Introitus: Žalmy 131, 1–3
Pozdrav: Ve jménu Všemohoucího Boha Otce i Syna i Ducha svatého. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 5. neděle po Trojici.
210, 1–4
Vstupní modlitba: Bože, náš Nebeský Otče, Ty jsi na počátku stvořil vše skrze svého Syna, z něho a skrze něho a pro něho je všecko. Ty jsi jej dal za světlo tomuto světu, prosíme, sešli svého svatého Ducha, abychom v Kristu pochopili, co je pro nás dobré, co k dobrému vede a co po nás žádáš, abychom Ti vzdali chválu Tobě milou, skrze Krista, našeho Pána.
1. čtení: Izajáš 5, 1–7.20–23
210, 5–7
2. čtení: Lukáš 20, 9–19

Když zákonníci a velekněží slyšeli toto podobenství, řekli: To přece ne! A alespoň poznali, že je o nich. Bídou našeho času je, že dnes by Ježíš musel velmi mnoha lidem nejdříve vysvětlit, co vlastně ti vinaři udělali špatně.

Vždyť to byli chudáci nájemníci! Oni dělali na vinici všechnu práci. A majitel si někde užíval v cizině, odjel si někam na Malorku. Spousta lidí by dnes tleskala těm vinařům, kteří ty právníky, které za nimi majitel vinice poslal pro podíl na zisku, prostě stloukli a vykopli ven z vinice. Nakonec přijel v mercedesu, který mu milující otec koupil, sám jediný syn majitele vinice. Vynaři tohoto floutka rovnou zabili a tak získali vinici, na které se za tu spoustu let tolik na pracovali.

Zabít dědice by našim současníkům tedy přišlo asi už příliš, přece však by mnohý souhlasil, že majitel, který na vinici nepracuje, ani tam nechodí, ale je úplně někde jinde na ní nemá nárok – a tím spíše jeho syn, který k vinici přišel už úplně bezpracně. Jenže kdo vinici vysadil a komu patří je velmi důležité:

Vysadit vinici není jako pěstovat ředkvičky. Réva neplodí první rok, ale až po letech. Musel také vědět, jak: Mladou révu je třeba všelijak řezat a pak zase neřezat a pak zase řezat – je to docela složité. A musel tu věc dovést do konce, než ji předal vinařům. Tři věci: Vůbec mít chuť vytvořit něco, co tu ještě není a bude až jednou. Dále musel vědět, jak. Dále, musel mít trpělivost, když výsledky ještě nebyly vidět. Vlastně měl ještě větší trpělivost, protože výsledky neviděl ani před cestou pryč a až po čase poslal své zástupce pro část plodů.

Není zdaleka obvyklé, že by tohle všechno někdo měl. Kdo z nás samých by se pustil do něčeho, co tu ještě vůbec není? Většina z nás je raději zaměstnaná a pěčuje o něco, co už tu je. Kdo vůbec ví jak postupovat při zakládání vinohradu nebo něčeho pdobného? Kdo z nás má nervy čekat, zda z toho nakonec něco bude, když prvních pár let není vidět nic. A tak, bez onoho majitele by tu ta vinice nejspíš vůbec nebyla. Vinaři by neměli ani kde pracovat, ani co se pokusit ukrást.

Lidí, kteří by dovedli něco založit je ve skutečnosti velmi málo. Lidí, kteří mají plány by se našlo ještě docela dost, ale také to není tolik. Něco dovést do koce, uskutečnit, to už je hodně málo lidí. Vinaři si mohli stýskat: Ale on měl peníze na to koupit pozemek i sazenice révy. To se mu to sázelo. Ale to je trochu jako říci: Když jsme to nemohli začít my, tak ať raději nikdo. Raději ať žádná vinice není.

A že majitel odcestoval? Že na té vinici nebydlí a nepracuje po boku ostatních? Možná by byla škoda, aby tam trávil čas okopáváním a prořezáváním, když mu jde vinice zakládat. Možná odcestoval někde jinde založit zase něco nového. A hlavně, kdyby tam dělal sám, kde by bylo místo pro vinaře? Tím, že odcestoval jinam, jim místo uvolnil. Majitel odcestoval a vinaři tak dostali, co chce větší část lidí: Nějaký jasný úkol, jasné zadání v podniku, který je už rozběhnutý. Který má už svá pravidla a svůj cíl. Vinaři tu vinici nevysázeli – ani by je to nenapadlo, ani by nevěděli, jak.

Nevymysleli to celé. Jenže i když má člověk menší úkol, pořád ho může udělat dobře, nebo špatně. A pořád dá hodně přemýšlení, aby člověk udělal dobře i to málo, co se od něj čeká. Navíc, i když vinaři nejsou ani zakladateli, ani pány vinice, už by to bez nich nešlo. Ve chvíli, kdy jim majitel vinici pronajal, vzdal se částti své důležitosti. Bez něj by tu vinice nebyla, bez něj by to nešlo – ale teď už by to nešlo ani bez vinařů. Stali se podobnými Pánu té vinici, přiblížili se mu v důlěžitosti.

Celkem správně tedy tuší ti vinaři, že teď už by to bez nich nešlo. Celkem správně cítí, že si spoustu úkolů na vinici dělají po svém. Že sami vymysleli, jak spoustu věcí na vinici dělat. Ví to i ten Pán. Jen jim po svých poslech vzkazuje: Nezapomeňte, co je původní cíl celého toho podnikání. Nezapomínejte, že mám právo žádat nějaké ovoce z té vinice. Ne všechno, ale něco z té vinice mám stále právo žádat.

A teď: V čem jsme my jako ti vinaři a v čem je Bůh jako ten, kdo vysadil vinici: Jako ten Pán vysadil dobrou révu a vinaři ji pak jen dále pěstovali, tak také Bůh, nikoliv člověk, určil, co je pro člověka žádoucí. A my po tom dobrém už jen toužíme a nějak usilujeme. Nestanovujeme, co je dobro, ani dobro nevytváříme. Ale už jen chceme, co sám Bůh prohlásil za dobré a nějak k tomu míříme. Jako ti vinaři museli přeci jen sami nad prací přemýšlet, tak také mi hledáme cesty. Ale co je dobré, je dané od Boha.

V posledních desetiletích napadlo vědce zkoumat, co dříve moc nikdo nezkoumal: Co dává lidem štěstí. Velmi přesvědčivě vyšlo pár docela jednoduchých věcí: Mít spokojené manželství, potřebnou práci, mít síť přátel a sousedů a mít náboženskou víru. Vše ostatní zůstávalo vždy ve vlivu na štěstí daleko pozadu. Co je zajímavé, ukázalo se i, že každá z těch čtyř věcí musí mít dost určitou podobu, aby dávala štěstí. Svět, jak nám ho dnes popisují s chladným odstupem nevěřící, vypadá dost, jak bychom to na základě víry čekali: Je dané, co je pro člověka dobré i jak to dobr má vypadat. Nám samozřejmě zbývá přijít na to, jak tohoto dobrého ovoce dosáhnout, ale jedno zůstává: Dobro neurčujeme my, dokonce neurčujeme ani svá nejhlubší přání.

Zaprvé, orpoti tomu, co se stále tvrdí, se ukázalo, že na manželství skutečně musí mít člověk papír, svatbu. Dokonce i lidé rozvedení se ukázali stále v průměru o dost šťastnější, než lidé, kteří žijí na hromádce. A lidé žijící na hromádce se ukázali skoro stejně malo šťatsní, než lidé, co žijí sami. U práce, jak se ukázalo, mzda tolik nerozhoduje – spíše to, pokud člověk můež vidět, že jeho práce je skutečně nějak potřebná. U lidí, které člověk zná, se ukázalo jako důležité, zda mají nějaké společné zásady, pravidla, zda jsou v tomhle podobní. A u všech náboženství se ukázalo rpo štěstí nejdůležitější, zda se lidé účastní bohoslužeb a obřadů. Dokonce lidé vlažné víry, kteří ale nějak chodí do kostela se ukázali šťastnější než lidé hluboce náboženští, kteří ale na bohoslužby nechodí. A zajímavé bylo, že dost štěstí přineslo už to, když se z těch čtyř věcí povedlo alespoň něco.

Fungovat dobře v rodině, v sousedství, dělat práci smysluplně ba i konat zbožnost smysluplně dá samozřejmě přemýšlení a úsilí. Pokud tyto malé úkoly máme dělat skutečně dobře, hned se z nich stávají velké úkoly. Ale my bychom je měli dělat dobře. Protože Pán života chce vidět plody. Věci, které člověka v životě těší jsou tu i proto, aby ho těšili ale i proto, že mají smysl pro další lidi a před Bohem. Třeba do práce nechodí člověk jen aby ho těšila, ale prostě i proto, že tu práci někdo musí udělat. Do kostela nechodí člověk jen pro posilu, ale i aby vzdal Bohu díky a vzdal Bohu úctu, která ju právem náleží. Zkrátka není jen na člověku, jak si to v životě zařídí, co mu vyhovuje. Mnoho věcí v životě je třeba dělat dobře, protože i kdyby nás netěšily, pořád se musí udělat pro Boha a pro bližní. Tím lépe, bude-li nás rodina, práce, sousedství či bohoslužba i těšit. Ale i kdyby ne, pořád máme v těchto věcech povinnost před Bohem. Bohu je třeba jeho podíl odevzdat.

Ti zlí vinaři, velekněží a zákonníci, zapoměli, že jsou jen správci. Považovali se za tvůrce dobra. Zvláště velekněží ze saducejské strany to brali tak, jako by Bůh ze světa nadobro odešel a jen tu nechal Zákon. Svět jako by byl v úplné tmě a nikdo nevěděl, co je pro něj dobré, dokud mu to Saduceové neřeknou. Přitom, tušení, co je pro něj dobré má v sobě nějak každý člověk, je spíš třeba ukazovat jak spravedlivě cíle dosahovat, než co je cíl.

Dnes to tu máme zase – nejen u nevěřících, ale bohužel právě často i v církvi: Sice přesvědčení, že lidem je nejdříve potřeba vnutit, co by si měli přát, změni

t nejdřív jejich přání a ta nová pak plnit. Vidíte dnes u různých předáků, jak slavnostně prohlašují: Dosáhneme toho a toho. Jako by bylo jasné, že to si musí přát každý. U spousty věcí už se nidko neptá: A přeje si to vůbec někdo? A je vůbec dobrá věc si to přát.

A tím můžeme, závěrem, sestoupit k duši každého člověka: Pokud se pokládáme za tvůrce a určovatele vlastního dobra, neděláme dobře: První na ráně jsou samozřejmě peníze. Skutečná chudoba je sice trpká – ale pokud není člověk vyloženě nuzný, proč si usmyslel, že ho více peněz učiní šťastnějším? Tak Bůh člověka nestvořil. Podobně je tomu se slávou, která od jisté míry známosti už více štěstí nepřináší Ale třeba i s méně nápadnými věcmi: Více volného času již od jisté míry více štěstí nepřinese, ani více odpočinku, ani více zážitků. Stejně tak stále zdravější jídlo neučiní člověka šťastnějším; dokonce ani více zdraví, pokud neví, čemu mají to zdravé tělo a zdravá duše sloužit. Ani poznání, pokud není spojeno s poznáním Boha, od jisté míry nepřináší potěšení, ale spíše hořkost.

Žádný z nás zkrátka neurčuje, co je dobré. Ujímejme se ochotně a dobře toho, co za dobré pro člověka prohlásil Bůh a pamatujme, že nedlužíme sami sobě ale že Bůh sám má nárok na podíl na ovoci našeho konání. Tak budeme shledáni sparvedliví, až se milovaný Syn Boží natrvalo ujme svého dědictví. Amen

Modlitba po kázání: 
417, 1–4
Ohlášení: 
Přímluvná modlitba: 
Poslání: Kazatel 12, 12b-14
Požehnání: Hospodin je síla svého lidu, spásná záštita svého pomazaného. Zachraň svůj lid a žehnej dědictví svému, buď mu pastýřem a nes jej na ramenou věčně! Požehnej vás Všemohoucí…
171