Introitus: Žalm 2
Pozdrav: Milost vám a pokoj od toho, který jest a který byl a který přichází. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 3. neděle adventní.
2
Vstupní modlitba: Nebeský Otče, Ty jsi od věků na věky, Ty jsi též Pánem každého času. Rozpomínáme se nyní před Tebou na naše dobré a radostné chvíle a děkujeme Ti za ně. Věříme, že máš moc vyhledat, co pominulo, věříme, že v tvém království se shledáme se vším, co jsme poznali dobrého a že poznáme více. Vzpomínáme i na chvíle hanby a hříchu, prosíme Tě, Pane, kéž ti naše hříchy a selhání nepřijdou na oči, smiluj se nad námi a odpusť nám naše hříchy. Dej nám, Pane, této chvíle pokojné a radostné srdce. Sláva Tobě, jenž jsi byl na počátku a který máš v moci i den konce! Amen
1. čtení: Jeremjáš 10, 1–16
259
2. čtení: Lukáš 21

Kdybych věděl, že zítra přijde konec světa, ještě dnes bych zasadil jabloň, řekl v šestnáctém století Marin Luther. Na tom nám ukázal, že onen svět, který očekáváme po vzkříšení, není jednoduše pokračováním našeho světa, nevyroste z něj nějakou revolucí nebo velikým objevem vědy – ten nový svět je nové stvoření, které si neumíme úplně představit. Dosud děláme vše podle pravidel a potřeb tohoto světa, protože zatím jiný neznáme. A i kdybychom věděli, že zítra skončí, tak by spíš by stálo za to udělat něco dobrého, abychom mohli Kristu na trůně ukázat, čím jsme vlastně tento život trávili.

Proto rozmluva Ježíše a učedníků začíná právě darem vdovy. Která dala ze svého nedostatku, z toho, z čeho měla být živa, dar na chrám. Na chrám, který, jak jim za chvíli potom Ježíš řekl, bude úplně rozmetán. A skutečně, čtyřicet let potom bych chrám zcela zničen a tak je tomu podnes. Neměla si tedy vdova své mince nechat? Jenže, ono všechno bude nakonec rozmetáno. I ta vdova zemřela zřejmě ještě dříve, než bych chrám rozmetán a s tím se rozpadlo i její tělo, které si mohlo žít o něco lépe z těch mincí. Chrám v Jeruzalémě již nestojí, ale tu vdovu znají křesťané po celém světě. Tak se nám naznačuje, že každé dobré jednání, i kdyby jeho výsledek nakonec trval jen chvilku, zůstává stejně v paměti Boží a neskončí bez odměny.

Učedníci pak obdivují chrám. Posluchači se může zdát, že je Ježíš zpražil, že se jim vysmál, když říká, že z chrámu nic nezůstane. Ale i Ježíš měl chrám rád, i jemu tam bylo dobře – když mohl, kázal právě tam. Dokonce máme v Markově evangeliu krátkou, ale výstižnou zprávu o tom, jak si sám Ježíš chrám prohlíží. Je přece Bohem, který se stal ve všem člověkem a tak i cítí stejně, jako my. A komu z nás se nelíbí třeba gotické kostely? Kdo z nás necítí, že ta stavba vyjadřuje zbožnost, víru? Jsem přesvědčen, že v hezkém kostele je mnohý z nás, jestli ne každý, Bohu blíž. A stejné to bylo i u Ježíše, měl chrám rád a bylo mu tam dobře, jako všem lidem.

A tak Ježíš svou odpovědí dodává k tomu, co správně vědí a cítí jeho učedníci i to, co už nechápou: Dobré věci jsou tu jen na čas, a když skončí, ještě s nimi nekončí svět. Učedníkům se totiž zdálo, že konec chrámu znamená konec světa. Ježíš to na nich poznal, proto také hned mluví o konci světa. A mluví s nimi stále jako člověk. Vlastně jim neříká žádné tajné poznání. Jinde ostatně řekl, že ani on sám nezná hodinu konce. Říká to, co by dobrému a rozumnému člověku mělo dojít samo – jenže nedochází.

A tak Ježíš sedí s učedníky někde na trávě na Olivové hoře naproti chrámu. Ti, kteří tam byli, my vyprávěli, že je to moc hezké místo. Navrch si to celé představuji někdy na jaře, kdy je vše tak pěkné. A tam s nmi rozmlouvá o konci světa. Jako hlavní věc jim říká: Mějte se na pozoru, abyste se nedali svést. Neboť mnozí přijdou v mém jménu a budou říkat: `Já jsem to´ a `nastal čas´. Nechoďte za nimi.

A skutečně, to by nám samým mělo dojít, že zničení něčeho dobrého vůbec neznamená, že přijde něco lepšího. Ostatně kde kdo z nás zakusil takovou maličkost, že když si za rozbitý starý přístroj koupí nový, neznamená to vždy zlepšení. Staré nemůže vždy zůstat, tak to na světě chodí – ale nové neznamená hned automaticky zlepšení. Kdo vidí cestu ve zničení všeho starého, ten tím říká: Bůh se doteď nestaral. Doteď nic dobrého nedával. Kdo nedovede uznat, že na světě bylo něco dobrého před ním, že se do něčeho dobrého už narodil, že něco jen přijal – ten káže jen sám sebe. A své sliby nemůže splnit.

Každá revoluce, která chce udělat všechno nové, končí tím, že jsou věci ještě horší, než před tím. Nepočítá totiž s tím, že v nedokonalém řádu světa je přeci jen něco, co není z lidí, ale od Boha. Moudrý člověk by se měl zamyslet nad zvláštním jevem: Sice že i při všeobecném lidském sobectví přeci jen věci nějak fungují. A třeba mezi námi není nikdo, kdo by musel žít z toho, co si vypěstuje na ohrazeném dvorku, který musí ve dne v noci střežit s puškou v ruce.

A i když různá povstání obvykle znamenají velké neštěstí, přece hned na to Ježí říká: Až uslyšíte o válkách a povstáních, neděste se: neboť to musí nejprve být, ale konec nenastane hned. Na prvním místě to znamená, že se takové věci prostě dějí. Ale na druhém i to, že někdy je povstání či válka jediná možnost. O válce i povstání platí ale to, co církev hlásá už od dávna: Takovou věc má smysl podnikat, když člověk přesně ví, co je jeho cíl. A to může vědět jen u věcí, které už tu někdy byly. Úlevu přináší jen takové povstání, které se vrací k něčemu, co tu už někdy bylo a fungovalo. I my nakonec žijeme po revoluci v podobných poměrech, jako byla naše první republika, která byla, podle dobovým zpráv, úplně stejný kocourkov, a lidé si tehdy stěžovali na úplně stejné věci, jako dnes. Sama první republika pak byla jen přemalované Rakousko-uhersko, i se všemi jeho chybami – a proto se v ní také, na rozdíl od mnoha jiných států té doby, dalo nějak žít.

Stejně tak válku má smysl vést jen tehdy, pokud chce člověk něčemu zabránit. Dobrého z ní nevzejde nikdy nic, někdy však zabrání ještě něčemu horšímu. O obojím ale platí: Válkou, povstáním, ničením nový svět nepřichází. Zároveň někdy takové věci musí být, aby zůstalo alespoň něco ze snesitelnějších časů. V nejlepším případě si pak moudří lidé řeknou: Jsme na tom stejně špatně, jako před tím – ale aspoň ne hůř. Ale naději do jakékoliv zkázy vkládat nejde. Snad proto i dnes tolik lidí prožívá takové zklamání – čekali příliš mnoho, čekali, co Bůh lidem neslíbil. A co Bůh lidem neslíbil, je zbytečné čekat.

Co říci dál? Učedníci se zeptali totiž na mnoho věcí najednou: Na zkázu chrámu, na osud své země a celého světa, na samotný konec světa – na svou vlastní budoucnost, konečně. O všem to mysleli, že se pojí s osdudem chrámu. Ve skutečnosti jsou to různé otázky, každá má svůj čas. Ježíš dále mluví o nenávisti národů a států vůči sobě, o zemětřesení, hladu, moru, o znameních z nebes – a už neříká, pokud dobře čtu, že to musí být. Je také zkáza na světě, která nemá žádný smysl a poučení z ní žádné neplyne. Bezdůvodné zlo – které tu bylo již před příchodem Krista a které trvá dále, protože svět se nezměnil – jen lidé, kteří věří, se mění a mohou proměnit i své okolí; možná i svou zemi, ale celý svět ne. Lidské dějiny začínají touhou po poznání dobrého a zlého – a tohle je to zlé. Zlé nemá smysl a ani nejde najíst smysl zlého.

Důležité ponaučení ale dává Ježíš hned potom: „Ale PŘED TÍM VŠÍM na vás vztáhnou ruce a budou vás pronásledovat.“ Potíže, které zažijí Ježíšovi učedníci, vůbec nemusí být spojené s nějakými celosvětovými katastrofami. Už v Římě zažila církev netvrdší pronásledování šasto v dobách, kterým jinak vládl klid, docela prosperita a nakonec i celkem rozumní císaři. Jako by tedy Ježíš říkal: Nemusí ani nastat žádné katastrofy, aby se vám vedlo zle. A opravdu: Nezuří mor, zemětřesení ani válka – a přece jistě někteří z vás zažili bezdůvodnou nenávist lidí a pronásledování. Jak jsme toho svědky v našem časem, hlubokou nenávist k církvi chovají často jinak docela hodní lidé. Když se církvi vede zle, nemusí to být ještě špatnou dobou: Nenávist k pravdě má hlubší kořeny.

Přece však jistě přijde konec světa, ne ale tak, že by to mohl někdo předem poznat. Proto Ježíš zakončuje slovy: Mějte se na pozoru, aby vaše srdce nebyla zatížena nestřídmostí, opilstvím a starostmi o živobytí a aby vás onen den nepřekvapil jako past. Nestřídmost, opilství, starosti o živobytí, to je jen zneužití časného dobra. Člověku je v tomto světě dáno přiměřeně jíst i pít, o základní živobytí se také má starat – ale nesmí v těchto věcech hledat svou naději, své odpočinutí, svůj cíl – jako by jinou naději, než je tento svět, neměl.

Ještě mnoho dalšího by se dalo říci. My však shrneme jednoduše: V tomto světě naprosto nesouvisí vše se vším. Různé zlé věci se dějí, ale mají také různé důvody. Nový svět nevznikne přímo z událostí tohoto světa. Nám je dán život v tomto světě i časné radosti. Proto, že něco netrvá věčně, jistě to není špatné. Ale zároveň, když je něco, co už máme v tomto světě dobré, ještě to neznamená, že to potrvá věčně a že na to máme sázet život.

Až totiž přijde skutečný konec, člověk si s sebou nevezme ani zásoby mouky a svíček. Užijme v tomto adventním čase příležitosti, kdy se můžeme srdečně smát světu v jeho bezradnosti a očekávání brzkého konce a řekněme: I kdyby měl v pátek nastat konec světa, ještě zítra půjdu koupit stromek na vánoce. Pokoj vám všem. Amen

Modlitba po kázání: 
267
Ohlášení: 
274
Přímluvná modlitba: Nebeský Otče, prosíme Tě o pokoj v tomto adventním čase. O pokoj a smíření v našich rodinách, pokoj mezi manželi, pokoj mezi rodiči a dětmi. Pokoj v našich obcích a pokoj v naší zemi. Svou mocí, Pane, kroť zlobu v lidech, ukaž jim světlo. Posiluj ty, kteří dovedou působit pokoj a ukazovat k dobrému. Modlíme se za ty, kteří mají prosazovat právo a bdít nad bezpečím lidí: Za soudce, policisty, vojáky a hasiče. Modlíme se za všechny ty, o kterých víme, že se ocitli v nesnázích: Ti, kdo ztratili práci, ať naleznou novou. Kdo jsou nemocní, ať se uzdravují. Kdo ztratili domov, ať naleznou noví. Kdo umírají, ať najdou smíření s Tebou i se svými bližními, ať svůj život končí v pevné naději vzkříšení. Pomáhej nám všem, Pane, v tomto čase přípravy, ať se nám zdaří prožít slavný hod narození Tvého Syna v radosti, důstojnosti a pokoji. Modlíme se k Tobě slovy Tvého Syna: Otče náš…
Poslání: Zjevení Janovo 21, 1–6
Požehnání: Sám Bůh pokoje nechť vás cele posvětí a zachová vašeho ducha, duši i tělo bez úrazu a poskvrny do příchodu našeho Pána Ježíše Krista. Věrný je ten, který vás povolal; on to také učiní. Amen
448