Introitus: Žalm 18, 7–18
Pozdrav: Milost vám a pokoj od toho, který jest a který byl a který přichází. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 12. neděle po Trojici.
18, 1–2
Vstupní modlitba: Bože, náš Nebeský Otče, Ty dáváš svému slunci svítit na spravedlivé i nespravedlivé. Ty jsi nás v našem čase a v naší zemi obdařil mírem a hojností. Prosíme Tě, dej nám skrze svého svatého Ducha pravé porozumění svému slovu a upřímné odhodlání následovat Krista, abychom dobře užili času, který je nám na tomto světě vyměřen. Nauč nás, Pane, počítat naše dny, ať získáme moudrost srdce, skrze Krista, našeho Pána. Amen
1. čtení: Kazatel 1, 4–11
371, 1–3
2. čtení: Lukáš 21, 5–36

Je patrné, že konec chrámu znamená pro Ježíšovy posluchače konec světa. Proto Ježíš začne mluvit o všem možném, co se na světě také stane; o válkách a pohromách. A ani to ještě nebude konec. Protože, po pravdě řečeno, tak to na světě chodí. Války a katastrofy byly vždycky – proč by teď najednou měli znamenat něco víc než znamenaly před Ježíšovým příchodem?

A proto Ježíš po otázce posluchačů především varuje před těmi, kteří přijdou v jeho jménu a budou říkat: „Já jsem to“ a „nastal čas“. Ty, kteří nám již po sté ohlašují konec světa, odsuzuje už jen zjevný nedostatek pokory. Kdyby znali Písmo a dějiny, museli by vidět, že co se děje dnes, mnohokrát už se dělo a že jediné, co mohou říci výjimečného o vlastní době je jen to, že v ní žijí oni sami. Jak je psáno v knize Kazatel: „Je něco, o čem lze říci: Hleď, to je cosi nového? I to bylo v dávných dobách, které byly před námi.“ Podle výslovného Kristova příkazu je tedy třeba všechny všechny hlasatele znamení konce světa rázně odmítnout. Nechoďte za nimi!

Ježíšovi posluchači žijí zrovna v čase a místě, kde již čtvrt století nebyla válka. Také proto jim Ježíš musí připomenout, jak to na světě chodí. „Až uslyšíte o válkách a povstáních, neděste se: neboť to musí nejprve být“ Kdykoliv je delší dobu klid, lidé propadnou dětinskému omylu, že je to normální stav, že takhle prostě svět přirozeně běží.

Přitom stačí, aby se každý podíval do své rodiny, do svého kruhu přátel, na svoje pracoviště či sousedství: Každý člověk chce prosadit svou představu, svůj zájem. A platí-li, že jsou si lidé rovni, tak celkem i právem. O kom řekneme, že je méně hodnotný a měl by ustoupit? Jsme-li moudří, na druhé lidi příliš netlačíme, i když si myslíme, že víme líp. Protože také víme, že se časem začnou bránit a bude boj. A zároveň, jsme-li moudří, v nečem neustoupíme, protože víme, že by nás pak druzí časem úplně převálcovali. Denně tak, jsme-li moudří, udržujeme křehkou rovnováhu a křehký mír. Víme dobře, že pokoj v rodině či sousedství není samozřejmý. Proč by tomu mělo být jinak mezi národy či v jednom národě mezi chudými a bohatými, lidmi z města a lidmi z venkova a tak dále? I vládcové, stejně jako my, musí denně myslet na to, aby si větší část lidí neřekla „tak dost“ a nevyrazila do ulic zapalovat auta.

Lidé se do válek a povstání pouštějí jen tehdy, pokud mají dojem, že to může vyjít. Napadeni bývají obvykle ti, kdo s možností války nepočítají. Kdo ve své nevděčnosti neberou mír jako vzácný dar od Boha, ale myslí si, že je přirozeným stavem světa. Povstání nastávají právě tehdy, když vládcové přestanou počítat s tím, že by lidé mohli povstat, když jsou si jisti poslušností lidí. Jako v rodině, jako v sousedství, i v jedné zemi a mezi národy nastávají boje tehdy, když lidé ztratí respekt. Když zapomenou, že k udržení pokoje musí pomáhat sám Bůh, protože je to nadlidský úkol. Nejhorší věci se na světě dějí tehdy, když lidé nabudou dojmu, že království Boží již nastalo.

Hned po bojích zmiňuje Ježíš zemětřesení, hlad a mor. Protože různé katastrofy činí opravdu strašnými teprve nepřipravenost lidí: Když spolu lidé bojují v jendom městě nebo v jednom národě a nejsou připraveni různé katastrofy společně řešit. Naši zemi v docela nedávné době hned dvě největší povodně za tisíc let – ale protože trvala jistá svornost, nevidíme po nich téměř žádné stopy a skoro si na ně už ani nevzpomeneme. Stejně tak neúroda nekončí hladem, když spolu národy nebojují a země, kde se neurodilo, může nakupit od země, kde se urodilo. Lidé se v troufalosti pouštějí do bojů a zapomínají, že vždy ještě může nastat potřeba bojovat společně s přírodou. Téměř ze všech válečných časů se lidem zapíše do paměti neúroda, krutá zima či nějaká nákaza. Problémy, které by byly v míru vyřešeny a zapomenuty, ale v čase bojů na ně už nezbylo sil. I ve své rodině by měl člověk dbát na svornost právě proto, že nějaké nečekané vnější problémy časem určitě přijdou a jen společně v nich půjde obstát.

Po tom, co Ježíš připoměl, se dálo a bude se dít zase, a co se dělalo a bude se znovu dělat, ukázal svým učedníkům daleko bližší problém, než války a katastrofy: „Ale před tím vším na vás vztáhnou ruce a budou vás pronásledovat; budou vás v

ydávat synagógám na soud a do vězení a vodit před krále a vládce pro mé jméno.“ Pro křesťana je odsouzení od vlastní církve, která se vydala špatným směrem (stejně jako synagoga v Ježíšově době), od vlastní společnosti či vlastních vládců obvykle bližším nebezpečím než válka nebo mor. Pravdivá řeč a spravedlivý život sice obvykle vyvolává náklonnost lidí – až na ty, u kterých nic nemůže vyvolat větší nenávist. A tak už o prvních křesťanech čteme, že byli všemu lidu milí – a hned na to o zatýkání a bičování, protože někoho rozčílilo kázání o Kristu. Také nás pravděpodobně daleko dříve potkají problémy kvůli našemu vyznání v práci, ve škole či mezi přáteli, v běžném životě, než že by nás ohrozil mor či válka.

Pronásledování církve, stále se stupňující zejména v Číně a muslimských zemích, je i dnes největší katastrofou, které křesťané čelí. Jak smutné je, že náš vlastní synod se v jednohlase s římským papežem a dalšími církevními předáky stará o možnou budoucí klimatickou katastrofu a o těchto věcech mlčí. Že jsou dnes křesťané nejvíce pronásledovanou skupinou lidí si místo nich všímají světší myslitelé a politici a zděšeni jsou nad ním i mnozí židé, kteří si přitom sami vytrpěli dost a dost. Ano, z dobrého důvodu nás Kristus upozornil, že obava z válek a katasrof není to první, na co bychom měli myslet. Pronásledování je vždy blíže.

Není způsob, jak se vyhnout tomu, aby pravda rozčílila toho, kdo si zamiloval lež. A ctnostný život nevyvolává nenávist některých proto, že to špatně chápou, ale právě proto, že nenávidí ctnost. Proto nemá cenu, abychom si pro svět chystali nějaké obhajoby. Abychom se pořád strachovali o to, že nás lidé šptně pochopí. Pokud věříme tomu, co hlásáme a co děláme, spravedliví to rozpoznají sami a nenávisti podlých se stejně nijak nevyhneme.

Kristus nakonec dojde k nejbolestnějšímu: Zradí vás i rodiče, bratři, příbuzní a přátelé. Války a povstání prostě budou, dřívě či později něco z toho zase přijde. Povodně i sucha prostě budou, teď bylo sucho, časem možná zase povodeň. Jen to zemetřesení nám tady spíš nehrozí. Pokud po vás jdou vlastní představení, vlastní národ, vlastní vláda, je to horší. Ale pořád se dá opřít o blízké. Když ti kvůli Kristu obrátí proti vám, je to pro člověka horší, než kdyby měl snášet cokoliv z vnějšku. O to horší, že je na to člověk sám, neukazují to v televizi a neřeší na světových fórech.

Právě proto, že se toho může stát docela hodně, ba hodně se toho stává, dodává Ježíš: „Mějte se na pozoru, aby vaše srdce nebyla zatížena nestřídmostí, opilstvím a starostmi o živobytí a aby vás onen den nepřekvapil jako past.“ Sami o sobě tohle asi nejsou ty nejhorší věci, co by člověk mohl provést. Jenže člověka činí nepřipraveným a neschopným. Slabost je nebezpečná proto, že může najednou přijít cokoliv.

Shrnuto tedy: Učedníci se ptali na znamení skázy chrámu. A Ježíš jim postupně ukázal, co ještě horšího se může stát a také děje. Boje a katastrofy, které lze přeci ustát snáze než nepřátelství vlastního společenství. Které lze stále ustát lépe, než nepřátelství nejbližších. Za každý den pokoje je třeba upřímně děkovat, protože není na stálo. Proto si také člověk nemůže dovolit být svými slabostmi oslaben. Protože těžkosti přicházejí často i bez předchozích znamení. Nakonec ukáže, jaké znamení očekávat a v jaké doufat: „A tehdy uzří Syna člověka přicházet v oblaku s mocí a velikou slávou. Když se toto začne dít, napřimte se a zvedněte hlavy, neboť vaše vykoupení je blízko.“ Až Krista uvidíme přicházet – teprve tehdy budeme moci vydechnout. Ale do té doby musíme být připraveni na všechno a počítat se vším. Amen

Modlitba po kázání: 
371, 4
Ohlášení: 
379
Přímluvná modlitba: 
Poslání: Židům 4, 9–16
Požehnání: Kdo doufají v Hospodina, jsou jak hora Sijón: nepohne se, strmí

věčně. Kolem Jeruzaléma jsou hory, kolem svého lidu je Hospodin, nyní i navěky. Nesetrvá žezlo zvůle na údělu spravedlivých, aby snad nevztáhli spravedliví své ruce k podlostem. Hospodine, prokaž dobro dobrým, těm, kdo mají přímé srdce! Požehnej vás Všemohoucí…

378