Introitus: Žalm 110, 1–3
Pozdrav: Ve jménu Všemohoucího Boha Otce i Syna i Ducha svatého. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 9. neděle po Trojici.
110, 1–3
Vstupní modlitba: Hospodine, tys připravil všem, kdo tě milují, dary větší, než jsme schopni si představit; vlej nám do srdce vroucí lásku, abychom tě milovali za všech okolností a nade všechno, a abychom tak dosáhli toho, že se na nás vyplní tvá zaslíbení převyšující všechny lidské tužby. Prosíme o to skrze tvého Synanašeho Pána Ježíše Krista, který s Tebou a s Duchem svatým žije a kraluje jako jeden Bůh na věky věků. Amen
1. čtení: 2 Samuelova 11, 1–15
515
2. čtení: Lukáš 20, 40–44

Jak mohou nazývat Mesiáše synem Davidovým? Najdeme mnoho důvodů přát si, aby Mesiáš byl někdo jako David. Ale sám David doufal, že přijde někdo větší, než on. Je to podobné, jako byste se vzhlédli v něčím životě: Jak mu všechno dobře jde, jak se mu daří, jak dobře působí. Kéž bych byl jako on. A pak se od toho samotného člověka dozvíte, že sám se sebou není nijak spokojen, ani se svým životem.

Čím se však David zapsal do paměti a za co zaslouží chválu? Poslechněme, co řekl jeden z členů Saulovy družiny, když se král sháněl po někom, kdo by ho hudbou zbavil jeho chmur: „Viděl jsem syna Jišaje Betlémského, ten umí hrát. Přitom je to statečný bohatýr, bojovník i muž hbitý v řeči a pohledný, a je s ním Hospodin.“ David již začal svůj život tak, že ho lidé chtějí mít ve své blízkosti. Nikoliv, že ho lidé nechají na pokoji, nebo že ho jen snesou. Ale že sami chtějí být v jeho blízkosti.

David již v ranném věku pochopil, že svět jej nebude milovat jen pro jeho krádné modré oči. Snad i proto, že byl nejmladší ze sedmi synů Jišaje Betlémského. Už mnoho jiných dětí před ním bylo na světě. Dobře bylo řečeno, že hlavním úkolem rodičů na počátku výchovy je učinit dítě příjemným druhým lidem. Proto učíme děti podávat ruku, dívat se do očí a odpovídat na dotazy – proto, aby je od počátku ve společnosti vítaly úsměvy, aby se cítily upřímně přijaty. Místo toho, aby jejich přítomnost provázaly úsměvy neupřímné či rozpaky. Platí i pro nás samé, když se zeptáme: V čem je setkání se mnou příjemné? Proč by mě měli lidé vyhledávat?

David je vyhledán, protože umí hrát na hudební nástroj. Hra na hudební nástroj nic viditeně praktického nepřináší, ale marná sláva, lidem je při ní dobře. Pokud něco působí, že je lidem příjemná naše přítomnost, zřejmě to není nepodstatné, i když to jinak nemá žádný praktický nebo morální důsledek. Není zbytečné umět lidi pobavit, není zbytečné příjemně mluvit, není zbytečné dobře vypadat – i o Davidovi se konečně říká, že byl hbitý v řeči a pohledný.

Dále byl statečný bohatýr a bojovník. Steží bychom dnes nalezli bohatýra, tedy cosi jako atleta, nebo bojovníka, který je zároveň i hbitý v řeči a umí na něco hrát. A obráceně, člověka hbitého v řeči, který je zároveň atlet, nebo hráče na hudební nástroj, který je zároveň bojovník. Obyvkle ustrneme u jedné věci, která nám jde dobře. Buď čteme, nebo běháme. Buď se pereme, nebo hrajeme na kytaru. Co nám jde, toho si ceníme, co nás svou obtížností pokořuje, tím pohrdáme.

Není ovšem dobré být jednostranný. Protože pak neumíme ocenit lidi, kterým jde dobře něco jiného, než nám. Ani jsme totiž nezkusili to, co oni. Proto ani nevíme, jak je to obtížné, kolik to stojí námahy. Nedovodeme si představit, že dobře mluvit stojí námahu, ani že dobře běhat či bojovat stojí přemýšlení, ani že na něco hrát stojí jak námahu, tak přemýšlení. Že nám Bůh dal pro něco vlohy z toho ještě nedělá jedinou důležitou věc v životě. A že nás něco pokořuje svou složitostí ještě neznamená, že to není pro život podstatné a že to nepotřebujeme.

Hrát na citeru, běhat, bojovat i být zdatný v řeči, to všechno se člověk musí naučit. David dosti nepochybně měl pro to vše vlohy, ale bez učení jsou vlohy na nic. A na druhou stranu, jen málo lidí je pro každou z těch věcí zcela bez talentu, i když si to člověk rád namlouvá, aby nemusel být pokořen nesnázemi. Snad jen ten pěkný vzhled měl David pouze shůry, i když vlastně i vzhled se dá prokazatelně zmršit i vylepšit.

David prostě již jako mladík poznal, že člověk je zde doslova pro druhé. Aby pro ně měl nějakou cenu. Že ho nikdo nebude přijímat takového, jaký je. Protože takový, jaký je sám od sebe, je každý člověk dost na nic. Dost nezajímavý. David se stal biblickým vzorem proto, že seč mohl, naplnil lidství po všech stránkách. I o Kristu ostatně čteme, že: Dítě rostlo v síle a moudrosti a milost Boží byla s ním. A o něco dále: A Ježíš prospíval na duchu i na těle a byl milý Bohu i lidem.

Hned po řeči o Davidovi Ježíš varuje před „zákoníky, kteří se rádi procházejí v dlouhých řízách, mají v oblibě pozdravy na ulicích, přední sedadla v synagógách a přední místa na hostinách. Vyjídají domy vdov a dlouho se na oko modlí.“ Tedy před opakem toho, čím byl David: Před představou, že šaty dělají člověka, že naši cenu zajišťuje nějaký titul nebo funkce.

Šaty zavazují. Zavazuje tato dlouhá říza, kterou mám nyní na sobě. Není na procházení po ulicích, ale je určena ke kázání slova. Stejně tak uniforma se obléká, protože zavazuje k poslušnosti, stejně tak bílý plášť se obléká k úkolu. A úkol člověka pokořuje. Bez toho, že by člověk měl před sebou úkol větší, než je sám, bez úkolu, který člověk stěží zvládá, nemůže být pokorný. Lidé vzdávají poctu titulům i šatům, uniformě, bílému plášti i černé říze. Zdraví na ulicích a usazují na hostinách – ale proto, že mají očekávání. Mít titul či šaty podle poslání a situace nedodává člověku na cti, upomíná ho to na úkol, na to, co se od něj čeká.

Farizeové navštěvují domy vdov, protože to není zase taková výzva. Vždy mne zaujme, jak v různých přednáškách o pastýřské péči je protějškem pastýře skoro vždy někdo, komu umřela půlka rodiny a trpí smrtelnou nemocí. Nebo někdo, kdo provedl cosi strašného. Není těžké se cítit silný tváří v tvář takovému člověku a není tak těžké dát radu někomu, kdo si vůbec neví rady. Proto každý může a má být na pomoci lidem na konci sil. Ovšem není to to, co by člověku dalo pokoru.

Pokoře učí člověka úkoly větší, než je on sám. Chválili jsme zde Davida za to, čemu všemu se naučil. Učení se něčemu je právě ten případ, kdy jsme pokořováni tím, co ještě neznáme, co ještě neumíme. Davidův pád přichází právě ve chvíli, kdy už před ním není žádný úkol. Zdá se lidem příliš cenný na to, aby padl v bitvě. Proto sedí doma v paláci, nemá co dělat. Nemá už žádný úkol. Už chce jen uznání a odměny. V jeho vlastní velikosti, zdá se mu, může mít i ženu jiného muže, Bat-šebu, manželku Chetejce Urijáše. S ní zcizoloží a nařídí druhým opustit Urijáše uprostěd bitvy a tak ho zavraždit, aby zametl stopy. Takový je David na vrcholu úspěchu.

A tak je na každém člověku zajímavější to, čeho se snaží dosáhnout, než čeho dosáhl. Když něčeho dosáhl a nemá nic dalšího, usiluje jen o to, aby si toho lidé všimli, aby to bylo uznáno. Všeho se však v životě dosahuje pro to, aby na tom člověk mohl stavět. David byl dobrým pastýřem stád, který ubil lva i medvěda – a tak pak mohl bojovat s Golijášem. Králem se stal, aby prosazoval spravedlnost – to pochopil jeho rodný syn Šalomoun.

Všeho, co jsme na Davidovi shledali dobrého, je dobré dosáhnout. Protože pak člověk lépe může sloužit svému Pánu – Bohu. David byl vzorem člověka, dokud měl Pána. Dokud každý splněný úkol jeho života vytvářel předpoklady pro to, aby mohl bohu lépe sloužit. Dokud před ním byl úkol. Ve chvíli jeho slávy, ve chvíli, kdy nikomu nezbývalo, než přijímat jej takového, jaký je, se z něj stalo monstrum.

David však na vrcholu své slávy poznal svou bídu. A v Duchu svatém zahlédl svého Pána – Ježíše Krista – po pravici Boží. Vidí, že není synem Božím, Bohu rovným, že ani jako král není první po Bohu. Vidí toho, jenž jediný mu může pomoci před úkolem, jenž je větší, než on sám – aby byl sproštěn hříchu. Vidí toho, jemuž jedinému klade Bůh pod nohy největší nepřátele člověka – hřích, smrt a ďábla.

Závěrem tedy: Bohu se snáze slouží, pokud je člověk jako David. Pokud si nemyslí, že by ho všichni měli mít rádi za nic. Ale dosahuje věcí, za kterého lidé mají rádi bez nucení. Tyto věci pak, něco umět, být zdatný, dobře mluvit ba i být příjemný na pohled, nejsou nepodstatné. Ničeho z toho však člověk nedosáhne, není-li nejdřív pokořen tím, že se to učí. Toho všeho pak opět člověk dosahuje ne proto, aby došel uznání od lidí, ale od Boha. David nebyl velký, když byl pánem, ale tehdy, když svého Pána znal. Když věděl, že je před ním stále nějaký úkol. Amen

Modlitba po kázání: 
415, 1–4
Ohlášení: 
415, 5–7
Přímluvná modlitba: Prosme v pokoji Pána: Pane, smiluj se. Za pokoj Boží a za spásu svých duší prosme Pána! / Za mír celého světa, za prospěch svatých Božích církví a za jednotu všech prosme Pána! / Za tento dům modlitby,za ty, kdo do něho vstupují ve víře, zbožnosti a Boží bázni, prosme Pána! / Za pastýře církví, za jejich rozhodování a službu v Kristu,za všechen Boží lid a ty, kdo konají dílo Páně,prosme Pána! / Za představitele států a za všechny, kdo spravují veřejné záležitosti ,prosme Pána! / Za toto město,za tuto zemi a všechny země a za všechny křesťany, kteří v nich bydlí,prosme Pána! / Za příhodná léta, za bohatou sklizeň, za pokojné časyprosme Pána! / Za všechny, kdo jsou na cestách, za nemocné, zarmoucené, vězně,za jejich spásu prosme Pána! / Za vysvobození ze všech zármutků, pohrom, nebezpečí a tísně prosme Pána! / Pomoz nám, zachraň nás, smiluj se nad námi, Bože, zachovávej nás svou milostí. Spojeni ve víře s církví zvítězilou sami sebe i druh druha a celý náš život svěřme Kristu, našemu Pánu. Tobě, Pane! Neboť tobě patří všechna sláva a čest a klanění, Otci i Synu i Duchu svatému, nyní i vždycky a na věky věků. Amen.
Poslání: Přísloví 16, 31–33
Požehnání: Pozvedám své oči k horám: Odkud mi přijde pomoc? Pomoc mi přichází od Hospodina, on učinil nebesa i zemi. Nedopustí, aby uklouzla tvá noha, nedříme ten, jenž tě chrání. Ano, nedříme a nespí ten, jenž chrání Izraele. Hospodin je tvůj ochránce, Hospodin je ti stínem po pravici. Ve dne tě nezasáhne slunce ani za noci měsíc. Hospodin tě chrání ode všeho zlého, on chrání tvůj život. Hospodin bude chránit tvé vycházení a vcházení nyní i navěky. Požehnej vás Všemohoucí…
555, 1