Introitus: Izajáš 25, 1–8
Pozdrav: Kristus byl vzkříšen, bratři a sestry, opravdu byl vzkříšen. Amen Vítám vás na bohoslužbách slavného Božího hodu velikonočního.
Vstupní modlitba: Ó Bože mocný, celé stvoření se dnes raduje z tvého vítězství. Smiluj se nad námi, i nám, tvému lidu, který se před tebou shromždil, dovol připojit se ke zpěvu, který Ti zpívá všechno stvoření. Bože svatý, dej, ať tento den trávíme v radosti, dej, ať jsme tvoji. Ve všem pomiň naši slabost, posil vše, co je na nás dobré, co je jen z tebe, bože svatý, v němž podlosti není. Sláva tobě, jenž jsi ve třech jeden, na věky a navždy. Amen
1. čtení: Izajáš 35
2. čtení: Lukáš 24, 34–49

Zděsili se a byli plni strachu, poněvadž se domnívali, že vidí ducha. Proč se vlastně lidé bojí duchů? Hned na začátku řekněme s určitostí, že se jich bojí oprávněně. Ale proč? Všichni se přece bojíme smrti, aspoň trochu. Když ne svojí, tak svých blízkých. Když nastane, zarmoutí nás to. A hle, najednou vidíme někoho,kdo už dávno odešel, i když trochu jinak. Zjevení duchů totiž většinou nemají nohy a často ani ruce, právě proto je Ježíš učedníkům ukazuje, to jen tak mimochodem. Ale opravdu vidíme někoho, kdo už ze světa odešel, o kterém jsme mysleli, že už ho neuvidíme, neuslyšíme. Neměli by z toho lidé podle všeho mít spíše radost?

Co jsou lidé lidmi se však duchů svých blízkých bojí. U divochů zaplňuje snaha zabránit návratu jejich zemřelých blízkých dokonce většinu jejich náboženského života. Předně proto, že skoro nikdo z blízkých nás neopouští bez toho, že bychom mu něco dlužili. Často si člověk říká: Chtěl jsem za ním jít v úterý, ale pak jsem to odložil na čtvrtek, že to počká. A on zrovna den před tím zemřel. A to je jen malý dluh, který člověk k zesnulým cítí a i tak malý dluh člověka pálí. Bývají i daleko horší věci. A nic se s tím už nedá dělat. Dokud jsme živi, je čas na omluvu, na smíření, skoro všechno se dá narovnat. Ale s příchodem smrti zůstává každá křivda a dluh jako otisk v kameni, jako by na věčné časy. Učedníci Ježíše viděli naposled, když ho v poutech odváděla chrámová stráž a oni utíkali opačným směrem. A Petr ještě o něco později, kdy se na něj Ježíš podíval ve chvíli, kdy ho Petr po třetí zapíral. To není zrovna ten nejlepší závěr společného života.

Duch mrtvého je zosobněná promarněná šance udělat pro naše bližní něco dobrého, zachovat jim věrnost.

Dále, mrtví s námi neprožili nic z toho, co se událo po jejich smrti. Čím dál tím méně nás oslovuje, čím oni žili ve své době. Cítíme k nim závazky, ale když se zjeví, jak jim naznačit, že dnes jsou pro nás důležité už trochu jiné věci? Tam, kde se nepočítá s Kristem, který měl skutečné maso a kosti, tam se Ježíš zmiňuje jen z povinnosti. Abychom přemluvili sami sebe, že by si věci přál tak, jak je chceme dělat my. Stává se to i takovému křesťanství, pro které je těžko k uvěření, že na vzkříšeného si šlo doslova a do písmene sáhnout. A tak byl v ústech mnohých v dějinách Ježíš ve starověku ochráncem římské říše, ve středověku prodejcem odpustků, v novověku hlasatelem osvěty a pokroku, bojovníkem proti alkoholismu, dělnickým předákem, u nás v Čechách na počátku minulého století někdy takovým méně významným předchůdcem Husa nebo Mirkem Dušínem, který nikdy neřekl sprosté slovo. Dnes by podle všeho Ježíš třídil odpad, jezdil do kostela na kole a nadával na politiku. Na přízracích mrtvých je nejhorší, že nám vždy říkají to, co sami chceme slyšet, nebo co sami tušíme. Tak Samuelův duch, vyvolaný čarodějnicí v Endóru oznámil Saulovi to, čeho se už sám v skrytu obával – že je Bohem zavržen.

Duchové nám nic nového neřeknou, to je na nich to nejhorší. Jen nám potvrdí, co si sami myslíme. Tak z nás samotných dělají mrtvé, protože kdo je umanutý, nedá se poučit, nevidí za vlastní dvorek, ani si nás neposlechne – s kým se ani trochu nedá promluvit, přijde nám skoro jako mrtvý už zaživa.

Jiné je to s lidmi, kteří mají maso a kosti. Těm ještě můžeme ledacos vysvětlit, za ledacos se jim omluvit. A tu vzpomeneme na Petra, který smí po třikráte Vzkříšenému říci, že jej má rád.

Stejně tak, lidé s masem a kostmi mají svou hlavu. Často tím kříží naše plány. Často tím nabourávají naše představy. Ale vezměte to takto: Chystáte se, že si konečně odpočinete, kouknete se třeba na něco v televizi. A tu u vás zazvoní známý, že má chuť na kus řeči. Nu, host je host, uvaříte mu kávu, dáte se do řeči a jste vlastně rádi. Ano, nakonec, nakonec jste vlastně rádi, že váš plán s televizí nevyšel. A stejně tak živý Kristus komplikuje náš život, když ho posloucháme. Ale když se podíváme zpět, zjišťujeme, že jen on to je, kdo má moc vyvést nás z naší omezenosti. Měli jsme své plány, ale vzkříšený kázal jinak. Poslechli jsme, třeba s jistou nevolí. A když se podíváme zpět, díváme se sami na sebe v minulosti jakoby z výšky. Teď už vidím dál, teď je má duše bohatší, než byla, říkáme si.

Vzkříšený je Pánem živých i mrtvých a jeho království přinese smíření i s těmi, kteří nás již předešli. Vzkříšený nám mluví do života. Jak stálo na středověkých mincích „Kristus vincict, Kristus regnat, Kristus imperat": Kristus zvítězil, Kristus kraluje, Kristus rozkazuje“. Ne vždy nám voní, že Kristus rozkazuje, ale stejně nám nevonělo, když jsme se museli učit číst, jezdit na kole nebo plavat. Když jsme to uměli, stali jsme se bohatšími a radostnějšími. Kristus činí bohatší a krásnější naši duši, i když tomu někdy předchází mrzutost.

Čteme však, že tomu pro samou radost nemohli uvěřit. Vypadá to jako protimluv: Radost brání víře. Ale jen zdánlivě. Vzpomeňte, co si myslíme, když slyšíme mluvit třeba zamilovaného. Trochu se vždy v duchu usmíváme. Vystřízlivíš, říkáme si. Užíváme takový trefný výraz: Hurá akce. To je taková akce, která trvá jen po ten čas, když všichni volají hurá. Pak se všichni nenápadně vytratí a nikdo na tu věc ani nevzpomíná. Radost k životu patří, ale člověk není stavěný na stálé nadšení. Někdy sice je schopen žít jen z nadšení. Třeba zástupy poslouchaly Krista a zapoměly si nakoupit jídlo. Ale co tehdy udělal Kristus? Nasitil zástup.

Člověk není jen duše, ale je i tělo. Od počátku až po dnešní den vyznáváme „těla z mrtvých vzkříšení“. Tělo často stojí v cestě víře, často ho musíme přemáhat. Ale v zásadě je vždy naše, v zásadě jsme jen v těle opravdu sami sebou. Velmi si cením vyprávění, které jsem snad slyšel i od někoho z vás. Jistá křesťanská žena, obdivuhodně upřímně, řekla: Raději bych, aby po smrti nebylo nic. Protože se v Písmu říká, že po vzkříšení budeme sloupem v chrámu Boha živého, budeme stále patřit na Boha a zpívat jeho píseň. Já nezpívám nijak ráda, stát někde jako sloup, to by mě netěšilo. A to je ta třetí věc, proč se bojíme duchů: Jde z nich zima, jejich duchovní svět je pro nás moc vysoký, nedkážeme žít stále jen z toho, co je v srdci.A Kristus má pochopení. On je přece milosrdnější než kodokoliv z nás, on více než kdo z nás to chápe. Proto se ptá, jako se ptá ten, kdo chce s radostí někomu něco jednoduchým příkladem objasnit: Zda tam mají něco k jídlu. Dostává kus pečené ryby a plást medu. A vzpomeňme si, jak nás potěší, když třeba učeného pana profesora vidíme, jak s námi u táboráku jí opečeného buřta. Je to taky člověk, říkáme si. Vždyť i ti největší krasoduchové, kteří si na sobě zakládají, nakonec mají také svá tělesná potěšení. Pijí vybrané zelené čaje, pojídají parmskou šunku či kaviár. Jistě i Jan Křtitel, člověk příkladné sebekázně, se těšil ze svého medu divokých včel a kobylek, když přišel čas.

Kristus jistě nepotřebuje jíst. Ani mi po vzkříšení nebudeme potřebovat jíst. Ale to neznamená, že Kristus po svém povíšení nesmí jíst. A neznamená to stejně, že po vzkříšení, po svém povíšení, si již nebudeme moci dovolit jíst jako bytosti příliš duchovní. Vždyť s Kristem se každá milost rozšiřuje, jako se i povolání rozšířilo z Židů i na pohany a nikoliv umenšilo. Kristus může jíst, ale nemusí.

Na zemi člověka občas trápí hlad a občas se do jídla musí nutit. Musíš jíst, slyší člověk. Tak jak jsme, zároveň si ve svém těle připadáme nejpřirozeněji – třeba když jíme – zároveň se mrzíme, že jsme tělesnými potřebami tak omezeni. Kristus nás přišel smířit s Bohem – a na kříži uspěl. Otevírá bránu toho času, kdy pro nás už nebude přítěží, že nejsme jen duchovní, ale také tělesní, že jsme vázaní na jedno místo. Otevírá bránu času, kdy nás už nebude mrzet, že žijeme v čase, protože to bude čas bez konce. Otevírá bránu ke království, kde konečně stvoření dojde svého cíle: Konečný člověk najde své naplnění v nekonečném Bohu, čas člověka se nebude zoufale krátit, ale poběží příjemně, jako když se člověk těší na každý nový den, na každý nový den se svým Otcem, se svým bratrem Kristem, prvorozeným z mrtvých, v Duchu plném života, poznání, uměřenosti a radosti.

A tak, ve vzkříšeném Kristu, poprvé od pádu Adamova naplno a zcela, radost člověka není navzdory Bohu, ale v Bohu samém, z jeho požehnání a z jeho nekonečné vůle. Amen

Modlitba po kázání: 
Ohlášení: 
Přímluvná modlitba: Mocný Bože slitovný, v tobě je veškerá naše naděje a pomoc. Učiň tento den radostným, podle tvých dobrodiní ať Tě všichni poznají. Požehnej své církvi zde, i městu, i kraji, i naší zemi. I když jsme zhřešili, s tebou chceme být stále. Zachovej tento svůj sbor, dopřej nám vítězství a růst. Stále nás podpírej, dej, ať nezapomeneme na chvíle, kdy jsme s tebou šťastni. Amen
Poslání: „Dnešní den je svatý Hospodinu, vašemu Bohu. Netruchlete a neplačte.“ Všechen lid totiž plakal, když slyšel slova Zákona. Dále jim řekl: „Jděte, jezte tučná jídla a pijte sladké nápoje a posílejte dárky těm, kdo nemají nic připraveno. Dnešní den je zajisté svatý našemu Pánu. Netrapte se! Radost z Hospodina bude vaší záštitou.“ Také levité utěšovali všechen lid: „Utište se. Dnešní den je svatý, netrapte se!“ I rozešel se všechen lid, aby jedli a pili a posílali dárky; uspořádali velmi radostnou slavnost, protože porozuměli slovům, která jim byla zvěstována. Amen
Požehnání: A Bůh pokoje, který pro krev stvrzující věčnou smlouvu vyvedl z mrtvých velikého pastýře ovcí, našeho Pána Ježíše, nechť vás posílí ve všem dobrém, abyste plnili jeho vůli; on v nás působí to, co se mu líbí, skrze Ježíše Krista. Jemu buď sláva na věky věků! Amen.