. Tak se projevuje nenávist. A nenávist ovšem nejčastěji vzniká z nenaplněné lásky, z nenaplněných očekávání. Lidé by chtěli vládce milovat – ač Písmo nikde neříká, že by mělo být cílem člověka milovat vládu. Lidé mají od vlády očekávání jako od Boha, ač úkol vládců je omezený, v zásadě trestat zlo a udržovat bezpečí. A to se nějak, hůře nebo lépe, daří každé vládě, dokud je to vláda. I zkažená vláda zavře alespoň nějaké zloděje i vrahy, i zkažená vládá nějak brání hranice už jen proto, že se chce sama udržet u vlády. Vláda má za úkol vládnout jako pekař péci housky. Dělá to dobře, ještě ucházejícím způsobem nebo špatně. U pekaře si všimneme, že peče housky chutné, ještě ucházející nebo nechutné a to také řekneme. Pokud nejsme spokojení, vybereme si jiného. A nepřemýšlíme mnoho, jaký má charakter – na houskách se to pozná jen zčásti a ani ho tolik neznáme. Kdežto o vládcích mluví lidé tak, jako by si je měli vzít domů.

Boha milujeme, pokud od něj vše očekáváme, jak praví katechismus. Naše očekávání tedy patří Bohu – nikoliv vládě. Žádná vládá nemůže člověka učinit šťastným. To je konečně těžké i pro nejbližší člověka, kteří ho dobře znají – zkuste jen někomu vybrat dárek nebo pro něj naplánovat hezké odpoledne. Přesto ohledně vlády neustále všichni opakují: Potřebujeme změnu. A „změna“ také bývá nejčastější slib těch, kdo se o moc ucházejí. Štěstí je vůbec problém: Že byl šťatsný si člověk uvědomuje obyvkle až zpětně. Právě spíše až když nějaká ta změna nastane. Alespoň méně nešťastným může člověka učinit jen změna, kterou mu nabízí Bůh – změna vlastního smýšlení a vlastního jednání. To, když méně lže, sobě i druhým, když méně často opakuje staré chyby a začne s něčím dobrým, co dříve nedělal. Tím člověk najisto věci nezhorší a skoro najisto o něco zlepší. S menší jistotou mohou člověka učinit šťastnějším jeho blízcí a to je to druhé očekávání, které člověk dluží Bohu. Tedy: Učiň mne lepším a je-li to možné, přibliž mne lidem kolem mne. Z toho vychází vždy alespoň nějaká spokojenost: Pokud si člověk může sám sebe trochu vážit a pokud má někoho nablízku. V tom je také třeba hledat změnu.

Od Boha též pochází veškeré poznání, především poznání dobrého a zlého. Vládcové především nejsou od toho, aby určovali dobré a zlé. Tedy aby určovali, co by si měl člověk přát a čeho se bát. Že to od nich lidé očekávají a že se o to vládci často pokoušejí je asi největším nebezpečím naší doby. Vládá není od toho, aby někoho poučovala a člověk není od toho, aby se od vlády poučovat dal.

Co si který vládce myslí o světě by pro člověka nemělo být víc než zajímavost, kterou si může přečíst v nějakém životopise či knize rozhovorů, pokud ho takové věci baví číst. Na vládnutí nemusí být člověk žádný génius – a po pravdě řečeno, vládu velmi chytrých lidí provází provází krveprolití častěji, než aby uběhla v pokoji. Většina tyranů měla velmi dobrou paměť a dovedla myslet několik tahů dopředu, jako šachista. Velmi chytrým lidem obvykle chybí pokora.

Proto je třeba si velmi dávat pozor na vládce, kteří říkají: „Naším cílem je do deseti let to nebo ono…“ a tak dále. Jak mohou vědět, co je mým cílem, nebo cílem kohokoliv z nás, kdo tu sedíme? Konec konců, kdo z nás vůbec ví, co bude za půl roku, natož za deset let? Je třeba velmi si dávat pozor na takovou vládu, která by nás chtěla vychovávat, která by konec konců chtěla vychovávat naše děti a vnoučata.

Právo vlády je zabránit nám splnit si některá přání – i když rozumná vláda je v tom opatrná. Jsme asi rádi, že vláda nedovoluje jezdit lidem v obci stokilmetrovou rychlostí. Tak se aspoň můžeme dívat na závody na okruhu nebo hrát závodní hru, většina lidí o rychlé jízdě alespoň sní. A vládá nám nemůže zakázat, abychom měli sny a přání. Tím spíše nemůže lidi nutit, aby si přáli něco, co si nepřejí a cpát jim to do hlavy. Jak často říkám, je to Bůh kdo do nás vkládá naše přání a také jen u něj a skrze něj je jejich naplnění. Není právo vlády nám říkat, o čem máme toužit a po čem ne.

Právo vlády je zabránit nám říkat některé věci – i když rozumná vláada je v tom opatrná. Jsme asi rádi, že je zakázáno, aby někdo vyhlašoval, že je potřeba nás pověsit. A pokud jsme rozumní, jsme asi rádi, že je zakázáno říkat, že je třeba pověsit vládu. Protože tím to nikdy nekončí a věší se obvykle daleko, daleko víc. Ale žádná vláda nám nemůže nařídit, co říkat máme. Co máme chválit a co odsuzovat, koho máme chválit a koho odsuzovat, koho máme milovat a koho nenávidět. Žádné vládě tedy nenáleží nám vkládat do srdce přání a zde srdce nám je brát, žádná vláda nemá právo nám vkládat slova do úst nebo si zacpávat uši.

Ty věci, které jsou Boží, můžeme tedy nakonec shrnout: Víra, naděje a láska. Víra, to jsou naše přání, jejichž naplnění od Boha očekáváme a naše vyznání Krista, naše chvály a modlitby, které na všech místech pronášíme. Naše naděje je, že proměnu našeho života čekáme od proměny našeho srdce a našeho jednání a tuto proměnu čekáme od Boha samého. Naše láska spočívá v tom, že většinu přemýšlení i citů věnujeme Bohu a našim blízkým. Vláda může hodně, ale nemůže po nás chtít, abychom ji milovali či o ní bůhvíjak přemýšleli. Nemůže chtít, abychom si od ní bůhvíco slibovali a čekali od ní nějaké podstané zlepšení. Nemůže chtít, abychom si něco přáli nebo nepřáli, abychom tak či onak mysleli a abychom to či ono chválili či to či ono odsuzovali. To jsou vždy známky jednání antikrista. I kdyby to vypadalo sebelépe – ono to vlastně vždycky musí vypadat, jako dobrý úmysl, ale nikdy není.

Naše víra, naše naděje a naše láska. To patří jen Bohu, zbytek může vláda žádat. Ale dej Bůh, aby vládcové byli pokorní, potírali zločin a bránili jim svěřenou zemi. Aby nesmýšleleli vysoko, ale drželi se svých všedních úkolů. Amen

Modlitba po kázání: 
355
Ohlášení: 
Přímluvná modlitba: Všemohoucí Bože, prosíme Tě za církev Boží po celém světě, abys v ní obnovil zdravé učení a dal jí hlása slovo spásy bez ohlížení se na přízeň lidí, beze strachu a předstírání, zažeň svým světlem všechny bludy a falešné nauky. Tebe prosíme za všechny naše pronsáledované bratry a sestry po celém světě, zejména v Číně a v Arábii, aby již ustalo jejich pronásledování od lidu i vládců a abys jim dal pokojný čas. Dej, ať sami dobře naložíme s pokojem a blahobytem, který jsi nám ve své milosti dopřál. Dej nám i všem lidem rozumnost v našich rodinách i v našem díle, požehnej všemu dobrému co my i všichni lidé počínají. Prosíme, veď srdce našich vládců a našich představených, uchovej naši zemi od válek a bojů a srdce lidí od nástrah antikrista. Vyslyš nás, když k Tobě voláme: Otče náš…
Poslání: 1 Korinstkým 13, 8–13
Požehnání: Kéž ti v den soužení Hospodin odpoví, kéž je ti hradem jméno Boha Jákobova! Kéž ti sešle pomoc ze svatyně, kéž tě podepírá ze Sijónu! Kéž má na paměti všechny tvé obětní dary, kéž tvou oběť zápalnou rád přijme. Kéž ti dá, po čem tvé srdce touží, kéž splní každý tvůj záměr! Budeme plesat nad tvým vítězstvím, vztyčíme praporce ve jménu svého Boha. Kéž splní Hospodin všechna tvá přání! Nyní vím, že Hospodin dá svému pomazanému vítězství, on mu odpoví ze svého svatého nebe bohatýrskými činy své vítězné pravice. Jedni se honosí vozy, jiní koňmi, ale my připomínáme jméno Hospodina, svého Boha. Oni klesali, až padli, my jsme povstali a přetrváme. „Hospodine, pomoz!“ Král ať nám odpoví v den, kdy budem volat. Požehnej vás Všemohoucí …
485