2. čtení: Lukáš 24,13–35

Něco jako by bránilo jejich očím, aby ho poznali. Právě tato věta mne v příběhu, který jsme slyšeli, nejvíce těší a povzbuzuje. Znamená, že to Ježíš tam skutečně byl, z masa a kostí. Sice v těle oslaveném, ale v těle. Sice jako král budoucího věku, přece ten Ježíš, který s nimi chodil po galilejských a judských synagogách a kázal na kopcích a pláních. Jak řekl apoštol Jan: ?Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly? ? takový Ježíš s nimy byl. On tam opravdu byl. Že jej nepoznali, byl zrakový klam. Jak bychom řekli, byl to jejich osobní, subjektivní problém, že jej neviděli, dočasný duševní výpadek. Ale byl tam.

Obvykle jsme zvyklí vnímat věci opačně: Jsou věci, které vidíme očima ? ty nikdo nezpochybňuje, ty vidí věřící i nevěřící. A víra se dívá duševním zrakem a možná z Boha něco matně zahlédne. Ale každopádně, nic určitého se nedá říci. Takže u všedních věcí vyžadujeme, aby všichni viděli všechno stejně ? tak jen tak pro příklad, žena se hněvá, jak může muž v lednici hledat párky, když je má přímo před očima a muž se hněvá, jak mohla žena odřít auto o sloupek, když musela vidět, kolik tam má místa. A když se s kuchyní a dvorků přesnuneme na rovinu celé lidské obce; konečně, máme-li dnes promluvit o ekuméně: Tam se také zdá, že se počítá především to, co je vidět. Vypadá to někdy tak, že ekumena nastává, když se shrhromáždí více pokud možno co nejrůzněji oblečených duchovních. Potřesou si rukama, každý dostane příležitost uplatnit některý se svých typických rysů. To je vidět, to se počítá. Jaký skutečně je Kristus i Bůh sám, na to mohou být názory různé a proto je lepší sporné věci nezmiňovat. Pravd může být hodně, ale co vidíme, to je společné.

Dnešní příběh však podává věc úplně obráceně: Kristus je jeden, pravda je jedna ? chyba je v očích pozorovatelů. Když se vrátíme k učedníkům, sami říkají, co působí jejich žalost a zklamání: ?Jak Ježíš Nazaretského, který byl prorok mocný slovem i skutkem před Bohem i přede vším lidem, naši velekněží a členové rady vydali, aby byl odsouzen na smrt, a ukřižovali ho. A my jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael. Ale už je to dnes třetí den, co se to stalo.? Bylo to však jen jejich osobní vnímání Boha a jeho Mesijáše, co selhalo. Jen jejich zavedený způsob, jak se na Mesijáše dívat, ten selhal.

Když jim Ježíš začne vykládat Písma, zjišťují, že nebyl žádný objektivní důvod čekat, že Mesijáš nebude trpět. To prostě v Písmu napsáno není. Kdybychom to řekli dnešními slovy: Zkušenost, praxe ? ta selhala. Teorie, návod ? ten fungoval. A nebo ještě jinak: Zbožnost, sám vztah k Bohu, selhal; pravdu měla theologie. Co bylo napsáno na papíře, se ukázalo jako pravda, co člověk prožil, se ukázalo jako klam:

?A on jim řekl: Jak jste nechápaví! To je vám tak těžké uvěřit všemu, co mluvili proroci! Což neměl Mesiáš to vše vytrpět a vejít do slávy?? Potom začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma.

Když byl s nimi u stolu, vzal chléb, vzdal díky, lámal a rozdával jim. Skrze svatou věčeři, skrze lámání chleba, skrze díkůvzdání ? eucharistii jej poznali. Teprve správné poznání Písma je vedlo k společnému osobnímu setkání s Kristem, tomu nejtěsnějšímu, jak je řečeno u Jana: Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm.

Co z toho tedy plyne pro jednotu křesťanů? Jednota nemůže povstat z toho, že si navzájem uznáme a pochválíme své odlišnosti. Odlišnosti nás nijak neobohacují. Pravda je jen jedna a tudíž se někdo z nás musí mýlit ? nebo my všichni. Nejde však o stejné věci tvrdit dvě různé věci, aniž by se jeden nemýlil. Můžeme se v něčem mýlit my, s tím upřímně počítám. A v něčem i vy, s čímž počítám neméně.

Kroky k jednotě se nedějí tím, že uznám druhé, i když říkají něco naprosto opačného, než já. Tím jen popírám sám sebe a dávám najevo, že mi na mé věci nezáleží. Jedinou cestou k jednotě je poznávat vlastní omyly a nebo jen nesprávné důrazy. Protože Kristus opravdu vstal, je opravdu mezi námi přítomen ? kdybychom měli všichni zcela otevřené oči, viděli bychom jej všichni stejně ? a pak bychom byli jednotni. Proto nijak nepomůže, když dám své uznání druhým. Pomůže však, když sám získám jejich uznání.

Slyšel jsem mnohokrát od svých bratří a sester, jak kde i onde slyšeli v katlickém kostele velmi dobré kázání, s nímž ptostě museli souhlasit a takových zážitků jsem měl vícero i sám, mám-li v praktických příkladech začít pochvalou našich dnšních hostitelů. Jsem pěvně přesvědčen, že takový zážitek běžného věřícího na běžných bohoslužbách vykoná mnohonásobě více, než jakékoliv ekumenické prohlášení. Přitom tento posun není nějaké nepodobování protestantů, jak se domnívám, ale samostatné lepší rozpoznání jediné pravdy.

V mé církvi zase mnozí rozenávají, že mnoho myšlenek i obyčejů v tradici nerozdělené církve bylo založeno na správném pochopení Písma a bylo odmítnuto unáhleně. Mizí pomalu ten pyšný pocit, že teprve s námi křesťanství začalo, mizí mesijášský komplex, ve kterém pouze čeští bratři byli ti jediní z celého světa, kdo Písma pochopili. Narůstá pochopení pro důležitost svátostí, Kristem ustavených. A opět, není to nějaké napodobování římských katolíků nebo pravoslavných; je to prostě rozpoznání jediné pravdy. Nakonec, to, co jsme převzali, poměřovat Písmem a dobré zachovávat bylo pevnou zásadou Jana Rokycany i Jana Wesleyho, která má své pokračovatele i do našeho času.

Konejme tedy vše s vědomím, že Kristus je mezi námi ? a to jeden Kristus a jediná pravda. Co se po nás žádá je napravovat své omyly či chybné důrazy. Pokud kdo Krista upřímně hledá, jistě pak nebude moci jinak, než nám dát své upřímné uznání.

Nebeský Otče, skrze svého Ducha dej růst našemu poznání i dobrým rozhodnutím, abychom jednou společně zasedli u stolu v království tvého Syna, Ježíše Krista, našeho Pána. Amen