Introitus: Žalm 42, 2–6
Pozdrav: Milost a pokoj ať se vám rozhojní poznáním Boha a Ježíše, našeho Pána. Amen Bartři a sestry, vítám vás srdečně na bohoslužbách 8. neděle po Trojici.
42
Vstupní modlitba: Všemohoucí, věčný Bože, tys nám poslal Ducha svého Syna a přijal jsi nás za vlastní a proto k tobě smíme volat jako k Otci: upevni, co jsi v nás započal, abychom se mohli ujmout zaslíbeného dědictví. Prosíme o to skrze tvého Syna, našeho Pána Ježíše Krista, který je s Tebou a s Duchem svatým věčne živ, od věků na věky. Amen
1. čtení: Deuteronomium 25, 5–10
2. čtení: Lukáš 20, 27–40

Soudím, že saduceové nemyslí svou otázku úplně vážně. Saduceové byli lepší lidé, ovládali chrám a byli oficiálními představiteli Izraelského náboženství. Farizeové, s nimiž se Ježíš v názoru na vzkříšení shodoval, zastupovali spíše běžné věřící. Jak saduceové s Ježíšem mluví se velmi podobá tomu, jak dodnes náboženský vzdělanec mluví s někým, koho pokládá za prosťáčka: Neodpoví na jádro otázky, ale pokusí se využít nějakého krajního případu, na který jste nepamatoval. Neodpoví vám, jen vám dokáže, že má větší přehled, než vy. Že je chtřejší.

Jako v dnes asi největším sporu tzv. vzdělaných a tzv. prostých věřících o závaznost něktrých příkazů Božího zákona: Mluvíte o božím Zákonu: To určitě nenosíte oblečení z dvojí látky, máte střapce na přikrávce a kamenovali byste neposlušného syna. To sice nikdy nikdo netvrdil a otázka se tím nijak neřeší. Přesto se touto odpovědí většinou podaří odpůrce ztrapnit a znemožnit. Je to totiž v podstatě to samé, jako by vám někdo z čista jasna řekl „ty idiote“. Je to hulváství a lidé čistého srdce nebývají na hulvátsví připraveni, proto hulváství obvykle vychází. S takovými naučenými odpovědmi lidé většinou vystačí na celý život. Proto je také slýcháme pořád dokola, až je to už trapné.

Otázka saduceů je tedy z tohoto druhu stokrát použitých ztrapňovacíh otázek, která obvykle zabrala na zákonníky odkudsi z Galileje. Ježí zde má zřetelně hrát roli dalšího ztrapněného prosťáčka. A odpověd opět neřeší jádro věci, ale uvádí extrémní příklad: Všech těch sedm bratrů postupně zemřelo. Stalo se tohle vůbec někdy? Musel tohle vůbec někdy někdo prakticky řešit? Kdežto vlastní smrt a smrt svých blízkých musí prakticky řešit každý.

Je to sprostá otázka, protože se hrubě dotýká něčeho velmi citlivého. Pomyšlení, že by někdo jiný prožíval něco důvěrného s mým protějškem v manželství je velmi bolestné a ponižující pro každého normálního člověka. Když jeden z manželů řekne druhému na smrtelné posteli „znovu se ožeň či vdej“, považujeme to právem za úctyhodné, nesobecké sebepřekonání. Za něco, co druhého hodně stojí.

Lidé přítomného věku se žení a vdávají, jak řekl Ježíš. Protože manželství je jakýsi přírodní test zdatnosti. Velmi přímočaře u mužů: Před svatebním oltářem nenarazíte na bezdomovce ani na muže, před kterým nejsou žádné vyhlídky. Stěží tam narazíte na muže, který nedovede prodat, to co ví, u jehož výkladů lidé usínají, protože je to na ně moc složité. A popravdě řečeno většinou ani na muže, u kterých většinu lidí jako první napadne „je takovej hodnej“, když je chtějí popsat. Pro muže je uzavřít manželství jakousi zkouškou obratnosti. Rozhodně to není test čistoty srdce, ale spíše test dravce v nás. A člověk v sobě má kus dravce z drobrého důvodu. A chce vědět, že v něm kus z toho orla či sokola je: Manželství zbavuje muže mnoha pochybností a strachů, které celkem jasně pozorujeme u mužů svobodných. Na některé otázky je pro muže jedninou skutečnou odpovědí žena, je to skutečně druhá polovina lidství.

U žen není tato otázka tak jasná, protože na rozdíl od mužů, z nichž ve všech dobách nezanedbatelná část zemře, aniž by kdy zavadili o ženu, naprostá většina žen se někdy dvá nebo alespoň po nějaký čas žije v nějakém svazku. Bolestnou otázkou je zde spíš, zda vztah vydrží. A to opět příliš nesouvisí s čistotou srdce, ale opět s jistým druhem kočičí obratnosti. Jde opět o různé pochybnosti a strachy, kterým žena svým jednáním předchází a muž je pro ní odpověí, je to ta druhá polovina lidtsví.

Ale jak jsem řekl, manželství není ani náhodou testem čistoty srdce. Vypovídá hodně o tom, jak dovedete obstát v tomto světě: Kolik toho dovedete dosáhnout, kolik toho dovedete vytrpět. Dává vám odpověď na mnoho otázek o vás samých, které nikde jinde nejde s takovou jistotou získat. Odpovědí na mnoho vážných otázek, které o sobě člověk má je jen jeho druhá polovina. Pro muže žena, pro ženu muž.

Ale je to skutečně jen otázka poznání sebe sama. Dobře řekl apoštol Pavel: Kdo miluje svou ženu, miluje sebe. A platí to i obráceně. A platí to ovšem jen pro manželství. U všech ostatních vztahů představuje sebeláska trochu problém; lidé, kteří mají hodně rádi sami sebe vám při nejmenším přijdou trochu legrační, často od nich i méně očekáváte a často se i mála dočkáte. Spíše k nim nepůjdete pro radu, protože oprávněně tušíte, že nakonec budou mluvit hlavně o sobě. Sebeláska je pro většinu vztahů spíše překážkou. Ale pro manželství ne a můžeme ke svému překvapení pozorovat, že lidé sami do sebe zahledění nemívají s udržením manželství větší problémy. To je bohužel krutá skutečnost.

Naproti tomu můžeme celkem bezpečně sledovat, že různé zkoušky, které nám přinášejí důležité otázky po nás samých a důležité pochyby o nás samých bývají zpravidla následovány potížemi v manželství. Pochyby jednoho o sobě samém vyvolávají pochyby druhého o sobě samém. Snižování druhého v manželství nemá nikdy jiný zdroj než vlastní nejistotu a je dobré si uvědomit, že všichni kolem to obvykle dobře vidí, člověk tím dělá ostudu jen sám sobě. A když druhého vychvaluje, také tím chválí sám sebe a není to známka pokory, což jinak pochvala někomu druhému je.

Avšak ti, kteří byli hodni dosáhnout budoucího věku a vzkříšení z mrtvých, nežení se ani nevdávají. Vždyť už nemohou zemřít. Nestarají se proto už o to, co jim umožní přežít. Ani o to, co by je mohlo zabít. Aby člověk mohl dosáhnout budoucího věku, musí se ptát na věci, které nejsou tak osobní. Které úplně nezáleží na něm.

Musí se ptát na věci, které musí udělat, ať jsou pro něj lehké nebo těžké. I když jsou pro něj tak lehké, že má sklon říci: To není žádná výzva, to ani nestojí za to. Kdyby je neudělal, jediný, kdo to vidí, je Bůh. Lidé by si ani nevšimli. Třeba jako když Ježíš říká: Když dáváš almužnu, ať levá ruka neví, co dělá pravá. Když se modlíš, vejdi do svého pokojíku a zavři za sebou.

Ale i věci, které jsou pro něj tak težké, že si to nikdo jiný nedovede představit, takže ho za ně nikdo ani nepochválí. Jediný, kdo ocení tu námahu, je Bůh. Jako když Ježíš říká: Když se postíš, potři svou hlavu olejem a tvář svou umyj, abys neukazoval lidem, že se postíš. Ale daleko více věcí je pro člověka náročných a přitom stěží někomu vysvětlí, proč. Jenom Bůh ví.

Spoustu věcí musí člověk udělat, aniž by z nich měl slávu nebo hanbu. Prostě jsou jen správné. Věci, důležité pro budoucí život, se nás dnes úplně osobně netýkají. Často z nich nemáme o moc lepší nebo horší pocit – prostě jen uznáváme, že to Bůh chce. Ti, kdo jsou hodni dosáhnout budoucího věku, prostě nepoměřují všechno sami sebou a tím, jak na tom zrovna jsou.

V nynějším čase jsme tedy poněkud do sebe zahleděni, asi jako jsou milenci zahleděni jeden do druhého. Nedá se tomu uniknout, to je prostě to, jak se dnes cítíme. Ovšem už dnes je na nás poněkud příliš, když někdo dovede mluvit jen o sobě, případně poslouchat řeči zamilovaného člověka; je to skoro nastejno. Trocha potěší, příliš je příliš. Po vzkříšení to bude tak, jak je to dobré už dnes: Člověk o sobě trochu ví, ale zažívá něco daleko většího, než je sám. Vím, že jsem tady, ale nemusím sám sebe řešit. Kolem a kolem, není tak těžké věřit, že toto bude skutečné vysvobození a skutečná radost pro nás všechny. Amen

Modlitba po kázání: 
Ohlášení: 
Přímluvná modlitba: Hospodine Králi, k tobě se s důvěrou obracíme: Dej nám všem obstát v našich úkolech, dej nám rozeznat, bez čeho je možno žít a co má naopak trvání. Prosíme Tě o pokoj v našich rodinách, v naší práci i sousedství. Prosíme Tě za blaho našeho města i naší země. Prosíme Tě za vše, co není v našich rukou a co přece vzbuzuje naši lítost i naše rozhorčení, naši starost a naše obavy: Za uzravení nemocných, za to, aby ti kdo bloudí, nalezli cestu. Za ty, kdo jsou na cestách, aby dorazili do cíle a bezpečně se navrátili. Za ty, kdo jsou ve vězení, za pokání nespravedlivých a vysvobození spravedlivých. Za příznivé podnebí a dostatek úrod kůli tvým chudým, za skončení bojů a pokoj celého světa. K Tobě se pak s důvěrou obracíme slovy Tvého Syna. Otče náš…
Poslání: 1. Korinstkým 7, 29–32a
Požehnání: Hospodin trůnil nad potopou, Hospodin bude trůnit jako král navěky. Hospodin dává svému lidu sílu, Hospodin žehná svůj lid pokojem. Požhnej vás Všemohoucí…