Introitus: Žalm 33, 18–21
Pozdrav: 
33
Vstupní modlitba: 
1. čtení: Izajáš 49, 7–13
334
2. čtení: Lukáš 24, 33–49

Domnívali se, že vidí ducha. U člověka mimo církev nebo u dětí vyvolává zmatek slovo duch, které se v církvi často užívá. Představí si obvykle přízrak, cosi zakryté bílým plátnem, vznášející se ve vzduchu. Věřící se tomu v duchu musí pousmát. A nebo si posteskne, jaká že to je škoda, že v našem jazyce se užívá stejné slovo pro Ducha Božího jako pro přízrak.

Překvapivě, stejně nejednoznačný je i řecký jazyk, ve kterém líčí příběh vzkříšení evangelia. Učedníci se děsí, že vidí , Duch svatý se řekne . Tedy v samotné době vzniku evangelií bylo to slovo dvojznačné a je stejně dvojznačné ve většině jazyků.

Neviditelný svět děsí člověka odedávna. A to nejen moderního člověka, který všechno neviditelné popřel a o to víc je teď vyděšený, když se s něčím takovým setká. Takoví divoši sice vidí nějaké duchy skoro za každou chvílí. Ale to neznamená, že jsou z toho kdovíjak nadšení. Naopak, jak popisuje třeba doktor Schweitzer, divoši jsou z neustálých ohledů na různé duchy a obav z kouzel pěkně vynervovaní. Stálý kontakt se světem duchů jim žádný klid nepřináší, na rozdíl od toho, co si myslí mnozí neučení lidé zde v Evropě. Ať člověk moderní, nebo primitivní, ať se se světem duchů setkává stále, nebo jen v jediné podivné příhodě, cítí se nesvůj. Lidé jsou stejní ve všech časech. Jako nás by vyděsilo, kdyby se nám zjevil člověk, kterého jsme na vlastní oči viděli zemřít, zděsilo to i učedníky.

To proto, že člověk není uzpůsoben žít ve světě duchů. Na některé věci prostě člověk není stavěný. Mluvili jsme před časem u příběhu o utišení bouře, že žádný člověk nedokáže zůstat klidný při skutečné bouři na moři. Ani profesionální námořník. A podobně nesnese žádný člověk silné zemětřesení. Eskymáci, když loví mezi ledovými krami a nad nimi je bílá obloha, dostávají závratě — a to takto loví již od mládí. Nedá se zvyknout na to, když člověk neví, kde je nahoře a kde dole. Nedá se zvyknout na to, když člověk nemá pevnou půdu pod nohama.

A tak cokoliv za hranicemi tohoto života mnohé příliš neláká. S nějakým posmrtným životem se počítá. Herci ve vzpomínkových pořadech rádi říkají: Ládíček se na nás dívá z nebe a směje se. A i když se takto běžný člověk spíše stydí mluvit, přesto má jakousi představu, že nějaký stín jeho zesnulých blízkých je nyní již nastálo v nějakém oblačném světě nebo mezi hvězdami. A nebo se spolu s větrem prohání kdesi nad hřbitovem nebo kolem domu. Moudře se dívá, ale… Ale není to prostě už ono.

Samotní učitelé církve nejsou úplně jednotní v tom, jak je tomu s člověkem hned po smrti. Menšina počítá s tím, že duše nemůže být bez těla, že tedy umírá i duše. Většina učí, že duše věřících očekávají vzkříšení u Boha. Ale i ti, kteří učí, že duše neumírá, nepovažují za skutečný cíl, aby člověk byl jen duší. I ti říkají: Duše bez těla, to není život. To je stále ještě smrt. Cílem je těla z mrtvých vzkříšení.

Nakonec, člověk i v tomto světě zažívá tu zkušenost, jako by byl jen duše a tělo neměl. Nejčastěji ve snech. Když člověk spí, nevnímá svoje tělo, jen duše je vzhůru, vidí různé obrazy, má různé pocity. Až překvapivě málo podle různých výzkumů ale člověk ve snech slyší. Hmat a chuť ve snu nefungují skoro vůbec, čichat člověk ve snu z neurologických důvodů prý vůbec nemůže. Konečně: Ve snech ani v různých přeludech a opojeních nepotkáváme skutečně druhé lidi, ale jen jejich stíny. A tak, i kdyby se člověku sny a jiné stavy mimo zalíbily a spokojil se s nimi, nebude to v pořádku s ohledem na druhé lidi. A to je jedna z hlavních součástí víry v Boha — totiž že se člověk nikdy neptá, co je dobré jen pro ně, ale že se ptá, co je dobré obecně, před Boží tváří. Sen může být zajímavý, ale prostě to není ono. Nejsme to celí my.

A proto Kristus říká: Proč jste tak zmateni a proč vám takové věci přicházejí na mysl? Podívejte se na mé ruce a nohy: vždyť jsem to já. Dotkněte se mne a přesvědčte se: duch přece nemá maso a kosti, jako to vidíte na mně. To řekl a ukázal jim ruce a nohy.

Učedníci tomu pro samou radost nemohli uvěřit. Pro samou radost z toho, že by to se vzkříšením mohlo být tak jednoduché. Tedy že vidí Ježíše v těle, jak by si vzkříšení představovalo – jak by si je představovalo dítě. A nebo jak by si je představoval člověk ve chvíli smutku, který už nemá odvahu doufat. Který nemá odvahu vyslovit, který se stydí vyslovit, že by svého zemřelého rád viděl prostě z masa a kostí, ne jako nějakého ducha někde v oblacích. Mají radost, jako lidé, kteří sice věří v Boha, ale nemají odvahu říci, že je čistě duchovní existence úplně neláká. Že je jim tváří v tvář smrti líto, že přeci jen o něco přijdou. Že to tam na věčnosti přeci jen bude nějak méně, než tady.

Že vzkříšení není něco méně, než tento život, dokazuje Ježíš tím, že si dá něco k jídlu. Je sice psáno o budoucím čase Nebudou hladovět ani žíznit, nebude je ubíjet sálající step a sluneční žár. To ale neznamená, že by člověk po vzkříšení nemohl jíst. Nemusí, ale může. V tomto světě člověk mnoho musí — a přitom mnohdy ani nemůže.

Po tom, co Ježíš dojedl, řekl: To jsem měl na mysli, když jsem byl ještě s vámi a říkal vám, že se musí naplnit všechno, co je o mně psáno v zákoně Mojžíšově, v Prorocích a Žalmech.

A ta svým učedníkům ukazuje, že věčný život, život v Boží blízkosti, není něco človeku nepřátelského. Je to svět, kde mizí nutnost a otevírá se každá dobrá možnost, třeba i pečená ryba.

Ježíš upomíná učedníky, jak jim dopředu řekl, že bude trpět — a nikdo to nevzal, kupodivu, doslova, i když více přímo jim to snad ani říci nemohl. Nyní vstal z mrtvých, doslova, a také tomu nejdříve nemohou uvěřit. Nejspíše se domnívali, že zatčení, potupení a umučení je myšleno nějak duchovně — což v představách lidí znamená obvykle, že to není doopravdy. A podobně chápali i vzkříšení.

Utrpení v tomto světě je opravdové. Skutečné je ovšem i zmrtvýchvstání. Každá věc a každé jednání, každý člověk se stává duchovním tím, že se nechá duchem řídit. Proto Ježíš nyní učedníkům nezvěstuje život bez jídla a pití. Zvěstuje jim, že nyní bude v jeho jménu kázáno pokání. Pokání i nám, pokud máme za to, že onen boží svět vlastně není pro nás.

A tak je v Kristově vzkříšení obnoveno celé stvoření. V tom, který poslušně nesl kříž, je jako v prvním tělo podřízeno duchu. Nezaniká tím, naopak, nabývá slávy. Ztrácí omezení, kterým je smrt, je osvobozeno od hladu i žízně, chladu i žáru a otevírá se před ním svět možností a svět věčného pobytu v lásce s druhými lidmi a s Bohem samým v Kristu.

Modlitba po kázání: Pane Ježíši, tvé vzříšení oslavujeme. Dej nám dobře bžít v tomto světě a dojít nebeských příbytků. Amen
346
Ohlášení: 
308
Přímluvná modlitba: 
Poslání: 
Požehnání: 
450